Náct – I. Vířivka

NÁCT
Svět ovládají náctiletí. Od pěti do třinácti let navštěvují Institut moderního vzdělávání, pak se stávají svobodnými mladými občany, kteří jsou na vrcholu společnosti. Žijí život podle svých největších snů. Sedm let... Dvacátým rokem jejich života tohle všechno končí - už jsou staří, spadají do nižší vrstvy a za minimální mzdy vykonávají vše, co mladí potřebují. 
Mariola je spokojená. Z Institutu vyšla před dvěma lety, živí se hraním na elektronické varhany, společně s kamarádkou Světlou, talentovanou raperkou, objíždí město a hrají duchovní hudbu. Jednoho dne ale potká Jana, devatenáctiletého chlapce, který je úplně jiný než všichni, které kdy potkala... A její život se navždy změní.

1. Vířivka

Dnešní počasí stojí za nic. Asi to má nějaký vliv i na mou náladu, protože nemám na nic náladu. Nechce se mi hrát na varhany, a to je fakt neobvyklé, nechce se mi do klubu, upřímně se mi nechce skoro nic, ale zároveň se mi nechce být doma jako ti zoufalí dospělí.

Vejdu do malé části domu, kde bydlí rodiče a prarodiče. Zabírá čtvrtinu patra panelového domu, mají tam jen dvě malé ložnice, v jedné bydlí mí rodiče a v druhé rodiče mé matky. Společně mají malou kuchyni, malou koupelnu a záchod. Celkově je jejich bydlení dost malé. Ale mohou být za to rádi. Většina má v bytě dva páry prarodičů, ale tátovi rodiče už dávno umřeli. Zbytek patra je samozřejmě můj.

Najdu mámu, jak leží na posteli a odpočívá. Jakmile mě uvidí, vystrašeně vyskočí a postel urovná. Můj čtyřletý bratr Lukáš spí vedle ní, což mě dost zarazí, ale nemám náladu to řešit.

„Peníze na metro,“ řeknu prostě.

Máma přikývne, zvedne se a podá mi bankovku. Když ji probodnu pohledem, dá mi další dvě. Je to docela dost peněz, ale mě vůbec nezajímá, kolik utrácím. Peníze, které si za hraní vydělávám já, si šetřím a rodiče i prarodiče jsou povinní dávat mi tolik, kolik potřebuji. „Užij si to,“ houkne na mě ještě smutně máma.

Opustím panelový dům a jdu asi dvacet metrů po ulici, až dojdu ke schodům, které vedou dolů na metro. Koupím si lístek, na nástupišti není moc lidí, což je celkem běžné. Část města, ve které bydlím, se jmenuje Opatov, je to skoro na kraji a děje se tady velké nic. Proto šťastně zasténám, když se konečně objeví vozidlo, dveře se otevřou, zavřou a vagon se rozjede. Jedu až k Muzeu, kde se projdu po náměstí plném teenagerů, kteří buď obcházejí obchody, smějí se, líbají se nebo jen tak sedí na troskách staré sochy, odbočím do jedné z ulic a zamířím do Lucerny.

Brzy už sedím v kavárně, upíjím kolu a lžičkou uždibuji tiramisu. Prohlížím si samu sebe ve velkém zrcadle a přemýšlím.

Většina dívek smí vypadat jak chce, ale já nesmím, mám to zakázané. Samozřejmě ne od rodičů, ti ani nemají právo mi něco zakazovat. Ale od Boha. Jako projev úcty nosíme my věřící vždy černé oblečení a vlasy obarvené na rudo, protože tak vypadala dívka Aneta, kterou Bůh kdysi miloval, ale jeden dospělý muž ji zabil. Je to symbol, že bychom se pro Boha obětovali, kdyby to znamenalo, že vznikne jeho myšlenka na dokonalou budoucnost. Smrt Anety seslala z výši na tehdy obyčejného chlapce osvícení a tehdy se stal Bohem, byla mu seslána myšlenka a věčné mládí. Mrknutím oka zabil všechny politické vládnoucí orgány, do vedení postavil náctileté a sestavil počátky našeho současného světa. Poté se vydal cestou své myšlenky k Nebi, odkud na nás dosud, stále mlád dohlíží.

Věnuji Bohovi, kterého z celého srdce miluji, jednu krátkou modlitbu. Dopiji kolu, kus zákusku nechám na talíři. Brzy se objeví žena středního věku, dám jí nejmenší bankovku a odejdu. Začínala mě popadat nuda.

Cestou metrem zavolám Světle, mé nejlepší kamarádce. Se Světlou jsem se seznámila už kdysi v Institutu, chodily jsme spolu na hodiny náboženství a v životě nás vždy spojovala láska k hudbě, ale hlavně láska k Bohu.

„Čau, Mari!“ ozve se po krátké chvíli ze sluchátka.

