Když mě zachvátí náhlý nával poetismu při svitu hvězd… :3
Až
rozezní se poselství jiných sluncí
i ve tvé věčně žíznivé mysli
ledy pod slunečními paprsky tání neucítí
a já
vůni tvého těla kreslím
Otázka
na konci postrádá otazník jako jediná
a v očích se ti zračí strach
že zůstane do slunovratu nevyřčena
a já
maluji lži do vesmírných drah
Pravda
je plod všeho čeho se tvá žízeň děsí
a tak ji zakrývám barvami
křik tajících ledů už dávno mlčí
a já
ohlížím se za námi
My
tak jako profláklý archaismus dýchá
minulost, kterou nevrátíš
přítomnost v rovnodennosti utichá
a já
pláču, že to nevidíš
vesmír nás drolí jako svou daň
Wow! To je tak krásný… Miluju volný rým a ty jsi Básnířka s velkým B!
To je nádherný! :O Páni, tvoje básničky jsou vždycky ohromně úžasně procítěné, mě se hrozně líbí ta druhá sloka, ta je opravdu povedená :O :3 Vážně- nádhera, nadčasové básničky 🙂