Rubrika: Myšlenky zombíkovy

Pomalu, a pak najednou docela V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy si uvědomí, že už si skoro nepamatuje, jaké to je být dítětem, „Smát se, brečet a být“

Po dočtení knížky Na hraně zapomnění jsem se donutila zamyslet nad svým životem. Nikdy jsem nevěděla, jak vlastně bych chtěla žít, no díky hrdinům mi „Musíme žít stereotypně?“

Poslední dobou procházím takovým zvláštním měnícím se procesem, kdy si chci vážit sama sebe. A dospěla jsem k tomu. Je tak nádherné, když má člověk „Zamilujte se do sebe“

Člověk může mít jasnou hlavu, ví, že chce být zatraceně šťastný a že by měl, ví,  že by se neměl trápit a že je to „Týpý“

Někdy nastanou chvíle, kdy je mi hrozně a pak náhle se to změní a já si přeji, aby všichni lidé byli moc šťastní. Jednou z „Neuvěřitelná jízda“

Jsou chvilky, kdy jen tak tiše bloudím svou fantazií a přemýšlím o všem, vymýšlím toho tolik a toužím žít v něčem, co sama vymyslím. Jsem „Vymyšlena“

Již v jednom článku jsem se zmiňovala o mé lásce ke starým filmům, ale myslím, že tahle má láska by si zasloužila svůj vlastní článek. „Černobílý svět“

Život je nefér. Život je těžký. Všechno je na nic. Nic nezvládám. Nebaví mě to. Nechci žít. Nemám důvod. Jaký to má smysl? Stejně jednou „Napoj se“