„Ahoj, Světlo,“ odvětím a usměji se, když zaslechnu její hlas, který mě vždy dokáže rozveselit. „Co teď děláš?“

Světla na druhém konci zasténá. „Mariolko, ani se neptej, nudím se jak babička. Teď mám rozehranou hru na iPodu po prapradědovi, až takhle dolů jsem klesla.“

„Zašla bys do vířivky?“ navrhnu. Vířivka je taková naše oblíbená věc. V posledních pár letech se po Praze hodně rozšířily. Jednu jsme měli i v Institutu a byly jsme tam skoro každou volnou chvíli.

„Ach, děkuji Bohu, že jsi zavolala, zachránila jsi mě od dělání archaistických věcí. Kde jsi teď? Půjdeme naproti mně?“

„V metru. Jedu za tebou. Za deset minut u budovy.“

Zavěsím a dívám se na lidi kolem sebe. Všude kolem mě jsou krásní, mladí lidé. Muselo vypadat fakt hrozně, když ti staří byli rovnocenní nám, mohli se pohybovat kde chtěli a všude se na ně naráželo. Teď už jsou všude většinou jen mladí, protože dospělí jsou věčně doma nebo v práci, za což jsem fakt ráda.

Když mi znuděný hlas oznámí, že jsme v Roztylech, vystoupím a nemůžu se dočkat, až Světlu uvidím. Je to asi má nejmilejší bytost na celém světě. Nikoho nemám raději, jedině Boha.

Konečně stojím před relaxačním centrem naproti paneláku, kde Světla bydlí. Jsem netrpělivá, čekám několik minut a už mě to přestává bavit. Šťastně si oddechnu, když se objeví.

„Mari!“ zvolá s nadšením a rozeběhne se ke mně. Má na sobě černé kraťasy nad kolena od ForverYung, které nosí skoro vždycky, černé volné tričko se zlatavým zdobením a v krátkých červených vlasech má zaražené veliké sluneční brýle. Obejme mě a pevně mě drží, stejně jako já ji.

„Chyběla jsi mi,“ podotknu, když se od kamarádky odtáhnu.

„A ty mně,“ přikývne Světla, chytí mě za ruku a to už vkročíme do relaxačního centra. U pokladny stojí muž, kterému může být tak padesát. Znechuceně se na sebe se Světlou podíváme, položíme na pokladnu peníze na vířivku a muž nám předá dva žetony.

Brzy už ležíme v kalhotkách ve vířivce, kde naštěstí nikdo není, takže se můžeme bavit o čem chceme. Chvíli mluvím o Lukášovi a o tom, jak jej dnes matka nechala spát v tátově posteli a o tom, jak je teď doma hrozně spěchu kvůli Lukášovu nástupu do IMV.

„Dostala jsem pozvánku z dejvického, nově vybudovaného kostela. Chtějí pokřtít dvanácté pražské místo uctívajíc Boha,“ prohodí pak Světla.

Kdysi bývalo v Praze kostelů víc, avšak sloužily, aby uctívaly jakéhosi Krista, ale to bylo ještě v době před myšlenkou Boha. Léta poté byly všechny tyto stavby zničeny a začaly se stavět nové kostely, na úctu skutečného a opravdového Boha.

„Chystají nějakou duchovní slavnost a nabídly mi, pokud bychom tam nechtěly zahrát pár písní a udělat hudební doprovod. Doufám, že souhlasíš, protože jsem jim přikývla,“ ušklíbne se na mě Světla.

„Samozřejmě, že souhlasím!“ zajásám a hrozně se na tu akci těším. Za můj život ještě žádný nový kostel otevřen nebyl a já si to moc přála, protože zúčastnit se něčeho takového ze mě dělá něco více výjimečného a Bůh si mě určitě více všimne. Zachvěji se při pomyšlení na naše hudební vystoupení, na které se bude dívat.

Plánujeme se Světlou písně, které budeme hrát, domlouváme si zkoušky a nadšeně o té akci mluvíme a se smíchem se na ni moc těšíme. Myslím na to, že mi taková věc dočista změní život. V tu chvíli nemám ani tušení, jak moc.

5 Replies to “Náct – I. Vířivka”

  1. No, vypadá to docela drsně. Hlavně je doslova boží ten nápad. Všude jenom mladí lidi. Popravdě si to neumím ani pořádně představit. Busy skoro prádzné, v supermarketech prakticky nikdo… 😀 Na nějakou chvíli je to dobré pomyšlení, ale svým způsobem je to… trochu zvrácené. Promiň za ten výraz, ale nic ve zlém. Prostě nadřazenost jedné skupiny nad druhou. A o to samozřejmě jde. Tím víc mě hrozně zajímá ten týpek, co má přijít. Devatenáct. To má rok na to si užít, jsem zvědavá. Taky byla dobrá hláška s tím iPodem a prapradědečkem. Někdy bych chtěla vědět, jak to ve světě bude vypadat to té naší počítačové době.
    Těším se na pokračování.

  2. Skvělej nápad 🙂 moc se těšim na pokračování 🙂 j oa ta hláška s tim iPodem byla fakt skvela 😀 Jen tak dál 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.