Jako by se to s celým světem zhouplo někam dolů. Nerozumím tomu. Jako by najednou nic nemělo vůbec žádný smysl. Jen ta prázdnota někde hluboko, kterou nechápu. Ten smutek, ty slzy. Co se se světem děje? Přišlo to, jako kdyby se všichni domluvili. Jako kdyby všichni lidé usoudili, že mě opustí najednou, snad aby to bolest byla ještě větší a nesnesitelnější. A najednou pak člověku dojde, že vlastně nikoho nemá. Celou dobou se uklidňuje myšlenkou na „toho přítele“, kterému se můžete vždy svěřit, kterého ještě máte, díky kterému ještě existuje. Díky kterému já existuju. A když jsem tak seděla a přemýšlela, napadlo mě o koho vlastně stále jde, kdo mi dělá takovou oporu? A pak mi došlo, že nevím. A že to vlastně nikdo není. Nikdy neměl hmotnou podobu. Až dnes mi došlo, že ta osoba, která mě vždy tak držela nad vodou neexistuje. Jen hloupá iluze, která se z neznámých důvodů narodila v mé hlavě. Kdy? Nemám zdání – vždyť jako by tam byla odjakživa, a zároveň nikdy. A když mi to vše došlo… bylo mi tak prázdno. Tak strašně smutně. Svět se zhroutil. A zhroutil se na mě. A já jsem tu sama. Cítím se tak moc osaměle, jako nikdy. Protože najednou není nikdo, vůbec nikdo, komu bych se mohla svěřit, kdo by mě mohl obejmout. Moc mě to bolí. Ten pocit samoty. To, že vlastně nemám nikoho. Nemám přátele, ani nic takového. Proč? Co je se světem natolik špatně, tak náhle, tak houpavě, těžce a smutně? Otázka, jenž doprovází ten pochmurný den, co přidávám na řádku ostatních pochmurných dnů. Každopádně tenhle patří někam na vrchol, k těm nejničivějším. Všechno mě bolí. Minulost je tak hloupá. Plná tolika špatných věcí a myslet na ty hezké bolí ještě víc, protože už nejsou. Budoucnost mě děsí, protože v ní není nic, co by mě donutilo se usmát, nic na co bych se těšila, žádná vidina světélka v téhle bolestivé tmě. Mám jen tenhle okamžik. Tuhle nanicovatou přítomnost, ve které se všechno bortí a já nemám sílu tomu zabránit. Mám jen tenhle okamžik bolesti, smutku, samoty, tíhy, úzkosti… neštěstí. Nepamatuji se, kdy mi naposledy bylo tak prázdně, tak osaměle, tak smutně. Chtěla bych někoho. Nějakou jistotu. Někoho, komu bude jedno, že mám teď úplně hrozné vlasy, oči zarudlé od slz a všude po obličeji všechno to z nosu. Někoho, koho budu mít, i když budu tak na dně. Nemusí to být člověk. Stačil by mi pejsek, i to hloupé kotě, i když kočky nemám ráda, želva, blbá ochočená myš… Být celé dny zavřená o samotě, nepromluvit s nikým za celý den, necítit život kolem sebe, ne, prosím, to už nechci. Když je okolo tak neživo, cítím se tak… mrtvá. Cítím se, jako kdybych vážně byla a lidé se tak ke mně chovají, jako kdybych tu nebyla. Ale není nikdo, kdo by si po mně stýskal. A kdo asi? Já nevím. Možná jsem prostě pořád ta malá hloupá holka. Malá, hloupá, naivní holka co chce být princeznou, která věří na pohádky a nedokáže strpět, že život pohádka není. Možná moc věřím na lásku a na všechno dobré v lidech. Možná moc věřím na šťastné konce. Možná moc věřím celkově a sama nevím v co. Ale já jsem malá holka. Vždyť jsem dítě. Stále v noci spím s plyšáčkem, ve volné chvíli občas koukám na pohádky, mám sny o princeznovství a jedné velké pohádce, dokážu se smát jako dítě z maličkostí, ale ani ty teď nejsou, běhám a honím kachny u řeky, na dobrou noc poslouchám kazety pohádek o krtečkovi. Děti se nemají cítit takhle. Prostě ne. To není fér. Co jsem to za divného tvora? Unavuje mě být něco mezi dítětem a dospělou a ještě něčím tak zvláštním, že to nechápu. Jsem nešťastná. Tak hrozně moc nešťastná a potřebuji někoho, kdo mi řekne, že to bude dobrý a bude to myslet upřímně. Třeba jen pohledem. Potřebuji někoho, kdo mě obejme, protože mu na mě doopravdy záleží. někoho, kdo mi poví, že mě má rád. Chci toho tolik? Jednu blízkou osobu? Co je se světem tak špatně, že mi nemůže seslat jedinou osůbku? Z desítek miliard… Je mi z toho smutno. I když to asi není světem. Je to asi mnou. A to je možná ještě milionkrát horší. Au. Doufám, že vás tak dlouhý odstavec textu odradil a nikdo z vás to nečetl. Nechci aby to někdo četl, nějaké hlouposti malé holky, které vás nezajímají – protože nezajímají. Píšu to ze sobeckých důvodů. Potřebuji se svěřit.