Ahoj Stříbřátka, znovu přispívám jednou ze svých básní, tahle je úplně čerstvá, vyždímaná z pocitů.
Jinak… můžete si všinout, že blog jsem maličko předělala, nic velkého, no snad bude vyhovovat. Užívejte si letní dny. Mám vás ráda.
Chybíš mi, L.
vyčerpání přichází
při pohledu do zrcadla
úsměv? kde je?
topí se v slzách
vpíjí se…
kamsi do ztracena
z poslední touhy
naivní holčičky
co věřila na splněná přání
zbyly jen jizvy
co rozdrolí na třísky
srdce v jejích dlaních
zrcadlo chvěje se
nazuj si boty než
budeš stát v odrazech
roztrženého ega
léčitel?
kde je?
svět se mi rozpadl
zářivka zhasíná
poslední naděje
mezi rty umírá
rty toužíc po doteku
lásky co spaluje
dech co mě dusí
rty které šeptají
obejmout
prosím
Wow, to je krásná básnička… Hodně emotivní a smutná. Moc se ti povedla! Máš talent, Niko 🙂
Úžasná, dokonalá, výstižná, povedala to čo mala. Skvelá, skrátka stobodová. 🙂
Ach ty dnešní deprese mladých xD Každopádně z nich občas vyleze takové povedené dílko :3
Nevím, čím to je, ale u těch depresivních mám vždycky pocit, jako by mi šly přímo z srdce, úplně rozumím co tím chceš říct, i když já bych to do slov nikdy nezvládla takhle formulovat
Tahle zrovna šla přesně od srdce… :/