A mám tu první příspěvek do projektu Zadumaný listopad, projektu, v rámci kterého budu přidávat tento měsíc hodně úvah, názorů a tak. Na mé FB stránce jste si zvolili, že nejvíc by vás zajímalo téma Proč chci být maminka, tak tady jej máte. Mějte se krásně, každý komentář udělá radost. <3
Proč chci být maminka
Nevím, kdy nastala chvíle, kdy jsem si uvědomila, jak moc mám vlastně ráda děti. Zároveň to ve mně vzplanulo touhou po pedagogice, ačkoliv trochu pozdě, jelikož přihlášky již byly odeslané a tak. Ačkoli jsem se tedy dostala na gympl, odkud mám samozřejmě spoustu takových možností. No, co jsem si ale hlavně uvědomila bylo, že nejvíc ze všeho chci svoje, svoje vlastní, jedinečné, úžasné děťátko.
No jistě, patnáctileté holky asi běžně nesní o tom, aby měly miminko a já ještě před rokem taky taková nebyla, ale najednou ano a čím víc nad tím přemýšlím, tím víc to chci. Kdyby to bylo možné (ne po takové té fyzické stránce, chápeme se, z hlediska čistě morálního a společenského), pak bych pro mě za mě měla mimi už teď. (Berte to s nadhledem.)
Přečetla jsem hodně knížek, kde byl důraz na tu úžasnou věc- mateřství, viděla jsem tolik inspirativních filmů, které podnítily mé myšlenky a já tedy dospěla k závěru, že nejvíc ze všeho se v životě těším na to, až budu mít svoje děťátko. Někomu to zní hloupě, ale která správná žena nakonec nemiluje ze všeho nejvíc právě svoje dítě? Když k tomu přičteme fakt, že jsem nikdy neměla stoprocentní jistotu, že vůbec dítě budu moct mít, pak se tím má touha ještě prohloubila.
Ještě jsem však nezodpověděla otázku proč. No proč? Přijde mi to neskutečně úžasné. Představte si, že najednou máte v sobě tu maličkou, milimetrovou věc, která je živá. Dívat se na své tělo a vědět, že někde uvnitř je malý tvor, který se stále vyvíjí, postupem času si představovat, jak mu rostou nožičky a ručičky, jak se mu rozvíjí všechno v těle, jak bere ode mě, že já jsem ten důvod, proč to malé takhle roste a proč může žít. Přijde mi jako pocta, že v sobě můžu nosit něco živého, že přímo uvnitř mě se může vyvíjet a růst skutečný život, opravdová živá bytost. A nakonec, když mám v rukou to malé miminko, to krásné, nevinné děťátko, můžu být na sebe hrdá, že ze mě vzešlo něco tak nádherného, jako je živý človíček. Byli jsme spolu měsíce a teď najednou se na sebe můžeme dívat. Moje zlatíčko může vidět mě a já zase jeho.
Jde o věc, díky které jsem opravdu ráda, že jsem žena. Protože přes všechny problémy, bolesti, ženské nevýhody nasbírané za celý život – a že jich je dost už teď – ten pocit, který jsem popsala, za to všechno stojí. Je to pro mě pocta, které se mužům nikdy dostat nemůže a oni ji ani nedovedou pochopit.
Takže tohle je ten důvod, proč jsem šťastná, že mohu být žena. Protože mi to dává privilegium být maminkou, což je tím mým největším životním snem.
Krasny clanek.. 🙂 ja se na to svym spusobem taky tesim, ale nechvatam na to..uz se tesim na dalsi dumani 🙂
Děkuji. 🙂
Nemám to tedy v úmyslu dřív jak dodělám vysokou a budu mít práci a takové věci, ale zkrátka… <3 :3
Hezky jsi to popsala… opravdu. Ale přece jenom máme ještě čas 😀 Ale rozumím ti 🙂
Tak to já to mám třeba naopak.. 😀 Nepřijde mi to zase tak úžasné a v tuhle chvíli nechci nikdy zažít porod.. 😀 Takovej je můj názor teď (neřikám že se nemůže změnit ) a nemyslim si že se mi změní v dohledné době.. 😀 prostě se mi vyloženě nelíbí ta představa, že je něco uvnitř mě a že to roste a nakonec v bolestech to vytlačim ven… 😀 až moc mi to připomíná nějakej sci-fi film.. 😀
Ale jako zase na druhou stranu, když se to někomu líbí tak prosim 😀 díky tomu sem taky na světě žj 😀
Je mi jasný že minimálně půlka lidí, co si přečte můj komentář mě odsoudí a nebo prostě a jednoduše se jim nebude líbit můj názor.. 😀 Už kolikrát mě za tenhle názor lidi odsoudili.. 😀 Ale takovej prostě je.. 😀
Já to mám úplně stejně jako ty. Sice neříkám, že se to nezmění, ale zatím ne! 😀
Je to krásně popsané, hrozně roztomile 🙂 Já každopádně děti mít nechci, a doufám že mít nebudu. Nedokázala bych se o ně postarat, neumím být hodná, dovádí mě k šílenství. Jenom křičí, nebo jí nebo kakají. A ta spousta povinností spojená s mateřstvím! Jak se dozvím kdy má dítě začít chodit např. na nočník? Nebo kdy má začít mluvit? Bože můj, porod :O Jo, děti jsou i moc roztomilé, umí se smát a tak. To nepopírám.
Ale děsí mě představa, že by ve mě bylo něco živého, a nemám ráda to, že jsem žena. ALe nevím co bych jiného zase chtěla být. Jsem zkrátka asi zvláštní.
Každopádně moc nádherný článek, a třeba se taky jednou takhle změním 🙂 Těším se na další dumání! 🙂
Tohle uvědomění, že kdybych chtěla být matkou, ke mně došlo zhruba v mých čtrnácti, patnácti letech. Jak popisuješ, ta myšlenka. Navíc pokud je mezi dvěma lidmi čistá láska, může to ještě více povýšit na vytvoření života. To pořád zůstává jako největší záhada. A nevím ani jaká budu matka, nevím, jak budu žít, ale chtěla bych někomu dát všechno, co budu schopna dát, a tím bude moje rodina. Navíc to všechno podpořil můj partner, když se vyjadřoval(a pořád vyjadřuje), že potkává tisíce krásných žen, ale jen se mnou by chtěl mít potomky. A při troše štěstí nebudu mít žádné fyzické problémy.
Moc krásný článek. 🙂
Tak s tímhle se neshodneme… 😀 Já dítě chci mít tak maximálně jedno a to až po třicítce. 🙂 Je to pro mě jako nová etapa života – dítě. Jinak v téhle době mě děti spíš štvou a nepřipadají mi být moc roztomilý…
Super článek, úplně krásně napsané. 🙂 Já osobně si nedokážu představit, že bych měla mít dítě ještě tak pět až šest let. 🙂 Ale člověk nikdy neví. Zatím po něm já osobně ani netoužím.
Krásný článek! Já to mám podobně jako ty 🙂
Jéé, konečně někdo méně s odpůrným názorem. 😀 🙂
Zajímavý článek, hezky napsaný, ale i když děti chci taky (jo dělám si z toho srandu, to ale budu i za deset let), tak to asi tak moc neprožívám ;D