„Čau,“ zamumlala poněkud unaveně a posadila se na měkkou židli vedle Andriana. Ten byl zrovna uprostřed rozhovoru s Denisem, který si ohříval něco k jídlu. Nyní se však otočil směrem k Veronice.

„Ahoj. Kde jsi byla? Nějaká utahaná,“ začal se vyptávat a přisedl si k ní a Andrianovi i s kouřícím talířem. Veronica hmátla po vidličce, která na talíři ležela. Napíchla si na ni bramboru a dala si ji do pusy. Kývla na Denise.

„Pamatujete si na Annie?“ zeptala se, když sousto rozkousala.

„Jakou Annie?“ podivil se Denis.

Andrian se pousmál. „Zlobivá Annie? Samozřejmě, že si pamatuju zlobivou Annie, konec konců jsem to byl já, kdo to s ní nakonec skoncoval. Je to jen pár měsíců zpátky. Nedalo se nic dělat. Škoda tak hezké holky.“

„Jo Annie! Už vím,“ přitakal Denis.

„Tak tahle Annie měla dnes pohřeb. Přišlo mi správné se přijít ještě jednou rozloučit s naší milovanou přítelkyní,“ usmála se Veronica. „A co víc, seznámila jsem se s jejím bratříčkem. Docela jsme si popovídali. Myslím, že se mu líbím,“ ušklíbla se, „ostatně, komu ne, že? Kdyby jen bratříček Charlie věděl o tom, co jsme s jeho maličkou sestřičkou zažili.“

„Znám ten pocit. Je to k nezaplacení,“ prohlásil Andrian.

„Nevypadá špatně, ten Charlie. Vlastně se mi celkem zalíbil, mohl by z něj být fajn úlovek do sbírky. Když jsme měli malou Drakeovou, mohli bychom si teď pohrát i s velkým Drakem,“ zamýšlela se Veronica.

„Bude to těžší úlovek, než Annie. S klukama je to vždy o něco těžší,“ namítl Andrian.

Veronica se pousmála. „Nemusíme ho dostat pomocí násilí. Jsem praktická žena, mám své způsoby. Mně vždycky vyjdou.“

„Zase tak moc si nevěř,“ podotkl s úšklebkem Andrian, zatímco Denis jen povytáhl obočí.

„To měla být urážka mých sexuálních schopností?“ zamračila se a Andrian se zasmál.

„To bych si nedovolil. Vím, že jsi v tom dobrá,“ usvědčil ji a po chvíli dodal: „Ale jestli máš chuť mi to ukázat znovu, nebudu se bránit.“

Veronica zavrtěla hlavou. „Teď si zase moc věříš ty. Měla bych teď jít navštívit Terryho, už jsem ho svou návštěvou dlouho nepoctila. Musí být nešťastný. Omluvte mě,“ řekne s úsměvem a zamíří k nenápadným bílým dveřím. Vejde, zavře za sebou a zhluboka se nadechne. Jak jen miluje tohle místo. Je to její svět. Místo, kde realita neexistuje, kde má absolutní moc, kde si připadá jako bohyně. Ona je bohyně. Na tomto místě ano. Pro všechny na tom místě je bohyní. Je jejich paní, které se nakonec podřídí úplně všichni, ať už na začátku chtějí nebo ne. Ostatní tohle dělají pro zábavu, pro lepší pocit, protože se jim to líbí, ale to ona ne, proto ona jediná si zaslouží titul bohyně. Už tolikrát to svým obětím všeptávala do uší, aby všichni věděli, že ona je výjimečná.

„Není to o zábavě, o tom, že to uspokojuje sadistickou část duše, ani o ničem jiném, co si oni myslí a jak to berou. Já jsem jiná. Je to krása, je to jako symfonie, která s tebou zachvěje, nastává splynutí oběti a paní. Tebe a mě. Je to jako když se spojení tónů. Pak vznikne akord. Někteří lidé dovedou ocenit hudbu, jiní ne. Já dokážu ocenit tohle, zatímco ostatní to nevidí. Neslyší tu symfonii. Necítí to u srdce. Nevidí tu krásu… Je to umění. Skutečné umění, které jen málokdo dokáže pochopit.

