Po dočtení knížky Na hraně zapomnění jsem se donutila zamyslet nad svým životem. Nikdy jsem nevěděla, jak vlastně bych chtěla žít, no díky hrdinům mi došlo, že bych vlastně chtěla žít jako oni. Teda… ne tak úplně. Knížka se obrací na to, že lidé žijí často pořád stejně. Nemohou se těšit na nové překvapení, které jim další den připraví, probudí se, jdou do práce/do školy, odbudou co mají a další den to samé. Co si budeme nalhávat – dnešní svět a drtivá většina jeho obyvatel žije přesně takhle…
Ačkoli kniha naznačuje, že se tomuto stereotypu v podobě monotónního bytí nedá vyhnout jinak, než že budeme cestovat po světě a každý den dělat něco jiného, necháme všechno náhodě, nebudeme mít plány a prostě budeme žít teď a tady, ve skutečnosti to není jediné řešení. Člověk může prožívat neobyčejné dny a každý den může být jiný, i když ví, že od šesti dvou bude zítra v práci. Hrdinové říkají, že je třeba žít okamžikem a svým způsobem se tím řídí-neřídí. Opravdové prožití okamžiku totiž spočívá v tom, udělat z monotónního života život nemonotónní.
Samozřejmě většina z nás nemá možnosti, aby si vzali batůžek a vydali se na cestu nikam a tak se vize nestereotypů ihned vzdáme, aniž bychom si uvědomili, že zabránit se dá tomu i jinak. Ať už jsme studenti nebo pracující nebo pro mě za mě důchodci – máme možnosti žít nepředvídatelně. Stačí nevšední maličkost. Nikdy jste nejedli burákové máslo? Tak na co čekáte? Nikdy jste nezkusili napsat rapovou píseň? Udělejte to právě teď. Zkusili jste někdy dojít k řece, stoupnout si do ní v kalhotách a pak si kráčet městem mokří? To je vtip – napravte to. Vařili jste už někdy jablečné řízky? Tak to jste o něco přišli!
Náš život nemusí být monotónní, i když neděláme velké životní změny. Stačí se každé ráno budit s pocitem, že dnes zase uděláte něco výjimečného, něco, co by od vás nečekal svět ani vy sami, každý den udělejte minimálně jednu lehce šílenou věc, která vás napadne právě v tu chvíli. Podle mě i tahle maličkost dokáže zabránit stereotypům všedních životů.
Co si o tom myslíte vy? Je na zničení předvídatelného života potřeba velký krok jako cesta po světě? Udělali jste někdy jen tak zničehonic šílenou, nepředvídatelnou věc? Musíme naše životy řídit stále stejným směrem, nebo i maličkostí můžeme vybočovat z cesty?
Som veľkým fanúšikom zmien, no často sa do nich bojím pustiť pre okolie. A šialené veci, tak to nie je pre mňa. Príliš ma zamestnáva, že kto by si čo pomyslel. No časom sa to zlepšuje. 🙂 Súhlasím, že vyhnúť sa stereotypu môže byť aj jednoduchšie než sa zbaliť a cestovať (hoci to by som rada skúsila). Možno skúsim jablkové rezne, ešte som o nich nepočula. 🙂
No páni, tvůj článek mě moc zaujal! Jdu si vzít papír a napíšu si seznam věcí, kterými můžu udělat své dny zajímavější ^^
(Btw nejdřív dopíšu ten komentář … 😀 )
Líbí se mi tvůj názor na tuhle věc, je to bezvadný nápad! Určitě je někdy těžké udělat nějakou takovou tu drobnou věc – ale pokusím se hecnout a dát to „every day“ :))
Změny a nové věci, zkušenosti a takové to: „Udělej první, co tě napadne!“ To mám ráda. Jednou jsme s mamkou jely do prahy jen kvůli tomu, že jsem měly chuť na kafe ze Starbucksu. 😀 Život se musí žít a ne přežívat. 🙂 Souhlasím s tímhle článkem. 🙂