Značka: Třetí nástupiště

Ni hao, mám tu pro vás překvapivě jednu jednorázovku do nové sekce povídek, povídek takzvaně Tomspiračních – jsou inspirovány písněmi úžasného, nejbožejšího (:D) Tomáše Kluse. 🙂 Kdo má rád Tomáše, jistě už z názvu pozná, o kterou píseň jde nyní, případně nakonec vždy přikládám odkaz na Youtube. 🙂 Samozřejmě přečíst si ji určitě mohou i nefanoušci Tomáše. 😉 Komentáře mě moc potěší, snad se bude líbit.

Někdy je až šílené, jak dny ubíhají šílenou rychlostí. Člověk si ani nestačí všimnout, že mu den doslova protekl mezi prsty, aniž by člověk za ten den prožil cokoliv významného. Aniž by ten den dokázal pořádně vnímat, vychutnat si jeho chvilky. Takové ty dny, kdy člověka obepíná noc, jde spát a přemýšlí, kdo mu ukradl další den.
Sotva jsem jednoho takového úterního dne zalehl do postele, uvědomil jsem si, že mě svírá pocit prázdnoty, který mi nedovoluje usnout. Po chvilce převalování jsem popadl blok a doufal, že by mě mohla políbit múza. Poslední dobou to příliš často nedělá, nejspíš už se jí má příliš obyčejná, nudná společnost přestala zamlouvat. Povzdechl jsem si nad sebou poněkud zklamaně – upřímně se nelze čemu divit.
Jak jsem mohl čekat, ani dnes se múza neobjevila. Moc jsem toho ze sebe nedostal. Začal jsem být unavený sám sebou. Zítra můj den bude vypadat úplně jinak, proběhla mi hlavou myšlenka, které jsem sám ani trochu nevěřil. Ušklíbl jsem se. Fajn, změním všechno teď hned.
Dopíšu dalších pár vět a zvednu se z dvoulůžkové postele, která už hodně dlouho zůstává obsazena jen z jedné části. Už jen matně si vzpomínám na pocit, kdy ji se mnou někdo sdílel a stejně tak slabě i na Terezu, které polovina postele patřila, kterou jsem kdysi míval tolik rád, ale to už je minulost, teď jsme dobří přátelé a nedokážu si představit, že by mezi námi mohlo být i něco víc.
Kráčím do kuchyně, otevřu lednici a vytáhnu levné krabicové víno. Až tak nízko jsem klesl, abych pil takový aušus… Obléknu se, vytáhnu zpod polštáře Tak pravil Zarathustra, knížku, kterou čtu věčně dokola, do druhé ruky čapnu připravené víno a vyjdu do nikdy nespících ulic Prahy.
Různé lidi uklidňují různé věci. Pamatuji, když jsem byl o pár let mladší a chodíval se dívat na vlaky. Jen tak sedět, dívat se na všechny ty cestující, na vagony, poslouchat zvuky vlaků… Znuděné hlasy z nádražních repráků mi vždy svým způsobem ulevily od všeho trápení – na ty byl pokaždé spoleh. I nyní se vydám právě na Hlavní nádraží – v naději, že naleznu tu slastnou úlevu.
 Proto musím sestoupiti v hloub: jako ty sestupuješ navečer, kdy kráčíš za moře, i do podsvětí přinášejíc světlo, ty hvězdo přebohatá! seděl jsem na lavičce a četl. Za touto větou jsem zvedl hlavu směrem k velkým hodinám. 22:09. Přikývl jsem pro sebe a chystal se vrátit svůj pohled ke knize, když mě cosi zarazilo.
Na obzor zvaný třetím nástupištěm vyšla má vlastní hvězda, která snad celé nádraží rozzářila – rozhodně rozzářila mě. Byla tak krásná. Až k pasu jí splývaly černé vlasy plné života, uprostřed obličeje vyzařovaly dvě nádherné oči v barvě nebeské modři. Hleděl jsem na ni beze slova a tak zaskočen, že mi knížka vypadla z ruky. Naše pohledy se střetly a bodlo to, jako kdyby se mi ty oči dívaly až do duše. Nesměle se na mě usmála a já jí úsměv opětoval.
A pak jsem začal nenávidět vlaky. Najednou se rozjely do všech stran, poryv větru odvál knížku kamsi do nedohledna a já těkal očima ve snaze zahlédnout tu dívku. Když jsem však spočinul pohledem na místě, kde stála, bylo prázdné. Má přebohatá hvězda sestoupila v hloub. A já zůstal uprostřed toho všeho zcela opuštěn a neprávem potrestán. Bez Nietzcheho.

