Týpý

Člověk může mít jasnou hlavu, ví, že chce být zatraceně šťastný a že by měl, ví,  že by se neměl trápit a že je to k ničemu, ví, že je na světě tolik úžasných věcí, ze kterých by se měl radovat, měl by si užívat života se vším všudy, prožít každou vteřinku naplno, ale i když tohle všechno ví a plně si to uvědomuje, nic jej k tomu nedonutí, pokud o to nestojí.
Já o to nestojím.
Jsou chvíle, kdy nic z tohohle nechce. Kdy je mu vlastně v tom jeho těžkém splínu dobře. Špatné slovo. Moc špatné slovo. Nepochopitelné, těžké chvíle, které chápeme a vlastně nechápeme.
City zmůžou velké věci. A život je příliš těžký, když je člověk příliš mladý a příliš miluje. Pak si ani nestačí uvědomit, kdy se to vlastně stalo. Kdy nevinný cit přerostl v něco tak velkého, tak hlubokého, vášnivého a silného, že mu to změní život. Ve všech směrech. Nakonec člověka samotného. Leckdy to zní krásně. Ta představa nekonečně hluboké, neobyčejné lásky.
Pravda je ale taková, že něco tak silného je těžké břemeno a je potřeba jej s někým nést. Ano, pak je to ta nádhera, která z toho plyne, ten nejkrásnější pocit. Když ale není nikdo, kdo by to cítil stejně, kdo by to břemeno nesl společně s vámi, když je na to člověk úplně sám, pak to není zase tolik krásné. Jsou chvíle, kdy člověk začne nenávidět lásku. Nic na světě nedokáže být nenáviděno tak, jako dokáže láska. Ale co s ní? Milujte ji, pak jste zatraceně zvrácení masochisté. A slova milovat a nenávidět… náhle jediná slova na světě.
Prostřednictvím lásky milujeme. Ji samotnou nenávidíme.
Není to všeobecné, je to matematika. Jen jeden mínus v podobě hrozné lásky – mínusová situace. Dva mínusy v podobě společného nesení břemena dohromady tvoří jedno velké plus.

Cítím se zmatená. Něco – s nejvyšší pravděpodobností nakonec já sama – mě krutě hodilo do špatného světa. Do hluboké, tmavé jámy, která má představovat celý svět. Můj svět. A někde tam dole, schoulená v temném rohu sedí dívka. Ta dívka se chvěje. Nerozumí, jak se to mohlo stát a ničemu jinému. Ta dívka je plna tíhy. Ta dívka vášnivě pláče. Ta dívka jsem já.
Přála bych si, aby tu někdo konečně rozsvítil a já mohla vidět, kam vlastně šlapu a nešlapat špatně. Nebo aby mi sem někoho hodili, kdo by tu temnou propast sdílel se mnou. Myslím, že jiskry v očích další osoby by kolem nás dokázaly udělat světlé kolečko a probudit úsměvy. Přála bych si vrátit čas do chvíle, kdy jsme spolu seděli na hraně té hrozné jámy, máchali v ní nohama, drželi se za ruce a usmívali. Tehdy to bylo fajn. Dokud jsem neskočila. A nevidím na něj. Nevím, jestli tam dál sedí nebo se zvedl a odkráčel. Kdo ví, jestli to vůbec kdy zjistím.

Samozřejmě bych si ze všeho nejvíc přála prožívat to, o čem jsem mluvila. Ta nejkrásnější láska. Ta skutečná, krásná, hluboká, o které se pěje v legendách a legendárních dílech. Není to mýtus. Je to holá skutečnost.
Pomalu začínám úplně chápat větu Johna Greena, že láska je výkřik do tmy. Když sedíte na dně temné jámy a křičíte, že milujete, je to tak doslovné, až to bolí. Je za tím chtíč. Silný chtíč, že tma vám odpoví. A i když to nepřichází, křičíte do tmy dál, protože nikdo  si ve skutečnosti fakt nechce odpírat prostý potěšení říkat pravdu. Uvědomuji si i, že jsem neodvratitelně odsouzena k záhubě – kdo jen má přežít úplně sám v temné jámě? Ale nelituji toho.
Jsem hrdá. Jsem hrdá, že jsem kdy měla tu čest milovat. A raději budu v té jámě trčet navěky všech věků sama, než abych ji opustila.

Vším tím chci říct, že někdy je člověk šťastnej, že je nešťastnej. Nechce to měnit. A je to v pořádku. Protože i když je láska hrozně krutá, i když ji nenávidíte, i když způsobuje tisíce trápení, i když je to cit plný bolesti, i když vás to svým způsobem ničí, i když z lásky mrznete a hoříte najednou, i když jsou to muka, i když přináší nekonečné oceány slz, přes to všechno na světě, láska je tak nepochopitelná, že si v nitru duše dokážete tohle utrpění užívat a být za něj vděční.
Bolest je krásná. Děsivě krásná. A láska? Pocit lásky – ten, kterému nikdo nerozumí – ten stojí za všechno.

Erin McCahan říká: „Přála bych si, aby byla láska stejně jednoduchá a definovatelná jako slovo týpý. Co by pak ale básníci, textaři a dramatici celá století dělali?“

A co bychom bez toho sladkého utrpení dělali my?

[youtube https://www.youtube.com/watch?v=Oextk-If8HQ&w=640&h=390]

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *