Hah, další kapitola Veronici. 🙂 Komentář potěší. :3 🙂
Dneska bez keců. 😀 Snad jen, že… tak jo, poslední dny léta byly skvělé. Byla jsem na adapťáku, poznala svou suprovou třídu, včera jsem byla s Mírou nakupovat oblečení a měli jsme krásný den a celkově se začínám mít nějak krásně. Děsím se zítřka, kdy nás budou pasovat na studenty a děsím se celého toho roku v prváku, ale zároveň se celkem těším. 🙂 I když pravděpodobně na vás nebudu mít tolik času, jako dříve, ale budu se snažit – každopádně škola pro mě bude prioritou před blogem, díky za pochopení. 🙂
Toť vše k tomu, že dnes bez keců. 😀 Mějte se krásně. 🙂

Jessica se třásla, snažila se pochopit, co se stalo, ale nerozuměla tomu. Tohle nechtěla vidět. Kolikrát opakovala Veronice, že nechce vidět ani slyšet nic takového? Věděla, že sklepením žije bolest a utrpení, ale nechtěla tomu přihlížet, nechtěla tomu být svědkem a nehodlala si připustit, že je součástí něčeho takového, více než takového. Posedávala v obývacím pokoji, nohy si tiskla k sobě a objímala je rukama. Snažila se vzpamatovat, ale nešlo to.
 „Jess,“ zašeptala Veronica a lehce se dotkla jejího kolene. „Kolikrát ti mám ještě povědět, jak je mi to líto? Já vím, tohle se nemělo stát, chyba a Andrian…“
 „Andrian,“ přerušila ji slabým hlasem Jessica, „je nelidská zrůda. Co je to za člověka, že tolik ublížil vyléčenému Teddymu? Co to s ním je. Chci aby umřel, prosím, ať umře,“ škemrala Jessica. 
 „Slyšela jsi Arona. On ho zabije,“ podotkla Veronica a nyní se i ona zdála vyděšená, tuto její stránku ovšem Jess dobře znala. Jako jediná znala všechny její stránky.
 „Aron… můj Aron, tomu smím důvěřovat. Ale co ostatní? Ty jim věříš?“
 „Andrian není zase tolik špatný člověk, jak dává najevo. Hodně toho protrpěl a za tohle se jaksi skrývá. On umí být i úplně jiný. Ale tohle… tohle přehnal, tohle mu nemohu odpustit. I já Aronovi věřím. Ačkoliv je jako kus skály, obě víme, že Aron je důvěryhodný člověk. Denis je… trochu zvláštní, ale je spolehlivý a ochotný, taková světlá stránka nás všech, středobod dobra v tomto domě. I jemu nepopiratelně věřím. A Juliet… Jul bych dala do rukou vlastní život,“ vydechla Veronica.
 Jessica přikývla a pak spolu mlčely. Hlavou se jí honilo příliš myšlenek. Veronica všem těm lidem důvěřuje. Plně. Může ona důvěřovat Veronice? I po tom, co Veronica naslibovala, co se nestalo a jak tohle skončilo? 
 Jako by jí Veronica četla myšlenky, prohlásila: „A ty můžeš věřit mně. Vždycky, Jess, úplně vždycky.“
 „Chci být sama,“ oznámila Jessica.
 „Dobře. Půjdu… se projít,“ zalhala Veronica, urychleně se oblékla a opustila dům.