Pokud jsem někdy mluvil o svírání prázdnotou, nevěděl jsem, o čem mluvím. Poznal jsem to až ty následující dny.
„Heeeej, probuď se!“ zamávala mi rukou před obličejem Tereza, když jsme si ve čtvrtek zašli do Krásných ztrát na kafe.
Zamrkal jsem. „Co? Eh, promiň,“ zamumlal jsem a napil se horkého nápoje.
„Co je s tebou?“
„Nic,“ odsekl jsem a pak se na ni omluvně zahleděl. „Jen přemýšlím.“
„Nad čím?“ zeptala se zvědavě.
„Někoho jsem potkal,“ odvětil jsem stručně a nemohl se ubránit úsměvu. Tereze v očích naskákaly jiskry.
„No ne! Povídej! Chci všecko slyšet!“ usmívala se od ucha k uchu. V ten okamžik jsem litoval, že jsem se o tom před ní vůbec zmínil. Tak zvědavou osobu jako Tereza jsem ještě nepotkal a teď už mě jen tak nenechá, dokud jí všechno neřeknu.
„Nevím, co ti mám vykládat,“ odpověděl jsem přesto v naději, že je moc unavená na to, aby se vyptávala – v marné naději.
„Je hezká?“
„Je nádherná.“
„Až tak?“
„Myslím, že jsem se zamiloval.“
„Ty vole, kde jsi jí potkal?“
„Na Hlaváku.“
„Eh, děsná romantika, teda. Kdy jsi jí potkal?“
„V úterý večer.“
„Jak se jmenuje?“
Ztuhl jsem a zavrtal svůj pohled do hrnečku.
„Káámo, jak se ta holka jmenuje?“
„Nedáš si ještě kafe? Já bych si dal. I když… nevím, už se vidím, jak nebudu moct usnout. Ale co na tom, že? Mám ještě na nějaké chuť, nedělají tady fakt dobrou kávu? Už vím, proč sem pořád chodím. Ale, když přemýšlím, měl bych jít domů. Tak zase jindy?“ začnu se urychleně zvedat, Tereza se však zvedne ještě urychleněji, aby mě chytila za paži a stáhla zpátky.
„Chceš zdrhnout? Ne, ne, ne, nikam nepůjdeš, dokud mi neřekneš, jak se ta holka jmenuje!“
„No…“
„No?!“
„Totiž… já nevím.“
Tereza se začala smát. „To si děláš srandu? Zamiloval ses do holky a nevíš jak se jmenuje?“
„Už to tak bude.“
„Tak co ti o sobě povídala?“
„No…“
„No?“
„No… nic.“
„Nic?!“
„Vím, že je krásná. Má černé vlasy. Modré oči. Nejkrásnější úsměv. A zatraceně nevím, kde ji mám hledat. Může být kdekoli. KDEKOLI. Ale já jí potřebuji najít. Musím ji najít. Bez ní se úplně topím. A jen ona mě může zachránit.“
„Ach, to je sladké! Láska na první pohled!“
„Totálně pohřbená láska, sakra!“ zakleji.
„Tak si podej inzerát!“
„Inzerát? To je snad vtip?“
„Hej, to ty se zamiluješ do holky, kterou ani neznáš a mě něco vykládej o vtipu! Náhodou… víš jak já bych byla šťastná, kdyby mi nějaký mladý muž nechával inzeráty po celé Praze, že hledá právě mě a že je do mě zamilovaný? Božéé, to je tak sladce romantické!“ rozplývala se Tereza.
„No děsně. Zapomeň – nic takového nikdy, ale opravdu nikdy dělat nehodlám.“

