Odhaduje se, že až 85 % znásilnění nebylo nikdy nahlášeno… Proč asi?

Říkala si o to vypráví příběh středoškolačky Emmy. Až na to, že to není Emmin příběh. Je to příběh neúnosného množství žen po celém světě, které si prožily nějakou formu sexuálního násilí.

Na příběhu Emmy se dokonale ukazuje skutečný postoj veřejnosti k sexuálním útokům – fakt, že přestože se společnost (mluvíme-li o Evropě) tváří, že je nepodporuje, není tomu vždy tak. Že i dnes, i tady u nás, dochází ke svalování viny na oběť.

View this post on Instagram

Proč asi… "Nejspíš nám připadá, že naše společnost nepodporuje sexuální násilí, ale není potřeba nahlížet příliš hluboko pod povrch, abychom viděli, jak zlehčujeme znásilnění a sexuální napadení. Sexuální útoky (od nechtěného osahávání po znásilnění) jsou natolik běžné, že je téměř vnímáme jako pro ženy nevyhnutelné."? Už dlouho mě žádná kniha tolik nezasáhla. Četla jsem ji v letadle a pokaždé jsem se po pár stránkách rozplakala. Protože i když se domníváme, že žijeme ve světě, kde se na *to slovo* hledí jako na něco špatného, v realitě to tak většinou není. A že i u nás se stále kouká na oběti sexuálního násilí jako na viníky.? Nedávno jsem na toto téma měla předmět v rámci jednoho úžasného předmětu a cítím, že tahle knížka dost dobře vyjádřila myšlenky mého projevu a utvrdila mě v přesvědčení, že je dobře, že jsem jej řekla. I když mi lidi říkali, ať o tom nemluvím, jsem vděčná, že jsem jej řekla. A pak znovu. "O znásilnění potřebujeme mluvit. Je potřeba mluvit o svolení. O svalovani viny na oběť. Potřebujeme mluvit, mluvit a mluvit, dokud se ženy jako Emma nesetkají s podporou a pochopení okolí. Dokud nepocítí, že jim okolí věří."? Děkuji moc @divka.mezi.stranami za tento tip a posílám dál. Pro každou holku za každou poznámku o tom jak se obléká a jak se chová či nechová ("jako dáma"), za každé "coura, děvka", "říkala sis o to", za každý pocit, že je to tvoje vina. Protože není. A vlastně i pro všechny ostatní.? #askingforit #rikalasioto #czbookstagram #bookstagram #dnescitam #tipnaknihu #vicecasunacteni #ukazcoctes #mdz ?

A post shared by Veru Burgerová (@tastucnakem) on Mar 8, 2020 at 6:47am PDT

Proč se většina lidí obrátila proti Emmě, nikoliv proti těm, kteří čin spáchali? Proč si její okolí tolik přálo, aby si to nechala pro sebe? Proč to tak moc chtěla i Emma?

Možná ze stejného důvodu jako těch 85 % znásilněných žen.

V čem to tkví? V další chybě společnosti, na kterou bylo v knize poukázáno. Fakt, že většina lidí má o znásilnění zcela zkreslenou představu. Neznámý pachatel, nebezpečné místo, náhodná oběť. Ve skutečnosti jde však ve většině případů o někoho, koho oběť zná – kamarád, kolega, manžel, příbuzný… O to víc je nahlášení náročnější, o to víc je postoj společnosti šedivější. Většina znásilnění se děje přímo za zavřenými dveřmi a většina z nich za nimi taky zůstane.

Nebo možná v tom, že víc než třetina lidí se domnívá, že si za znásilnění může žena sama – protože byla opilá, protože šla někam sama, protože s někým flirtovala, protože se vyzývavě obléká. Říkala si o to.

Může se zdát, že tento článek vlastně o samotné knize moc není, ale podle mě je její myšlenka, její účel, zcela vypovídající. Co se snažím předat, je to, že ta kniha je důležitá. Protože mluví. Mluví pravdu. A to je něco, co tahle společnost zatraceně potřebuje.

O znásilnění potřebujeme mluvit. Je potřeba mluvit o svolení. O svalovani viny na oběť. Potřebujeme mluvit, mluvit a mluvit, dokud se ženy jako Emma nesetkají s podporou a pochopení okolí. Dokud nepocítí, že jim okolí věří.