Můj druhý rok na FI MU

„A baví tě to?“

Poslední dobou se mě lidi často ptají, jestli mě baví studovat informatiku. A mě to hrozně štve, protože někdy vůbec nevím. Ale mám pocit, že kdyby mě to fakt nebavilo, tak bych tam ty dva roky nepřežila.

Chvílemi mám chuť říct, že to bylo jednodušší, než ten první – už jsem to tu znala, věděla jsem, jak to na fakultě chodí, měla jsem kamarády, věděla jsem, že mi to docela jde a že tu nejsem úplně blbě. Na druhou stranu se objevilo pár komplikací – začala jsem při škole pracovat, zhoršilo se mi psychické zdraví, přestěhovala jsem se, a pak do toho všeho přišel koronavirus, ale o tom až později.

fakulta informatiky

Změnila jsem obor

Na konci prvního ročníku jsem přestoupila z Aplikované informatiky na Umělou inteligenci a zpracování přirozeného jazyka, což nebyla až tak zásadní změna, každopádně jsem se chtěla více věnovat tomu zpracování jazyka.

Na koronavirovém jaře jsem začala přemýšlet, jestli to byla dobrá volba, jestli jsem se s tím rozhodnutím trochu neunáhlila. Není to tak, že by mě NLP (Natural language processing) nebavilo, jen uvažuji, či by mě něco jiného nebavilo víc. Jestli jsem to neměla všechno lépe prozkoumat a zkoušet různé věci. Ale rozhodnutí nelituji, přineslo mi to do života nové lidi, zkušenosti i znalosti.

Zapojila jsem se do činnosti v laboratoři

Co se týče NLP, napsala jsem na začátku třetího semestru do Centra zpracování přirozeného jazyka na FI, že bych se tam ráda zapojila. Jednak mě to zajímalo, chtěla jsem se zapojit v nějakém labu, druhak jsem si tak mohla odškrtnou povinně volitelný seminář.

To byla docela fajn rozhodnutí, ze začátku jsem do toho byla nadšená, docela mě bavilo věnovat se projektu, který jsem dostala. A hlavně mi to přineslo další skvělou zkušenost…

Publikovala jsem svůj první článek

To mě dodnes hrozně těší. Nic světoborného, ale pro mě osobně byla ta příležitost jej napsat a následně jej v prosinci prezentovat na kinda konferenci boží a musím se přiznat, že za tu kolonku Publikace v Informačním systému jsem trošičku hrdá. (Musíme se přece občas sami pochválit, ne?)

Začala jsem učit

Před podzimním semestrem mi bylo nabídnuto, jestli bych nechtěla vést kroužek programování pro děti. A protože jsem cvaklá a do všeho se hned hrnu po hlavě, souhlasila jsem. Protože škola, lab, práce a moje aktivity ve spolku jsou asi málo, že.

Po semestru jsem skončila, protože jsem usoudila, že to prostě časově nezvládám, bohužel. Nicméně jsem si učení oblíbila, byla to další zajímavá zkušenost a doufám, že se mi podobná možnost zase někdy naskytne. Ráda na to budu vzpomínat. 🙂

Začala jsem bydlet s přítelem

Už loni v létě Honza říkal, že bychom v zimě mohli začít bydlet spolu. On se do toho hrnul víc než já, já se toho docela dost bála. (A ukázalo se, že oprávněně.) Sehnat pokoj pro dva v Brně, který by nebyl někde v háji nebo za desetinásobek výplaty byl oříšek, ale povedlo se mi to. V únoru jsme tedy spolu začali bydlet.

Začátky společného bydlení nejsou asi nikdy lehké, no když nám do toho přišla karanténa a několik měsíců jsme byli v jednom pokoji spolu zavření 24/7… Zkrátka, ke všem potížím to moc nepřispělo, ale asi si nedovedu představit místo, kde bych během těch časů bydlela radši.

Pracovala jsem

Na konci prváku jsem si našla práci v oboru, kde se taky věnuji NLP. Skloubit to se školou nebylo úplně jednoduché, ale nějak to šlo, dala jsem si trochu méně kreditů, ale to u mě znamená běžný doporučovaný počet místo toho milionu, co si zapisuju běžně. 😀

Mnohem horší to bylo na jaře, nejen že školy bylo víc, ale hlavně jsme měli povinnou home office, což mi absolutně nevyhovuje. Sečteno se všemi okolnostmi… moc jsem toho neodpracovala. V červnu jsem tam na rovinu přišla s tím, že jsem úplně demotivovaná, unavená a vůbec mě to nebaví. Věci se začaly zlepšovat, pořád jsem trochu na pochybách, ale v některých chvílích mě to zase začíná bavit a rozhodně je to lepší, než to bylo.