Dva dny na to jsem byly již mé inzeráty rozeslány do všemožných novin a rádií.
„Hledám mladou, černovlasou, modrookou ženu, nejhezčí, co jsem kdy viděl. Bylo úterý. Kolem desátý. Kdo víte, prosím pište. Jestli to slyšíš, byl bych rád, kdybychom se zejtra našli. Po sedmý? U Krásných ztrát? Budu čekat. Prosím, ozvi se. Značka: Třetí nástupiště.“
 Znělo mi to tak divně, jak to jen divné bylo. Ale bylo mi to jedno. Celá tahle situace byla divná. A já byl schopen udělat všechny možné divné věci na celém světě, jen abych ji našel.
V půl sedmý jsem vyrazil z domova s přívalem kouzelné naděje. Nedočkavě jsem přešlapoval při čekání na dvacet šestku. Celá Praha svítí pod nebem. Rozhlédnu se kolem sebe, upírajíc pohled na partu mladých lidí na zastávce, kouříce trávu.
Když tramvaj konečně přijede, okamžitě do ní naskočím. Zachvěje se mi srdce při dvou volných místech. Jakoby pro mě… a pro ni. Stále čekám, kdy nastoupí její čistá duše. Nedokážu vyjádřit, jak moc bych byl za takovou chvíli rád.
Nenastoupila. Přece jen, mohla přijet z jiného směru. Konečně jsem byl u Krásných ztrát. 18:58. Řekl jsem po sedmý. Třeba přijde.
19:00
19:06
19:11
19:19
Začínám být nervózní. Možná jsem fakt naivní. Vážně jsem čekal, že se ozve na můj hloupě trapný inzerát? Možná jen Tereza je tak šíleně střelená, že by byla za takový vzkaz vděčná.
19:39
19:52
20:03
20:48
Jsem magor. Totální, úplně nenormální, zvrácený magor. Co jsem si myslel? Vzdal jsem to a zamířil na nádraží v naději, že to pomůže. Ale tentokrát mi ani znuděné hlasy z nádražních repráků neuleví.
Frustrovaně jsem si sedl doma na postel a vytáhl mobil z kapsy. Nepřijatý hovor. Doufaje, že přece jen má dnešní večer smysl, se podívám od koho. Bublina mé naděje zase praskne. Kde by přece ona vzala moje číslo?
Tereza.
Volám jí zpátky. „Čáááu, tak co, povídej, povídej!“ ozval se Terezin nadšený hlas.
„Nic. Čekal jsem tam do devíti. Nepřišla. Překvapivě…“ zamračil jsem se, i když to Tereza nemohla vidět.
„Ááále, no ták, nebuď tak zkroušenej! Každá milostná storka má epickou zápletku!“ snažila se mě utišit.
„Moc čteš ty tvoje zamilované knihy. Kdybys četla něco inteligentního, plného životní filosofie, věděla bys, že tohle je úplná blbost. Že tě vůbec poslouchám?“
„Hele, já alespoň svoje knížky neztrácím na nádraží.“
„Sklapni,“ donutil jsem se k úsměvu.
„Nevzdávej to. Dobrou.“
„Dobrou.“
Usnul jsem nezvykle rychle.

Plánoval jsem celou neděli prospat. Ale má úžasná ex se rozhodla mi to překazit. 8:31. Co je to za nápad, volat mi v brzké ranní hodiny? Zasténám a naštvaně to zavěsím. Švihnu sebou do polštáře. Ať se kouká modlit, že ještě usnu, nebo jí fakt zaškrtím.
Jak lze očekávat, Tereza udělá pravý opak – zavolá mi znovu. Ach jo. Nemůže nechat chlapce se zlomeným srdcem spát dokonce života?
„Co chceš?“  řekl do telefonu nevrle.
„KONEČNĚ!“ zakřičela. „Můžeš mi vysvětlit, proč mi do prdele nebereš telefon?“
„Já-“
„To je jedno! Okamžitě si pusť rádio! Dělej!“
„A co si mám naladit?“ zívl jsem.
„Na tom nesejde, je to na všech. Sakra, hni tím zadkem!“
„No jo, no jo furt.“
Tereza zajásala a zavěsila. Já poslušně zapnul rádio a přemýšlel, co tam může být tak zajímavého, že mi kvůli tomu Tereza volá ještě před obědem.
 „…chával vzkaz tu máme odezvu. Hledám toho sympatického, kluka z Hlavního nádraží který ztratil výtisk od Nietzcheho, zatímco mě pozoroval. Po sedmu u Krásných ztrát? Čekám tu docela dlouho. Ukážeš se do devíti? Modrooká černovláska z třetího nástupiště.“
 Začal jsem se smát. Veselým, bláznivým smíchem, jakým se smějí děti. Zdálo se to úplně jako sen. Bože!
Okamžitě jsem se oblékl a utíkal na tramvaj. „Dělej, dělej, dělej, jeď, sakra!“ nadával jsem si pro sebe, ačkoli to lidé kolem mě očividně zaslechli. 8:54. Úúúú jestli to nestihnu, budu se nesnášet do konce dní!
Konečně tramvaj zastavila a já uháněl ke Krásným ztrátám tak rychle, jak jsem mohl. Všecko ve mě se zastavilo. Stála tam, moje nádherná hvězda a byla ještě krásnější, než ten večer.
„Kluk z inzerátem?“ oslovila mě s tím svým nesmělým úsměvem, který už tehdy tolik zahrál na mé city.
„Jo no, to budu já.“
„Zajdem dovnitř?“ zeptala se. „Co tě to vlastně popadlo s tím inzerátem?“
„Jo můžem,“ přitakal jsem. „To víš… srdcesval na rozum zaútočil.“
A na řadu přišlo tělo.

[youtube https://www.youtube.com/watch?v=phQpBV0bzjw&w=640&h=390]

6 Replies to “Značka: Třetí nástupiště”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *