Originální název: The bronze horseman

Autor: Paullina Simonsová

Počet stran: 614

Nakladatelství: Ikar

Příběh knihy se odehrává v ruském Leningradě. Nedávno započala druhá světová válka a celé město je ve strachu. Včetně Taťány Metanovové, která lízala zmrzlinu a najednou se její život úplně změnil. Poznala důstojníka Alexandra Bělova a vůbec poprvé v životě se zamilovala. A Alexandr Bělov se zamiloval do ní. Láska nevinné sedmnáctileté dívky a vojáka Rudé armády však prochází řadou komplikací. Jednou z nich je Dáša – Taťánina starší sestra, která Alexandra miluje a žije s domněnkou, že Alxandr miluje i ji. A pak je tu Dimitrij, Alexandrův přítel, který našel zalíbení v Taťáně a na kterém závisí Alexandrův život. A samozřejmě válka, která ovládá celou Evropu…

 

Taťána a Alexandr tedy skrývají svou lásku, které osud nepřeje a problémy stále přibývají. Německá vojska se neodvratitelně blíží k Leningradu. Jakmile je obětí německé blokády, životy všech občanů se značně zhorší. A Taťána není výjimkou. Její život náhle naplní obrovský hlad, krutá ruská zima a smrt – smrt na každém kroku. To všechno si bere své oběti a brzy se zdá, že v životě Taťány Metanovové už neexistuje žádné světlo. Až na Alexandra…

Táňa Metanovová je úžasná knižní postava. A čím déle čtenář sleduje její osudy, tím více si uvědomuje pravdivost této skutečnosti. Nevím, jestli někdy nastane den, kdy přestanu obdivovat Taťánu Metanovovou. S klidem přiznám, a věřím, že nejsem jediná, že věci, která zvládla, dokázala, přežila Taťa, bych já nepřekonala. Nenajdu snad nic, co by mě na Taťáně štvalo. Potlesk pro autorku, v dnešní době je málo hlavních knižních hrdinek, které nelezou na nervy.

Kolik bych vám toho měla vyprávět o Alexandrovi? Alexandr Bělov je jeden z těch knižních hrdinů, o kterých ženy sní. Alexandr – Šura –  je prostě totálně boží, nejde si ho nezamilovat a i když je pravda, že mi občas lámal srdíčko a měla jsem sto chutí ho nenávidět, asi bych to nezvládla, stejně jako Taťána. Šuru nelze nemilovat. Už jen ta láska, ta šílená až neuvěřitelná láska, kterou chová k Tatě, vás donutí ho milovat. Jen málokdy někdo někoho miluje tak moc, jako Šura Taťu.

Oni dva dohromady? Dokonalý pár. Tak strašně moc, šíleně, nemožně, neuvěřitelně moc jsem jim ten vztah přála! A kdykoli to vypadalo, že jim osud bude přát, vždycky se našlo něco nebo někdo, co by to překazilo. Každopádně láska nebývá neprověřována, bez problémů, vždy se objevují komplikace (ačkoliv Taťána a Šura si jich tolik nezasloužili) a oni dva prošli snad vším. Vytrpěli si toho tolik, že by si skutečně zasloužili do konce života štěstí a klid. Bavilo mě sledovat jejich lásku, bavilo mě číst o jejich zážitcích – včetně těch intimnějších, a že jich bylo!

Měděný jezdec je šílená kniha. A to myslím skutečně šílená. Dělala se mnou věci, které se mnou ještě nikdy žádná kniha nedělala. Byla rozhodně napínavá. Musela jsem číst a číst a číst a kdykoli jsem usínala, přemáhala jsem touhu sáhnout ještě po lampičce a po knize a přečíst ještě alespoň jednu kapitolu. (A ještě jednu, a ještě jednu…) Kdykoli jsem byla kdekoli, hrozně moc jsem se těšila domů, až zase budu číst příběh Taťány a Alexandra.

Je to krutá kniha. Je v ní shrnuto tolik hrozných věcí, které mnou vždy úplně cloumají. Jako třeba hlad v Hunger games nebo jiné hrůzy, co se dějí v dystopiích. Účinek Měděného jezdce byl ale silnější. Protože tohle není žádná dystopie. Tohle není fikce. Ty věci, které se dějí v knize se skutečně staly, lidé skutečně takhle trpěli. A když si tohle uvědomíte, je to šílené.

Ta kniha byla naprosto dokonalá. Bavilo mě na ní úplně všechno, ale přesto musím tu knihu nenávidět. Přirovnala jsem jí k droze. Neuvěřitelně mě ničila, jsem citově hodně slabá a tahle kniha roztříštila mou dušičku na miliony kousků, po psychické stránce mě totálně rozdrtila, tak moc, jako ještě nikdy nic předtím. A už jsem neměla žádnou sílu číst sál, aby mě ta kniha lámala a lámala stále dál, nenáviděla jsem ji, skutečně jsem ji nenáviděla a tak moc jsem si přála abych ji nikdy nezačala číst, protože už jsem nemohla přestat. Musela jsem pokračovat. K smrti jsem nenáviděla Paullinu Simonsovou, že Měděného jezdce napsala a ještě víc jsem nenáviděla sebe, že jsem tak slabá. Přes to všechno, přes všechnu tu nenávist jsem knížku také milovala. Stejnou silou, jakou působila má nenávist, působila ke knize i má láska.

Ovládala mě neobvyklá touha dát Jezdci nulu, za tu příšernou bolest, kterou mi způsobila. Ale to by nebylo fér, protože knih, které dokážou probudit v čtenáři něco takového je málo a je to opravdu škoda. Je to kniha, která přináší spoustu bolesti, utrpení, je tak moc krutá vůči čtenáři, že ho úplně rozdrtí. Ale za všechno to utrpení Měděný jezdec rozhodně stojí.