Náct – II. Mrtvá louka

Přináším vám další kapitolu dystopické povídky náct, již druhou. Anotaci a první kapitolu si můžete přečíst tady. Za komentáře budu určitě moc ráda, ať se líbí. 🙂 

II. Mrtvá louka

Když jsem byla malá, hrozně jsem se bála jít do Institutu. Byla jsem ještě malá a hloupá. Máma mi připadala jako ta nejlepší a nejchytřejší žena na světě. Každý den jsem jí říkala, jak moc jí mám ráda a jak je skvělá. Byla jsem hloupá a nevěděla o čem mluvím. Ale byly mi čtyři roky a nechápala jsem nic. Byla jsem hloupá. Člověk, kterému je dvacet pět prostě nemůže být skvělý a úžasný a chytrý. To jsem ale tenkrát nemohla vědět.

Jakmile jsem měla nastoupit do Institutu moderního vzdělávání, plakala jsem, protože jsem mámu nechtěla opustit. Máma s tátou, babičkou a dědou jeli se mnou. V Praze žádné Instituty nejsou, všechny jsou ve vesnicích zaměřených na vývoj mládeže. Mě odvezli někam daleko na jih. Stála jsem před areálem IMV, objímala mámu a plakala, že od ní nechci odejít, že nechci do nějaké školy, že chci být pořád s maminkou.

Maminka taky plakala. A pak přišel kluk, když se ohlížím zpátky, mohlo mu být šestnáct, sedmnáct, odtrhl mě od mámy, vzal mě do náruče, nějaký dospělý muž vzal moje věci a vedli mě pryč. Ohlížela jsem se za mámou a brečela, natahovala po ní malé ručičky a slibovala, že až se vrátím, obejmu ji a už ji ani na chvilku neopustím. A maminka plakala ještě víc.

Teď jsem ráda, že jsem do IMV nastoupila. Pochopila jsem, jak jsem byla malá a hloupá, že na mámě a mé rodině nic skvělého není, pochopila jsem tu skutečnost, jak jsou dospělí špatní a do dnešního dne hledám odpuštění v Bohu za mé hříchy v raném dětství.

Samozřejmě že když jsem přišla po osmi letech domů, neobjala jsem svou mámu. Myslím, že z toho byla poněkud smutná, ale to mi bylo jedno. Co čekala? Byla naivní.

Proto teď málem zurčím vzteky, když se podobně chová Lukáš. Navrhnu, že jej vezmu ven, i když s tím máma tak docela nesouhlasí, nemá právo mi odporovat. Jdeme s Lukášem na procházku.

„Ploč nejde máma?“ zeptá se mě Lukáš, když společně kráčíme po louce, která už dávno není zelená, ale suchá a hnědá – mrtvá.

Zastavím se a povzdechnu si. „Poslouchej mě, Luky,“ řeknu a dřepnu si k němu. „Vím, že je to těžké chápat, ale takhle to nefunguje. Nemůžeš se takhle k mámě chovat. Máma není víc než ty. Máma je oproti tobě nic. Musíš pochopit, že ty jsi výš než máma.“

„Ale vždyť je máma větší,“ namítne Lukáš s nechápavým pohledem.

„Máma je starší. Je na světě déle a umře dřív než ty. Je méně důležitá než ty.“

„Takže ty taky, Malilko.“

Zasténám. „Ne! Já jsem mladá. Já jsem nejdůležitější!“ zvýším hlas, jeho poznámka mě zarazila.

„Ale budeš stalší a budeš nic.“

Zamračím se. „Lukášku, to je až za hodně dlouhou dobu. Je mi patnáct, mám pět let, to je neuvěřitelně dlouhá doba. Skoro věčnost. Chápej, že takhle se k mámě nechová, je to ponižující.“

Lukášovi se vhrnou slzy do očí. „Já mám lád mámu. A ty jsi  zlá.“

Pak se rozeběhne po mrtvé louce a kříčí: „Mám lád mámu! Mám lád mámu!“

Vztekle syknu a doběhnu jej, ačkoli to jde v těsných černých šatech dost blbě. Konečně jej doběhnu, silně mu stisknu zápěstí a otočím ho k sobě.

„Sklapni, Lukáši! To se neříká! Mlč. Už to nikdy neříkej! Oni už tě v Institutu naučí, jak se správně chovat. Jsi špatný a Bůh se na tebe bude zlobit!“ spílám mu do ucha.

„Žádnej Bůh není! Je to klavina!“ odsekne plačící Lukáš a dupne do uschlé trávy.

V tu chvíli se neudržím a dám mu facku. Velkou. Lukáš se neudrží, spadne na zem a málem mě strhne s sebou, protože stále pevně držím jeho zápěstí. Zvedám ho nahoru a stisknu ho ještě silněji. Začne hlasitě vzlykat a řvát.

