Život je nefér. Život je těžký. Všechno je na nic. Nic nezvládám. Nebaví mě to. Nechci žít. Nemám důvod. Jaký to má smysl? Stejně jednou umřu. Život je jen trápení.
Přiznávám, že tyhle myšlenky byly donedávna součástí mé mysli. Každý den. Usínala jsem s nadějí, že se nikdy neprobudím a vstávala s nekončícím smutkem a s otázkou, jak překonám další mizerný den. Házela jsem kolem sebe falešné úsměvy, aby jsem nemusela odpovídat na otázku, co mi je. Já jsem totiž nevěděla, co mi je. Nevěděla jsem proč to všechno, nevěděla jsem, proč nemám chuť žít, ve skutečnosti jsem ani nežila, prostě jen přežívala. Klid jsem nacházela v řezných ranách po těle.
A pak se všechno zhroutilo. Vůle žít byla slabší než kdy dřív a najednou jsem opravdu, opravdu chtěla umřít. Dotýkala jsem se žiletkou zápěstí a přemýšlela a čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem to chtěla skončit. Nemohla jsem přijít na jediný důvod, proč ne. Až pak jsem si vzpomněla na jednoho člověka a na všechno, co mi říkal. Na všechna slova, které mi šeptal, když jsem v nejhorších chvílích vzlykala v jeho objetí a pobrečela jsem mu celou bundu. Na všechna slova, která mi dávala vůli a sílu. A při té vzpomínce přišla síla, zahodila jsem žiletku a v slzách došla k mámě a řekla jí všechno. Našla jsem pomoc, síla se rozrostla a já jsem se stala někým jiným, získala lepší pohled na svět a jsem teď šťastná.
Teď se přesuňme k tomu, proč jsem tohle všechno napsala. Protože to jistě vůbec nepůsobilo jako článek o štěstí. Avšak, je to začátek. Nikdo se nenarodí šťastný. Nemůžete být šťastní prostě jen tak. Musíte pro to něco udělat. Někdy nastane chvíle, kdy potřebujete sebrat veškerou sílu a udělat něco, co může změnit všechno. Ten okamžik, když Hazel nastoupila do auta Augusta Waterse. Ten okamžik, když Charlie přišel na tribuně k Patrickovi a Sam. Ten okamžik, kdy Alexandr viděl Táňu lízat zmrzlinu. Ten okamžik, kdy Nastya přiběhla k Joshově garáži. Ten okamžik, kdy si Harry sedl do stejného kupé jako Ron. Ten okamžik, kdy jsem odhodila žiletku. Chápete, že? Někdy možná ani nevíte, jak moc nějaká maličkost ovlivní váš život, ale ty maličkosti jsou všude. Nemusíte si jich ani všimnout. Ale díky nim můžete být šťastni.
Když jsou lidé šťastní, když najdou sílu, dokážou mnohem víc věcí. Hazel potkala Petera Van Houtena. Charlie se cítil nekonečně… A já získala někoho, o kom jsem si myslela, že jsem jej navždy ztratila. Získala jsem zpátky lásku a s ní obrovské štěstí. Začalo mi docházet, co všechno mám, co můžu, co dokážu.
Přijde vám, že nic? Podívejte se z okna. Co vidíte? Já vidím strom a šedé nebe. A jsem za to ráda. Nezáleží na to, co vidím. Jde o to, že vidím. Běžte se někdy na jaře projít do přírody, ráno. Slunce, které teprve vyšlo, vlhká tráva, kopretiny u laguny, které se s ránem probouzejí, naprosté ticho, které přerušují jen malí tvorové všude kolem. V takové chvíli vám přijde, že se zastavil čas. A je to neskutečně krásné.
Nebo se rozeběhněte. Trhejte nohama asfalt, protože můžete. Zahýbejte prsty, protože můžete. Přivoňte si ke kopretině, co na tom sejde, k jakékoli květině, k čemukoli, protože můžete. Dívejte se kolem sebe, protože můžete. Poslouchejte hudbu, protože můžete. Obejměte někoho, koho máte rádi, protože můžete. Vy MŮŽETE! Můžete dělat tolik věcí. Víte, kolik lidí nemůže? Ale vy ano. Jste ve skutečnosti dítětem štěstěny. Jen tomu uvěřte. Přijměte to. Vnímejte to. A bude vám lépe.
Představte si, že každý z vás máte nějakou Karolínku, tak jako já, místo které jste na světě. A žijte tak, aby nebyla zklamaná, že životem, který žijete za ní, mrháte. Nedovolte, abyste ji zklamali.
Přestaňte přežívat. Začněte žít. Stojí to za to.