A tak by to nemělo být jen z mé strany. Mým skutečným cílem, o kterém nikdo z ostatních netuší, je, aby jsi pochopil, stejně jako všichni ostatní, jak je to úžasné. Jaká nádhera tohle celé je. Má to tak být pro oba dva. Já jsem tu nyní od toho, abys našel tu líbeznou stránku toho všeho, aby ses na to, co děláme, začal dívat jinýma očima. Nejde mi o nic jiného, než abys byl šťastný. A tohle je můj způsob, jak toho dosáhnout. Neboj se. Strach se změní v nedočkavost. Bolest se stane uspokojením a slastí. Nenávist ke mně se stane tesknou touhou. Nesmíš se tomu bránit. Bude to snazší. Chci ti dát něco tak překrásného, že si to nikdo jiný nedovede představit. Tohle není trest, je to odměna,“ šeptala do ucha Terrymu, který klidně seděl na židli na kraji místnosti.

„To už jsem slyšel mnohokrát,“ zamumlal černovlasý chlapec s kamenným výrazem ve tváři.

„Já vím, ale vždy jen stručně. A vím, že sis nikdy neuvědomoval při samotném dění tu skutečnost, kterou ti říkám. Takže až začneme, musíš to vnímat, tak, jak je to správné. Je to o psychice. Nebolí to, říkej si. Je to příjemné. Líbí se mi to. Nepřestávej. Pokračuj. Protože já po tom toužím. Mně se to líbí. Tohle si říkej a nakonec to tvá mysl začne brát. Budeš odměněn. Budeš šťastný, Terry.“

Posadila se mu na klín a rukou zajela do černých kadeří. Políbila ho, ale on na nic nereagoval. Věděl, jak kruté bude pokračování. Veronica se odtáhla a pronikavě se zadívala do jeho čokoládových očí.

„Co jsem ti říkala, nebraň se. Oba víme, že někdo uvnitř se ta touha po tom všem probouzí.“

„To není touha po bolesti, to je touha po tobě,“ dostal ze sebe tichým hlasem a Veronica se zářivě usmála.

„To je první příznak. Měla bych ti být odporná, měl bys mě nenávidět. Ale ty mě chceš. Učíš se dobře, můj milý Terry. Když dostanu, co chci. Tak také dostaneš co chceš.“

Zopakovala to, co udělala před chvíli, tentokrát jí však chlapec polibek opětoval a opatrně se dotkl rukou jejích zad. Vášnivě ho líbala a když se odtrhla, snažil se nabrat dech. Její ruka, která si dosud jen lehce pohrávala v jeho vlasech nyní prudce škubla a Terry se se zasténáním zaklonil.

„Já vím, že se ti to líbí. Teď již ano, nemám pravdu?“

Neodpovídal. Pustila jeho vlasy a on se zase narovnal a jen na ni s odhodlaným výrazem hleděl. Prstem mu přejela po tváři, přes krk, až se dotkla okraje černého trička. Stačila postřehnout, že se chvěje.

„Máš strach?“ zeptala se. „Pak je to něco jiného,“ dodala, když pomalu zavrtěl hlavou.

Rychlý pohybem tričko natrhla. Dopomohla si i druhou rukou a z Terryho jej servala. Nehty se mu zaryla do zad. Bolestně zaúpěl a Veronica cítila pár kapek krve, kterému přes její dlaň stékaly po zádech.

„Bolí to, ale je v tom ještě něco? Že ano?“ Když se žádné odpovědi nedočkala, vyložila si ji sama. Na tváři se jí objevil další úsměv. Postavial se a stála těsn před ním.

„Teď se tě zeptám, Terry. Buď to pro dnešek utneme a já tě nechám být. A nebo budeme pokračovat ještě mnohem dál. Stačí říct. Zastav nebo nepřestávej?“

Několik dalších vteřin bylo ticho. Terry se konečně chystal něco říct, ale pak pohlédl dolů a zběsile zavrtěl hlavou.

„Nech mě,“ zamumlal.

Veronica pár okamžiků zůstala stát. Po té se odtáhla a na tváři se jí zrodil další úsměv.

„Jak myslíš. Ale rozmýšlel ses, víme to oba. Doufám, že příště budeš rozumější a rozmyslíš se jinak. Ale nechávám ti čas.“

Vydala se ke dveřím. Naposledy se na Terryho ohlédla a pak za sebou zamknula dveře na několik západů.