Pomalu, a pak najednou docela

V životě každého člověka jednou nastane chvíle, kdy si uvědomí, že už si skoro nepamatuje, jaké to je být dítětem, neboť jím není. Člověk dospívá, jako když usíná… pomalu, a pak najednou docela. (Upravuji si Johna Greena, protože to tak zkrátka je.) Vím o čem mluvím a myslím, že není vhodnější doba o tom psát, než teď, protože právě tohle všechno zažívám. A jednou už si nemusím pamatovat, jak jsem se cítila, když si to teď nezapíšu.

Abych to objasnila – začne to pomalu, všechny ty slasti a strasti dospívání, psychické i fyzické, člověk si začne utvářet hlubší názory, dívat se na svět jinak, dělat problémy, myslet si, že je neporazitelný a že je schopen dobýt svět, stejně jako dumání v sobě samém, co teprve v případě osamělé dívky, která se najednou cítí osamělá, pochybuje o všem, co může, nerozumí si, hledá se, třídí své sny. Lepí se na to pláč, první city, smutek, úzkost… Nastane ten okamžik, kdy má chuť nad vším přemýšlet, vše zveličovat, hledat něco všude, kde to není. Nerozumět světu a sobě. A pak jednou… to vyprchá.

Ten okamžik

V TEN OKAMŽIK se „pomalu“ změní v „najednou docela„. Stal se okamžik, kdy jsem přestala chápat problémy, které jsem měla. Přemýšlím nad světem a sebou jako jednou věcí, protože chtě nechtě, jsem součást tohoto světa. Není to můj nepřítel a kdykoli jsem si to myslela, byla jsem já svým vlastním nepřítelem. Nejsem vyhnanec v době a světě, který nechápu. Věci nejsou proto, aby se chápaly a když z každého detailu, neštěstí, které vlastně není neštěstí, přijde pláč… ty velké věci nás zničí.

Není to okamžik, kdy člověk přestane dospívat, tak se rozhodně necítím. Jen přejde z té fáze blíž k dětství k fázi blíž dospělosti. Najednou už vím, co chci, aniž bych to věděla přesně. Mám představu o tom, co jsem a vím, jací jsou lidé. Vím, že některé věci jsou zbytečné a život moc krátký na to, abych se všemi těmi věcmi zabývala. A vím, že některé jsou důležitější.

Našla jsem se

Co dodat? Neobjevila jsem svět ani své místo v něm. Ale našla jsem samu sebe. Přestala jsem se nemít ráda. My sami jsme jediní, s kým trávíme každou sekundu našich životů a když budeme žít se sebe nenávistí, nikdy nemůžeme být šťastní. Jak bychom mohli? Odpouštím i druhým. Všechno. Teprve teď mi dochází, že je fakt pravda, že odpuštěním děláme laskavost sami sobě, ne ostatním.

Pořád pláču. Brečím, směji se, tančím v pyžamu, nadávám na silničáře, těším se na radosti života, líbám, básním, objímám, vztekám se, zpívám si, sním, přejídám se, hladovím, nesnáším, miluji, trápím se, raduji se. Problémy se budou dít vždycky a stále se dějí. Ale já jsem ŠŤASTNÁ. Nesplnily se mi všechny sny, nestalo se nic extra úžasného, nic není ani vzdáleně dokonalé, ale urovnala jsem samu sebe. Nemusela jsem se hledat, abych se našla, a našla. Jsem šťastná a nevím proč. Možná proto, že dělám věci, které mě baví. (I přesto, že dělám ty, co mě nebaví.) Možná proto, že jsem s lidmi, které mám ráda. (I přesto, že nechutně hodně trávím čas i s těmi, které nesnáším.) Žiji v tenhle okamžik, v tuhle jedinečnou chvíli, protože nakonec je to to nejdůležitější, co mám. Přestala jsem přežívat a utíkat před životem.

Dosáhla jsem toho, co je podle mě nejdůležitější pro to, aby se člověk přiblížil dospělosti.

Prostě jen žiji. A hele… ono to stačí.