Rozhodla jsem se obohatit svou e-yoličku dalším kouskem, v čemž mi šly 50% slevy na eknihy naproti. Vybrala jsem si knížku Jeden z nás lže s rozhodnutím, že když se mi bude líbit, koupím i další knihu autorky – Dva tajemství neudrží. Nakonec ji kupovat nebudu. Proč?

Kniha je vyprávěna z pohledu čtyř lidí – vzorné premiantky Bronwyn, princezničky bez vlastních názorů Addy, typického „bad boye“ Natea, který dealuje drogy a nevím co všecko, a sportovce Coopera, miláčka školy. Tihle čtyři a Simon se za divných okolností sejdou po škole. A pak Simon umře – někdo ho otrávil.

Možná jsem udělala trochu hloupou chybu a očekávala, že knížka bude mít v sobě trochu thrilleru, trochu nějaké podobné atmosféry – parta studentů, jeden z nich někoho zabil, jeden z nich lže, nikdo si nemůže věřit, kdo to udělal, zjištěme to, nějaké napětí. Něčeho takového jsem se dočkala až ke konci, ale po většinu knihy se tam řešily typická dramátka z americké střední. Můžeme říct, že jsem asi od YA chtěla moc, ale to tvrdit nechci, protože jsou i YA knihy, které jsou tohohle všeho schopné.

Co se týče postav, Bronwyn mi přišla otravná a nezajímavá, Nate mě taky nijak nebavil, tihle dva byli zkrátka neskutečně nudné klišé, které najdete v jakékoli podprůměrné slaďárně. Cooper byl fajn, jako jeden z mála mě v knize překvapil, i když asi trochu dřív, než měl, a to o dost, ale alespoň na chvilku to bylo něco málo, co se nezdálo tak předvídatelné. A pak je tu Addy – Addy mě zajímala asi nejvíc. Společně s Addy bylo nastíněno zajímavé téma, který by mohlo mít přesah, problém, o kterém často nečtu, ale mělo by se o něm víc psát – bohužel nebylo tolik prostoru. Nicméně k mému překvapení to byla asi má nejmilejší postava.

Nejhorší na těch postavách mi přišlo to, že jsem občas zapomněla, kdo zrovna kapitolu píše. Zkrátka z jejich vyprávění jsem necítila jejich charakter, nebylo to tak, že přečtu odstavec a poznám, kdo by to mohl být – vůbec. To mě dost mrzelo. Myslím, že pokud chce spisovatel zvládat víc pohledů, do toho, jen to musí umět dobře podat. A to tady autorka moc nezvládla.

Poslední výtka – překlad. Ten mě vytáčel snad celou dobu. Často jsem se u knihy vztekala, že „takhle by to přece nikdy nikdo neřekl, takhle lidi nemluví“ a úplně jsem z toho viděla tu anglickou větu, z které to bylo přeloženo. A pak velká spousta překlepů – no holt se to celé nějak nepovedlo. Nevím, či je to vina autorky, nebo překladatelky, nicméně celý styl psaní byl hrozně bez chuti a nijaký.

Teď to možná vyzní, že je kniha úplně hrozná a vůbec se mi nelíbila, ale to není tak úplně pravda. Abych tedy vypíchla i ty světlé stránky – mě to fakt bavilo číst. Četlo se to docela v pohodě, hezky jsem si od toho odpočinula, na oddech od všech povinností to bylo celkem fajn. Největší problém u mě asi bylo to, že jsem na knihu prostě moc stará. Věřím, že kdybych knihu četla v patnácti, byla bych z ní nadšená, no teď už mě ty high school dramata nějak moc neberou. A znovu vypíchnu vyvrcholení knihy, které mělo v sobě to špetku napětí, kterou jsem si přála, které si u mě zajistilo plusové body. (A pak to zabil trapný závěr, achjo.)

Jak jsem řekla, po další knize autorky už nesáhnu, protože to asi nebylo nic pro mě, ale doporučím to těm z vás, kteří mají rádi takové příběhy z americké střední, především tedy těm, kteří střední ještě nevychodili. Starší čtenáře asi moc neuchvátí, ale asi záleží, jaká od toho máte očekávání.