Hurá na Erasmus! Nebo taky ne…

Pár dní před uzávěrem přihlašování jsem v sobě pobrala spontánní odvahu a přihlásila jsem se na Erasmus na podzim 2020. Byla jsem přijata na univerzitu ve Finsku. Jarní semestr se tedy nesl také v připravování na Erasmus, vyplňování formulářů, zjišťování informací, zařizování, vybírání předmětů i plánování studia tak, že budu o semestr prodlužovat… Ale nakonec se mi během května podařilo úplně všechno vyřešit.

A jak můžete tušit, pár dní poté mi přišel z univerzity email, že ruší všechny studijní pobyty, takže žádný Erasmus nebude. Nemůžu říct, že by mě to vůbec nemrzelo, ale upřímně to první, co jsem cítila, když jsem se to dozvěděla, byla úleva…

Organizovala jsem

O Poznej FI už jsem tu psala loni, tento rok jsem se do organizace pustila taky. Na podzim jsem si zorganizovala výlet pro řešitele KSI. A v září se konalo soustředění K-SCUK, které jsem organizovala taky.  Teď jsem do toho nešla, protože jsem myslela, že budu ve Finsku. Ale všechno mě to bavilo. Chci to dělat znovu.

Psala jsem! A dařilo se mi 🙂

Moje spisovatelská kariéra poslední roky trochu stagnuje, ale za tento rok se mi povedlo pár věcí, na které jsem hrdá. První úspěch byl, že jsem se se svým příběhem o mořských pannách na FI dostala do finále soutěže CooBoo hledá talent. Nevyhrála jsem (možná naštěstí :D), ale potěšilo mě to a mám z toho radost.

Druhý – ještě větší – úspěch, pro mě byla Vánoční povídková soutěž, kterou pořádalo YOLI. Moje povídka totiž byla jednou z vítězných a na podzim vyjde ve sbírce Nejkrásnější dárek. Z toho jsem fakt šťastná už pár měsíců.

Začala jsem se léčit

Tohle je fakt hodně důležitý bod. Když jsem před pár lety přestala chodit na psychiatrii, měla jsem radost. Tehdy jsem to nesnášela a snažila jsem se léků a doktorů zbavit. Tenhle rok jsem si konečně uvědomila, že to fakt potřebuju. Odhodlala jsem se najít si v Brně psychiatričku, konečně jsem se dočkala řádné diagnózy a porozumění, začala brát léky a hlavně chodit na terapie – a to s chutí. Psychické zdraví je prostě hrozně důležité a mrzí mě, že jsem to musela nechat zajít tak daleko, kam to zašlo, abych si to uvědomila.

Taky jsem spolkla svou hrdost a zažádala jsem si na univerzitě o přiznání specifického nároku a tím pádem i adaptaci výuky a zkoušek kvůli psychickému onemocnění. Je ok přiznat si, že nejsem v pohodě. A říct si o pomoc.

Dobrovolničila jsem

Dobrovolnictví jsem chtěla zkusit už delší dobu, no letos jsem se do toho vrhla přímo po hlavě. Hledala jsem se v tom, zkoušela různé věcí – pomoc rodinám s dětmi s autismem, hlídání dětí v nemocnici, natáčení videí. No a pak jsem se odhodlala a stala se dobrovolnicí v Konsentu, což je něco, co mi poslední dobou dává z toho všeho asi největší smysl. Od té doby, co jsem se odhodlala o sexuálním násilí promluvit na Komunikačním tréninku, jsem tak nějak nepřestala. A je to super, protože mi to přineslo zase spoustu dalších nových věcí… ale o tom asi jindy.

Škola za časů koronaviru

Co si budem, žádná sranda to nebyla. Když pominu všechno ostatní v mém životě, co letošní neštěstí ovlivnilo, změna průběhu studia mě celkem srazila na kolena.

Na instagramu se ke mně dostalo pár dotazů ohledně studia, jaké to je studovat informatiku a tak, takže to tentokrát trochu rozepíšu.

