Navzdory tomu, co říkali Lea a Kyle, Charlie se o hledání záhadné, krásné ženy za hřbitova příliš nesnažil. Nevěděl, kde by ji měl hledat. Od toho rozhovoru uplynuly čtyři dny. Charlie od té doby trávil s přáteli čas, ale brzy, ještě před večerem od nich odcházel, protože si náhle připadal jinak. Jako kdyby mezi ně nepatřil. Jako kdyby byli všichni z úplně jiného světa. Nebo byl on z jiného světa? Na tuto otázku nechtěl znát odpověď. Byl obklopen lidmi, ale připadal si sám.

Jedno odpoledne opustil přátele ještě dřív, než obvykle.

„Kam jdeš, Charlie?“ zeptala se ho Lea, na tváři starostlivý výraz, ruku položenou na jeho rameni.

„Chci ještě dneska s někým mluvit,“ odvětil.

„Aha!“ pousmála se Lea. „Ta tvá výjimečná žena?“

Charlie na její otázku neodpověděl. Odešel.

„Ahoj. Moc mě mrzí, že jsem za tebou dlouho nepřišel. Víš, měl jsem toho hodně. Nedocházelo mi, že si tu můžeš připadat osamocená. Promiň. Je mi to vážně líto. Jak se ti daří? Já vím, celkem hloupá otázka. Ale… na druhou stranu, třeba se máš skutečně dobře. Pověz, je to u tebe lepší? Chyběl mi tvůj smích. Pořád mi chybí. Nikdy jsem si neuvědomil, jak moc mi na tobě záleží. Nakonec ano, ale mohlo to být dřív. Mělo to být dřív. Nikdy jsem ti neřekl, jak moc tě mám rád. Tak ti to říkám teď. Mám tě moc rád. Vždycky jsem měl a vždycky budu, ať se stane cokoli. Ať sestalo cokoli,“ vydechl Charlie a na chvíli se odmlčel. Pozoroval tmavý náhrobek.Annie Drakeová. 27.5.1994 – 22.11.2012. S bolestným výrazem zavrtěl hlavou.

„Jak se mám já? Ne moc dobře. Lea má o mě hroznou starost. Je to otravné. Vím, co chceš říct, neříkej to. Chce mi pomoc, má mě ráda, má o mě strach, je moc hodná. Je hodná. Vždyť víš, že já ji mám také moc rád. Ale nemusí se kě mně chovat jak k dítěti. Umím se o sebe postarat. No dobře, možná to někdy nevypadá, ale je to tak. Všichni se trápí. Myslím, že jim tvůj smích taky moc chybí. Komu by nechyběl? Vždycky, když se směješ, tak si všichni myslí, že jsi blázen. Možná jsi. Ale každý to má rád. Všichni se smějou taky. Proč už se vůbec nesměješ? Svět je mnohem smutnější, když lidi nerozesmívá Annie Drakeová.

Potkal jsem jednu ženu. Pamatuješ, jak jsi vždycky chtěla, abych si už konečně našel nějaké děvče, nebo zůstanu do konce života sám? Jak jsi chtěla vidět mě, po boku nějaké krásné ženy? Potkal jsem ji. Je moc smutné, že jsem ji potkal v den tvého pohřbu. Nevím, jestli z toho ěnco bude, každopádně byl bych moc rád. Už jen kvůli tomu, abys mě mohla vidět po boku ženy, jak sis vždy přála. Abych ti dokázal, že nejsem žádný ňouma, který do smrti zůstane bez prožití vážného vztahu.

Navíc… Ta žena je neskutečně krásná. Och, vždyť ty ji vlastně znáš, jak bych mohl zapomenout. Říkala, že jste si byly blízké. Proč jsi nás nikdy neseznámila? Ale to nevadí, Annie. Nic ti nevyčítám. Měla nádherný hlas. Takový, který bych mohl poslouchat už napořád. A její oči jsou… nedokážu najít vhodné slovo. Navíc je… jiná. Neobyčejně neobyčejná. Nedokážu ji popsat. Chci znát její jméno. Chci milovat ženu, jako je ona. Chci milovat ji. Myslíš, že mi dá šanci? Prý si mě najde. Kdy?“

Zatímco Charlie mluvil, nevšiml si ženy v tmavém oblečení, která postávala opodál. Slyšela všechno, co říkal. Takhle o ní ještě nikdo nikdy nemluvil.

„Už brzy, Charlesi Drakeu. Už brzy,“ zašeptala do prázdnoty podzimního večera a zamířila domů se zvláštním pocitem na srdci, který si nedokázala vysvětlit.

—

Odtáhla se od Juliet a zrychleně oddechovala. Hleděla jí do očí, ve kterých spatřila přímo ohňostroj jisker. Věděla, že i její oči musí dost jiskřit. Vydechla a znovu Juliet vášnivě políbila. S energií, o které ani netušila, že v ní po dlouhém dni je, a s nečekanou prudkostí, přitiskla Juliet ke zdi a zajela jí rukou do vlasů. Zatáhla za ně, čímž na okamžik přerušila spojení jejich rtů. Vzrušeně zasténala.

„Chceš zůstat na chodbě, kde se každou chvílí může objevit Aron s pravděpodobnou žádostí o přidání, nebo se můžeme někde zamknout a zalézt do postele,“ zašeptala Veronica.

„Arona nechci ani vidět,“ odpověděla Juliet. Vpadly do Julietina pokoje, který byl nejblíž a nějakou chvíli jim trvalo, než otočily klíčem v zámku. Dech se zrychloval, tempo zrychlovalo, vzrušení sílilo. Juliet sáhla Veronice na záda a hbitě jí rozepla zip na černých šatech. Ihned z ní spadly. Její pohled padl dolů na tmavé, avšak průhledné silonky.

„Nemáš kalhotky?“

„Chtěla jsem ti to ulehčit,“ ušklíbla se Veronica a svlékla z Juliet těsné tílko. Líbala ji na krku.

„Jak jsi věděla, že dnes mezi námi k něčemu dojde?“ vyptávala se dál Juliet.

„Nevěděla jsem, že mezi námi, každopádně dnes jsem už od rána natolik nadržená, že jsem předpokládala, že se někdo najde.“ Svlékla z ní džíny.

„Že mě přepadneš na chodbě jsem nečekala.“

„A vadí?“

Juliet místo odpovědi sundala Veronice silonky a odhodila podprsenku. Veronica jí hodila na postel a téměř okamžitě přiskočila k ní. Obkročmo se na ni posadila a věnovala jí další dávku divokých polibků. Pak mířila níž, líbala jí na krku, na prsou, na podbříšku, zatímco si prsty hrála s jejími ňadry. Zajela jí rukou pod černé kalhotky. Julietiny vzdechy jí nutily ještě více přidávat na aktivitě. Netrvalo dlouho, než Juliet vyvrcholila. Veronica jí pohlédla do očích a zachytila tu slast, ten chtíč.

„Noc teprve začíná,“ zašeptala jí do ucha a znovu ji políbila. Energie jim vydržela až do svítání.