„Promiň, Lukáši, to jsem nechtěla,“ podotknu omluvně. „Ale takhle se o Bohu nemluví. Boha musíš milovat, jinak se na tebe bude zlobit! A tahle slova ti možná ani neodpustí, stejně jako já ne! Budu se za tebe modlit.“

„Já chci mááááámu!“ křičí Lukáš a brečí a mě dopaluje, jak vůbec nevnímá tolik důležitých a vážných věcí, které mu vykládám. „To bolííí!“ ječí a snaží se vytrhnout rudé zápěstí z mého sevření.

„Fajn! Však Bůh ti to jednou odplatí!“ řeknu hlasitě. Pak povolím svůj stisk, nadzvednu jej, zatímco on stále brečí, a nesu ho domů. Nezdržím se, jen vyjedu výtahem do našeho patra, namačkám heslo, dveře se otevřou. Lukáše dám za dveře, nechávám ho tam a naštvaně odcházím. Když jedu výtahem dolů, stále slyším jeho vzlykot a brzy i matčina utěšující slova.


Potřebuji si odpočinout a trochu se zklidnit. Vím přesně, co mi pomůže.

Brzy již sedím v metru a mířím na Vyšehrad. Když je mi oznámeno, že jsem na místě, téměř vyskočím a rozeběhnu se. Myslím, že mám absťák. Na tváři se mi proto rozzáří úsměv, když před sebou spatřím zříceninu Vyšehradu, polepenou plakáty. Projdu skrze zřícený hrad, v jehož jedné části je kostel.

Přivítá mě červenovlasá dívka. Jmenuje se Darie a je jí osmnáct. Známe se, protože na tohle místo chodím často. Řekne, že mě ráda vidí a již mě vede na obvyklé místo – k varhanám.

„Proč s tebou není Světla?“ zeptá se Darie, když zapojuji varhany do elektriky.

„Přijela jsem sem úplně spontánně. Měla jsem nehezké nepříjemnosti s mým bratrem. Snažím se ho vést po správné cestě, ale je to příliš těžké. Už aby byl v IMV,“ svěřím se Darii.

„Bůh mu určitě bude nápomocen,“ prohodí s úsměvem.

„Bohužel se obávám že ne. Jsem tu, abych odčinila za svého bratra jeho hříchy.“

„Jsi úžasná sestra,“ žasne Darie. „Tak, vše máš připravené, klidně můžeš začít hrát.“

Poslechnu ji. Darie se vzdálí a já začnu hrát. Nic jiného nedělám raději než hraji. Bylo mi osm, když jsem se učila na varhany hrát. A zamilovala jsem si to. Od té doby je to má nejmilejší věc. A být tady v kostele a hrát je spojení dvou věcí, které nadevše miluji. Je to cesta, kdy pomocí hudby mohu uctívat Boha. A když je se mnou ještě Světla, ta nejúžasnější holka na světě, pak jsem nejšťastnější, protože vím, že ona to cítí stejně.

Hraji píseň Anetin odkaz a při tom myslím na Boha. Mám zavřené oči a nemyslím na nic víc než na něj, tělo se mi chvěje a přemýšlím, zda mě sleduje, zda si mě někdy všiml. V kostele je pár lidí, když máme koncerty, lidí je hodně, ale já pro ně nikdy nehraji. Vždy hraji pro něj. Muže, kterého miluji.

Nikdy nebudu milovat nikoho jiného, napadne mě a jsem o tom přesvědčena. Celých několik týdnů.

5 Replies to “Náct – II. Mrtvá louka”

  1. Chudák malej. Mám hrozně ráda takový příběhy, kdy je někdo začleněný do společnosti a objeví se zase někdo další, který mu otevře oči. A fakt se těším, až se objeví ten kluk. Sice nemám ponětí, jestli bude jiný, rozdílný od ostatních, ale i tak jsem zvědavá.

  2. Jak jsem už jednou psala, povídka vypadá to hezky 🙂 Hlavně ta myšlenka i námět jsou úžasné 🙂
    Chudák malý Lukáš… A už se těším, až se na scéně objeví ten kluk, který jí „otevře oči“.

    Jediné, co mě trochu vadilo, bylo opakování slov v prvním odstavci… Máš tam asi třikrát „hloupá“. Jinak úplně super! Máš příjemný styl psaní.

  3. Wow, moc hezký příběh! :)) Hrozně se mi zatím líbí. S opravdovým křesťanstvím to toho moc společnýho nemá (skoro mi to přijde jako fanatismus, doufám, že se tam objeví někdo normální 😀 ) ale co, je to originální. 😉 (y) Hned ze začátku mě dost překvapil ten nápad, že náctiletí jsou nejdůležitější. Je to hodně dobrý nápad! (y) Už několikrát mě taková myšlenka napadla, jsem zvědavá, jak to bude pokračovat! 🙂 😀 Jen tak dál.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *