Jsou chvilky, kdy jen tak tiše bloudím svou fantazií a přemýšlím o všem, vymýšlím toho tolik a toužím žít v něčem, co sama vymyslím. Jsem snílek a jsem schopna jen nehybně hledět ke hvězdám (případně stropu) a hodiny jen fantazírovat a snít o všem možném. Leckdy jsem schopna ztratit hranici mezi realitou a fantazií a bloudit na pomezí. A to mě přivedlo na myšlenku. Co když to dělám celý život?

Co když jsem si svět prostě vymyslela? Vymyslela jsem si barvy, vymyslela jsem si nábytek kolem mě, vymyslela jsem aut pod okny, vymyslela jsem si smějící se děti vedle v místnosti, vymyslela jsem si dějiny, všechny lidi, vesmír… co když jsem si vymyslela všechno a ve skutečnosti jsem jen já?

V některých chvílích tomu není těžké uvěřit, protože má víra je bezmezná a dokážu věřit v téměř cokoliv. Někdy si říkám, že v tom případě musí být moje fantazie úžasná. Ačkoliv se to třeba nemusí zdát – náš svět je úžasný, i když na něj lidé často (ano, i já) často nadávají. Ovšem i ty nadávky bych si vymyslela, což možná dost značí o mých sebekritických chvílích.

Na druhou stranu se trochu děsím, co to se mnou je, když bych byla schopna si vymyslet tolik ošklivých věcí, co se lidem na světě dějí. Možná to něco značí o mých lehce sadistických chvilkách, takhle se to ošklivé na světě může zdát zlé, ale pokud by to byla jen fantazie – co na tom záleží, když to není skutečné?

S tímhle vším jsem dospěla k otázce k zamyšlení, zda jsem si skutečně vymyslela úplně všechno na světě. Zbývá však na tom světě poslední věc, která mi vrtá hlavou. Co když jsem si vymyslela i samu sebe?