Jak jsem zmínila, běžně si dávám fakt hodně kreditů, a docela to zvládám. Teď jsem si kvůli distanční výuce několik předmětů zrušila a zbylo mi jich 26 – no přesto to bylo mnohem náročnější, než když jsem si před rokem nadělila 46. Víceméně všechnu moji životní energii sežralo Programování v C++, čehož jsem se kvůli děsivé pověsti fakt obávala, no a vzhledem k situaci s výukou to nakonec bylo ještě náročnější než běžně. Hrozně jsem u toho brečela, nadávala, umírala, nevěřila jsem, že to někdy dám. Ale dala. Řekla jsem si při tom umírání, že když dám tohle, dám už všechno, takže teď musím dát všechno. 😀 Tak snad ten poslední rok opravdu nějak doklepu.

Nicméně i když jsem kvůli tomu kašlala na ostatní předměty, podařilo se mi nakonec dát všechno, některé i na docela dobrou známku. Trochu mě mrzí D z Diskrétní matematiky, což bylo nejen statisticky fakt hrozně jednoduché, ale kvůli psychickým problémům a soustředění se na Cpp, jsem nedělala domácí úkoly. Zkouška se mi pak nějak nepovedla, chtěla jsem si jít známku vylepšit, ale v půlce srpnu už jsem žila natolik v prázdninovém režimu, že se mi do učení nechtělo a s D se smířila.

Počítačové sítě jsem před začátkem semestru brala jako povinnou otravu, ale nakonec mě to učení fakt začalo bavit a zajímat, takže mám z toho dobrý pocit. Jo a odnesla jsem si B, takže spokojenost.

Podobně jsou na tom Operační systémy, z kterých mám taky B, no tady to bylo mnohem náročnější a větší úspěch, vzhledem k poměrně nízké úspěšnosti. Učila jsem se fakt hodně, každopádně bez spolupráce s kamarády bych to asi nedala. (Při přípravě, ne během zkoušky. :D)

V nouzi o kredity jsem si dodatečně zapsala Laboratoř slovesné tvorby, což byla nejvíc kreditovka, poslala jsem vyučujícímu pár úryvků z mé knížky, které jsem napsala na podzim a bylo. Takový super předmět jsou Projekty na popularizaci přírodních věd, kde jsem získala kredity za aktivitu ve Spolku přátel severské zvěře, tentokrát konkrétně za organizaci Poznej FI. No a pak už jsem měla jen seminář ve zmíněné laboratoři, kde jsem si prostě dělala svéje enelpéčko a pak o tom natočila prezentaci.

Jak jsem říkala, za všechno moje umírání mohlo C++. Aneb jak předmět za 5 kreditů zabere víc času, než všechno ostatní dohromady. Už jsem si asi zvykla, že takhle to na univerzitě chodí.

Asi jo, asi mě to baví

Když to všechno shrnu, považuji za úspěch, že jsem to všechno nějak přežila. A když se nad tím zamyslím a shrnu si vše, co se během toho roku událo, musím se vrátit k původní otázce – jo, baví mě to. Ale ono to není jen tím oborem a školou, je to i vším ostatním, co to studium krásně doplňuje, co mi dodává motivaci, co se mi daří.

Přežívám tu a doufám, že budu přežívat dál. Ale povíme si za rok po státnicích.

 

2 Replies to “Můj druhý rok na FI MU”

  1. Ahoj, píšu komentář možná trochu později než jsem plánovala, ale jsem ráda, že jsem se k tvému článku konečně dostala. Tvá zkušenost se studiem informatiky mě zajímala asi nejvíc. Sama bych to ráda někdy zkusila, ale prostě se bojím, že nezvládnu tu matiku. Vlastně i to programování je strašně těžký, ale zároveň mě to baví. Většinou mě odradí to, že je toho strašně moc, co (ještě) neumím… Tobě asi matika na střední šla, viď? Máš třeba nějaké spolužáky, kteří to prostě šli zkusit bez zvláštních schopností?

    Jinak s tím erasmem mě to mrzí, ale snad ještě někdy bude nějaká příležitost. A teď by to asi opravdu nebylo rozumné.

    Měj se krásně a buď zdráva!

    1. Ahoj Vlasto, já bych se toho nebála. 🙂 Matika mě ze začátku taky děsila, ale není to tak hrozné, jak se může zdát. Určitě člověku ulehčí život, když má dobré základy ze střední, ale mám spolužáky, kteří na matiku moc nebyli a nějak se tím prokousali. (Teď teda mluvím jen o naší fakultě, nevím, jak je to někde jinde. Plus teď je třeba u nás relativně nový program, který je zaměřený primárně na praktické věci a programování, kde je té matiky ještě o trochu méně…) Kdybys k tomu chtěla vědět víc, klidně napiš. 🙂 Taky se měj krásně. 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.