Některé roky jsou líné, jindy se vám během jediného roku změní celý život. Můj první rok na vysoké škole patří jednoznačně do té druhé kategorie. Když se podívám zpátky, kde jsem byla před rokem a kde jsem teď… wow! Je to k nevíře, že to byl vážně jenom jeden rok. A že to stálo za to.

View this post on Instagram

Je to víc než rok, co jsem se ocitla úplně sama v neznámém městě a začala studovat obor, o kterém jsem vlastně nic nevěděla. A za ten rok se můj život tak změnil, že se to zdá snad jako deset let. Loni touto dobou, a předloni už tuplem ne, bych nikomu nevěřila, že budu jednou tam, kde jsem. Co si odnáším z prvního roku na vysoké? – Informatika je boží. Přestože jsem po jarním semestru vážně uvažovala, že s tím seknu, v létě jsem se tomu dost věnovala a došlo mi, že mě to fakt baví, a že si nemůžu nechat znechutit celý obor pár nepříjemnými předměty. – Práci, kterou mám ráda. Všecko jde, když se chce. Do hledání práce v oboru jsem šla trochu ve stylu: "Nemám zkušenosti, skoro nic neumím, ale fakt mě to zajímá a chci se učit." A vyšlo to. A jde mi to. A jistě aj díky tomu jsem stále na fakultě. – Přidat se do Spolku bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem kdy učinila. Nejen že jsem zjistila, že mě moc baví organizovat akce a zažila úžasné věci, ale hlavně poznala skvělé lidi. – Lásku. Ano, i ty nejlepší lidi. ♥️ – Život na koleji stojí za to. Už tam sice nebydlím, ale strávila jsem tam prvák a doteď mi to chybí. Hlavně když tam máte své oblíbené kamarády. – Nikdy bych neřekla, že by mě mohlo bavit učit. A stejně teď vedu kroužek pro děcka a je to fajn. Nečekané. – Jiné priority. O čem jsem si před rokem myslela, že je pro mě důležité, toho se vzdávám. Mrzí mě to, ale smiřuji se s tím, že se měním a nemohu prostě stíhat všechno. – Domov. Prostě jsem si to tu zamilovala – Brno, #fimuni , život, sebe. Hlavní plán na další rok: – Krok k osamostatnění číslo 2: Už si fakt začnu sama prát! – Naučit se komunikovat. (Jak jako máte přežít vejšku, když si neumíte objednat pizzu?!) "Časy nejlepší, časy nejhorší." Asi tak nějak. Nikdy to nebylo náročnější, nikdy to nebylo lepší. ? Takže pár tipů pro všechny, které to třeba teprve čeká, které bych byla tehdy dala sama sobě: – Nenech se odradit od studia, když ti něco nejde. – Zapoj se i do mimoškolních aktivit, spolků, akcí – fakt ti to hodně dá. – Zkus to! (Maximálně ti tu práci prostě nedají. ?) – Neboj se říkat 'ano' na bláznivé nápady a zkoušet nové věci. Teď je na to pravý čas. Foto: @meowside ♥️

A post shared by Veru Burgerová (@tastucnakem) on Oct 4, 2019 at 11:42pm PDT

Co si budem, nebyla to úplně procházka růžovou zahradou. Zřetelně si vzpomínám, jak jsem loni touto dobou proplakala každou noc. A den. Malá holka v novém velkém městě, nikoho tu nezná, noví lidi, nová škola, nové město, nový život, nekonečné marné (nebo ne zas tak marné?) snahy najít si kamarády, udržet se na škole a do toho vyjít s kapesným tak, abych i na konci měsíce mělo co do huby. Dospělost, těší mě.

Po prvním semestru se však všechno zlepšilo. Během zimy už jsem měla pocit, že na FI třeba nejsem úplně blbě, když jsem dala všechny předměty, nevyhodili mě, jsem tu náhodou, ale možná ta informatika nebyla úplně krok vedle. Tomu všemu výrazně pomohla organizace Poznej FI, což jsem si fakt užila a utvrdilo mě to v dojmu, že jsem přesně tam, kde mám být. Do toho už nejsem osamělá ubrečená holka, mám i nějaké kámoše, doufám, všecko je fajn, nadšeně se těším na semestr druhý.

A ten mě teda řádně profackoval. Roztomilé předměty z podzimu vystřídalo modlení a slzy a pot a nářky, céčko si mě vzalo do parády. Zázrakem dostanu zápočet, ale obratem ho vystřídají algoritmy během zkouškového. Pochybnosti, jestli tu jsem správně, jestli tu chci být, jsou rázem zpátky. Asi nechci. Jsem znechucená – nesnáším programování, nesnáším tu zoufalost ze zkoušek, asi ta informatika nebyla dobrý nápad, asi ani nepatřím na vysokou, bla, bla, bla. Zpochybněno všechno. Ještě že je léto a mohu si všechno promyslet. Přesto ještě v červnu přestupuji z Aplikované informatiky na Umělou inteligenci a zpracování přirozeného jazyka, protože jestli mě to jaro něco bavilo, pak právě NLP.

S tím se váže jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsem za ten rok udělala, bylo najít si práci. V oboru. Jsem na sebe pyšná, že jsem si řekla: „No co, že ještě nic neumím. No co, co můžu ztratit? Prostě to zkusím.“ A světe div se – ono to vyšlo. V super firmě se super lidmi, kde můžu dělat něco, co mě fakt zajímá. To zásadně pomohlo zbavit se pochybností – nikam se odcházet nebude. Informatika umí být fajn, programování je fajn, pokud to zrovna není hw04 z C. O:) Poučení? Neboj se jít do všeho po hlavě. Věř si. Máš na to, i když si to nemyslíš.

Samozřejmě to celé nebylo jen o škole a práci. K srdci mi přirostlo také město samotné. Časem jsem začala říkat, že jedu „domů“ při cestách do Brna, ne z něj.

A v neposlední řadě celá ta jízda byla o lidech. S mezilidskými vztahy je to vždycky složité, trojnásobně složité, pokud jste já, nebo pokud jste v jakémkoli vztahu se mnou. Jakémkoli. Fakt. Nechcete být ani můj kurýr z Dáme jídlo. Přesto jsem za ten rok poznala někoho dostatečně šíleného na to, aby se mnou vydržel, ba mě dokonce miloval, což je trochu děsivé a trochu hodně krásné. Ale to tak asi s láskou bývá.

A to vůbec nemluvím o tom, jak moc jsem se změnila já, uvnitř. Možná někdy jindy.

No, byl to těžkej rok. Stalo se toho víc, než za předchozích pět let dohromady, bylo to těžší než předchozích pět let dohromady, ale byl to absolutně nejlepší rok, co jsem kdy zažila. Díky, vysoká školo. Díky, Brno. Díky, živote. Díky, Honzo. A hlavně – díky, Veru. Jsi borka.