[youtube http://www.youtube.com/watch?v=rsQdQ4GwGD8?feature=player_detailpage&w=640&h=360]
To, co bylo předtím, mrzí mě že to bylo, ale určitě by se našla cesta se z toho dostat dřív. Nic ti nevyčítám, jsem ráda žes konečně našla samu sebe a že jsi konečně šťastná a tvůj úsměv je opravdový. Tedy alespoň doufám že je a chci aby byl. Mrzí mě, žes mě hodněkrát svým falešným úsměvem mátla a já ti nemohla pomoc, no ale to už ani jedna nezměníme.
Ale teď aby ten komentář nebyl jenom depresivní. Líbí se mi, jak v článku uvádíš slovo MŮŽEME a nejvíc mi toto slovo dochází asi právě při pomyšlení na Izáka z Hvězd… 🙂
Ok, to nebylo moc radostný, takže jinak.
Strašně jsem ráda, že nám vydržela ta přísaha z tábora a že Tomáš prostě neodmyslitelně vstoupil do našeho života. 4.4. asi umřu štěstím a ty budeš u toho.. Máš radost?? 😀
Varuju tě, jestli na tento koment zareaguje jen 5 větama, tak se opravdu naštvu, protože tohle je asi můj nejdelší názor na něčí článek, je ti to jasný? :D:D
Naprosto, naprosto souhlasím 🙂 🙂
Co bylo, bylo. Každopádně tys zahrála svou roli, volala si se mnou o půlnoci, říkala mi, že mě máš ráda, v hrozný den jste se mnou lezly do rakve a pomohla jsi mi moc, jsi úžasná, nejlepšejší. :3 ÁNO, ÁNO! MÁM MEGA RADOST! 4.4. UMŘEME ŠTĚSTÍM SPOLU :3333333
Jasný jasný 😀 Když já sem líná počítat věty. .____. 😀
Nemám slov. 🙂
A mám tě ráda, za to jak jsi silná. Snad se mi také povede, konečně začít žít… 🙂 Snad se mi povede najít ten správný konec za který to uchopit, abych se konečně někam pohla.
Úžasný článek.
🙂
Začátek mě dost vyděsil.. Ale nakonec je článek krásný, jsi opravdu silná a statečná, za život musíme bojovat, stojí to za to … ! Drž se 🙂
Ahoj.
Je mi opravdu líto, co se ti stalo. Je zvláštní, že jsi ani nevěděla, proč jsi tak smutná. Ještě, že ses tomu dovedla postavit a překonat to. Doufám že teď budeš v pořádku a budeš jenom šťastná!! Je to krásný pocit 🙂 Souhlasím, že lidé by si měli vážit i maličkostí 😀
Celý tento článek je velmi dojemný a inspirující. 🙂 Opravdu nelžu, když řeknu (nebo spíš napíšu :)), že mi místy vhrkly i slzy do očí… Mělo by si ho přečíst hooodně lidí :D.
A, Rachel, ten začátek mě taky vyděsil :).
Pokud chceš, můžeš se mrknout na můj blog… Je o knize jménem Poslání, která mi vyšla před několika týdny. Samozřejmě pokud chceš.
(Promiň, Niko, je to úplně mimo téma, ale já to musím říct.) Zrovna včera jsem si ji koupila, Mirimë. 😀 🙂
Krásný článek nejdřív smutný a pak najednou vysvitlo slunce. Ten pocit znám dobře, často mě přepadá, ale vždy ho odvrátím a on se postupně vrací menší a menší. Vždycky si vzpomenu na ty, kteří nemají takové štěstí jako já a nakopne mě to bojovat. Je mi líto, že ses tak.cítila a jssem ráda, že ses z toho dostala a že od teď už Ti bude lépe! 😉
Dnes som potrebovala tento článok. Nie preto, že by som chcela sa rezať a nachádzala šťastie v žiletke a svojej tečúcej krvi, ale preto, lebo som urobila rozhodnutie – cez deň, lebo ja môžem. Uvedomila som si to dávno, ibaže sú ľudia, ktorí s mojim rozhodnutím nesúhlasia, ale je to môj život. Samozrejme, vyskytnú sa polená a všelijaké tie nepríjemné veci, s ktorými sa život počas svojej siahodlhej cesty stretne, nie vždy mu bude ľahko, budú chvíle, kedy by najradšej utiekol niekde ďaleko, aby všetko nemusel riešiť, niekedy je ľahšie nebyť, neriešiť, nemyslieť, ale na druhej strane máme dar a môžeme všetko, ak dáme svojmu životu voľný priebeh, treba sa z negatívneho preladiť na pozitívne a ja Ti ďakujem, občas si potrebujem pripomenúť, že ja môžem. Veľmi dobrý, veľmi, veľmi, dobrý článok!
Já prostě nevím co říct. Je to dokonalé. Vážně jsi to popsala naprosto dokonale. Nikdy jsem se neocitla na úplném dně, abych mohla posoudit, jak těžké je postavit se na nohy, ale to, co jsi napsala, mi prostě vyrazilo dech. Teď mám hodně, hodně velké téma na přemýšlení.
Potlesk… je to úžasné 😀