kniha praskliny

Praskliny: Dystopie naruby

Bílá koule, která se najednou objeví na Zemi a nedělá nic. Námět prvotiny české spisovatelky Kláry Vlasákové může působit jako scifi. Jak se tam ta koule vzala? Co je uvnitř? Co se začne dít, až praskne? Je z jiného světa? A odpovědi v knížce opravdu jsou, jen ani trochu takové, jak by čtenář běžně čekal.

V knize se setkáváme s osudy různých lidí. O postavách mluvit nebudu, neboť ony samy o sobě vlastně nejsou nijak zajímavé ani důležité, Vlasáková na nich ovšem fascinujícím způsobem ukazuje podpis společnosti na jedinci s jeho osobními traumaty.

Bylo by velmi těžké zařadit Praskliny do nějaké žánrové skupinky, což je možná to, co se mi na knize líbí. Je jiná, je originální a těžko se pouští z hlavy. Stejně tak jen marně hledám něco podobného, k čemu bych ji mohla přirovnat – má první myšlenka utkví na Pěně dní od Borise Viana. A je to tou jinakostí, originalitou, absurditou a úzkostí, kterou ve čtenáři zanechává.  

Během čtení se mi však přece jen knihu zařadit podařilo, a ona je to skutečně vlastně dystopie. Budu-li citovat definici: „Opak utopie, myšlenka fiktivní společnosti, která se vyvinula špatným směrem, má zásadní nedostatky, pesimistický obraz smyšlené společnosti.“ Jenže na rozdíl od většiny dystopií, s kterými se běžně – zvlášť mezi čtenáři YA literatury – setkáváme, ta hrozba, ty nedostatky, ta špatnost nevychází odnik

ud zvenku, ale zevnitř. Všechny dystopické znaky jsou zde tak nějak naruby. Pesimismus nespočívá v utlačování systémem, nýbrž v tom tlaku v nitru každého člověka. V Prasklinách jsou hlavním nepřítelem úzkosti, deprese a hlavně ta tíživá bolest ze samotné existence.

Ačkoliv to dle popisu může působit jako těžké čtení, Vlasáková naštěstí podává toto náročné téma velice lehkým způsobem, takže ve výsledku se to fakt pěkně čte a dá se to slupnout za jedno letní odpoledne. Otázka je, co si z toho vezme. Zpracovat tu velkou kulatou myšlenku, co nám autorka předložila, totiž vůbec lehké být nemusí. Snad může být nápomocný doslov pana Bělíčka, já jsem jej vynechala, protože jsem si chtěla své myšlenky a pocity zpracovat sama.

Klára Vlasáková napsala kvalitní knihu, která mi na české knižní scéně chyběla a těší mě, že jsem měla možnost si ji přečíst. Musím ale podotknout, že samotné čtení pro mě nebylo příjemný zážitek. Ale jak se říká: „zážitek nemusí být pozitivní, ale intenzivní.“ A takové jsou Praskliny určitě.

recenze knihy praskliny

Recenze byla napsána pro Databázi knih, které vděčím za zprostředkování recenzního výtisku. Za výtisk děkuji nakladatelství Euromedia.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.