Charlie si nevzpomínal, kdy se naposledy cítil tak dobře, jako když držel Veronicu v náruči. Seděl na pohovce, obepínal ji pažemi a nosem zkoumal vůni jejích vlasů. Pomeranč a čokoláda. Chtěl, aby ta vůně zaplnila celý jeho nos, chtěl tu vůni vdechnout a zaplnit jí celé plíce, chtěl mít celé tělo plné té vůně. 
 Byl překvapený, když se objevila u jeho dveří, nic neřekla, jen se mu vrhla kolem krku a od té doby se ho nepustila. Nic neříkali, celou dobu tu vládlo dlouhé ticho. Ne to trapné ticho, ale to příjemné ticho, kdy mluvit nikdo nechce, kdy poslouchat nikdo nechce, kdy povrchních lidských dějů jako slov není třeba.
 Veronica zívla.
 „Jsi unavená?“ zeptal se Charlie šeptem.
 „Hrozně,“ přitakala. „Náročný den.“
 „Chceš o tom mluvit?“
 „Ne.“
 „Dobře,“ přikývl Charlie.
 „Něco jsem odpřísahala své nejlepší kamarádce a má přísaha byla postavena na důvěře několika dalších lidí, ale někdo z nich to zkazil, přetrhal mou důvěru a tím pádem i důvěru mé kamarádky vůči mně a k tomu všemu někdo hrozně trpí a další z mých přátel je v nemocnici a všichni jsou totálně v háji a spoléhají na mě, že to já nějak vyřeším a zařídím, ale já vůbec nevím, jestli to ještě zvládnu, jsem vysílená a nevím, na koho se mohu spolehnout já, komu důvěřovat a…“ vychrlila ze sebe Veronica obdivuhodně rychle, poté se však zarazila a smutně vydechla.
 „Máš mě,“ vyhrkl Charlie. „Máš mě, já jsem u pro tebe, ať potřebuješ cokoli. Ty jsi tu byla pro mě, když jsem ztratil Annie, chápala jsi mě, vzali nám ji společně, spojilo nás to a to je to nejvíc, co jsem potřeboval. Teď jsem tu já pro tebe, abych udělal cokoli, co budeš potřebovat.“
 Veronica ztuhla a dolní ret se jí rozechvěl. „Charlie, měla bych ti něco říct…“ řekla se slzami, které se jí hnaly do očí.
 „Ano? Copak?“ podíval se jí do očí.
 „Děkuju…“ dostala ze sebe po chvíli ticha.
 „To nic,“ pohladil ji po vlasech s něžností. „Nechceš spát? Musíš být vážně vyčerpaná.“
 Když souhlasila, vzal ji do náruče a odnesl jí do své ložnice. Jemně ji položil na postel a přehodil přes ni deku. Pak vstal a došel ke dveřím, nakonec ale zavrtěl hlavou a vrátil se. Vlezl pod deku k Veronice, přivinul se k ní s rukama kolem jejího pasu a zatímco pravidelně oddechovala, on se utápěl ve vůni pomeranče a čokolády.

Veronica už doma ucítila nutnou potřebu utéct do jiného světa. A neměla jiný svět, neznala lepší svět a ani jej nechtěla znát, než svět v přítomnosti Charlieho Drakea. Nikdy se necítila tak zranitelná a zároveň tak v bezpečí, jako v jeho objetí. 
 Sama nechápala, co se stalo, že mu najednou vylila srdce. A najednou, když začal mluvit o své sestře, se cítila tak špatně, tak hrozně provinile a docházelo jí, že si ho nezaslouží, pokud udělala to, co udělala, když je, co je. Chtěla mu říct pravdu. Ale když zahlédla ty jeho oči, když se na ni díval tak hluboce, těma nejkrásnějšíma očima, jaké kdy viděla, ve kterých se bezmocně topila… nemohla. Nemohla mu uštědřit další ránu a nemohla to udělat ani sobě.
 Když usínala, byla ráda, že ji drží. Chtěla usnout na vždycky a chtěla, aby ji při spánku nikdy nepustil. Došlo jí, co jí mělo dojít dávno, něco, čemu už se nemohla bránit, co už nedokázala zapírat sama sobě. Do chlapce, kterému zabila sestru, do chlapce, který se měl stát její obětí, do chlapce, kterého chtěla unést, nechat ho trpět a možná zabít, byla bezhlavě a nenávratně zamilovaná.