AIRI: Devatenáctá kapitola

Co kdybys mě někdy poslouchala? Ne, slečna Airi, která ví všechno nejlépe, která vždy dělá správná rozhodnutí na nikoho jiného nedbá! Ty jsi fakt úplně blbá! Sakra, sakra, Airi, ty to nemáš v hlavě v pořádku. Musela jsem vymizet někam hooodně hluboko v tvém nitru, abych z toho měla pokud možno co nejméně vzpomínek. Celkem se podařilo, ale… Airi. Ty vole, Airi! Nepochopím to, jak jsi… Ty jsi fakt pitomá!

Zaúpím. Tohle poslouchám pořád dokola už několik hodin. Sedím nahoře ve středisku v rozpadlých kamenech a brečím, zatímco Riku se musí popadat za hlavu, šíli, kříčí na mě. Jedno musím uznat, má pravdu, ale už to nechci slyšet.
„Riku, já vím, že jsem blbá! Myslíš, že to nevím? Myslíš, že já si to nevyčítám. Připomínej mi to ještě, jako bych se už takhle necítila dost hrozně. Chceš abych se cítila ještě hůř?“ šeptám a vzlyknu.
Zasloužíš si to, zamumlá Riku už trochu klidněji. Já vím, měla bych se teď zachovat jako kamarádka a utěšovat tě, že to bude dobrý. Promiň. Nikdy jsem kamarádky neměla, nevím, jak být dobrou přítelkyní.
„Riku,“ oslovím ji. „Ty jsi skvělá kamarádka. A máš pravdu – zasloužím si být pořádně seřvána. Jsem blbá, blbá, blbá.“
Ty jsi taky skvělá kamarádka, pocítím její vnitřní pousmátí. Ale vážně to nemění nic na tom že jsi pitomá. Však to bude dobrý, věř mi. Zatím na tom zkus hledat ty světlé stránky. Jestli nějaké vůbec existuji.
„No… Ještě nemusím být nutně těhotná. Nestává se to přece vždycky. Nikdy by mě teda nenapadlo, že bych měla mít první sex zrovna s Paulem, ale už s tím nic nenadělám. A zase tak špatný nebyl.“
Cítím její náhlý záchvat smíchu tak silně, že se musím začít smát taky. Odlehčení situace se hodí.
„Riku,“ řeknu po chvíli. „Myslím, že potřebuji společnost kamarádky.“
A co já?
Semknu rty. „Víš, chybí mi kamarádské objetí.“
Aha. Jasně.
„Zavolám mé nejlepší kamarádce. Tak dlouho jsem ji neviděla.“ Už teď se na Konstu těším. Riku dá najevo souhlas a já se zvednu. Otřu oči kapesníkem a z lehce zlepšenou náladou se vydám k telefonu. Sáhnu do kapsy, kde je jen pár posledních kuliček a vytočím známé číslo. Telefon chvíli vyzvání, dokud se neozve rozespalý ženský hlas.
„Prosím?“
„Dobrý den, Charlotto, tady Airi Mensisová, mohla bych mluvit s Konstou?“ pozdravím mamku mé kamarádky a ruce se mi třesou.
„Airi! Netušíš jak ráda tě Konsta uslyší. Ale jakýpak dobrý den, vždyť je jedenáct hodin večer.“
„Omlouvám se, jestli jsem vás probudila,“ zamumlám.
„To je v pořádku. Dojdu pro Konstu.“
Chvíli vyčkávám a nepřestávám se chvět. Je to zvláštní, slyšet hlasy, které už jsem tak dlouho neslyšela. Snažím se to nedávat příliš najevo, ale hrozně moc se mi stýská. Možná bych měla říct i mámě a Taylorovi, aby přijeli. Všichni mi chybí. A Niall? Už nějakou dobu jsem si na něj nevzpomněla, ale teď se mi vyjevil v mysli a to celou situaci ještě zhoršuje. Byla bych radši, kdyby to byl on…
„Airi! Ach, Airi, proč ses tak dlouho neozvala? Mně se tak strašně stýská, úplně nemožně, chtěla bych vidět svou nejlepší kamarádku!“ ozve se radostný hlas a já se musím usmát.
„Vlastně jsem myslela, že by jsi mohla přijít. Třeba s mou mámou i s Taylorem, víš? Myslím, že potřebuji objetí kamarádky. Do něčeho jsem se tu zamotala, mám trochu problémy a nezvládám to…“
„Airi, šmankote, co se stalo?“
„Všechno ti řeknu. Přijedeš?“
„Samozřejmě. Zkusím to s tvou rodinou domluvit na příští týden.“
„Nemám moc času, hovor za chvíli skončí.“
„Tak se měj, Airi.“
„Ty taky.“
„Mám tě ráda.“
Hovor skončil dřív, než jsem stačila odpovědět: „Já tebe taky.“ Týden, to musím zvládnout. Uvědomím si, že zítra beztak odjíždím a Harrym, Aleksanteri, Vienou a spol. k vodopádům. Děsím se toho, neskutečně, ale zvládnu to. Tohle je způsob jak si Santii podmanit. Ačkoliv bych ji raději úplně zničila a je mi jedno, co říká Maila, jelikož jsem na Mailu momentálně dost naštvaná. Ale neudělám to. Alespoň kvůli Vieně ne. S těžkou hlavou zamířím směrem ke sprchám, protože horká sprcha je něco, co neodvratitelně potřebuji.
Stojím na nádvoří střediska. Brzy bude noc, zrovna vychází měsíc. V ruce mám jen malou tašku a čekám a musím přiznat, že jsem nervózní. Mám v hlavě spoustu věcí a mám pocit, že každou chvíli vybouchne. Nikdy ybch neřekla, že jednoho dne bude můj život tak složitý. Bývávalo, kdy jediný můj problém byl škola a hádky s rodinou a taky šílená zamilovanost do Nialla. Teď se počet problémů v mém životě značně rozšířil. Sluneční světlo je mi náhle životně nebezpečné, pošahaná slepá ženská si myslí, že mi může rozkazovat, co mám dělat, stojím uprostřed divné války, možná čekám dítě s šíleným slizkým chlapem, který chce zabít holku co sídlí někde ve mě a nedopřává mi soukromí jen proto, že mi zlomila srdce a jako by toho nebylo málo, začala jsem si spory s ještě šílenější holkou, která je mimochodem sestra mé bývalé nejlepší kamarádky. Tuším, že to pořád není všechno.
Povzdechnu si, když se za mnou objeví Viena.
„Ahoj, Airi! Ráda tě tu vidím, podle mě je skvělé, že jedeš s námi,“ usmála se na mě a posadila se na lavičku vedle mě. Usoudím, že je to dobrý nápad, elikož už mě vážně bolí nohy a přisednu si k ní. Slyším, jak se Riku směje a raději to ignoruji.
„Ahoj, Vieno. Kdo všechno ještě jede?“ zeptám se.
„No,“ nadechne se, „taky Harry, jak jitě víš a samozřejmě že i Santie. Plus Nate a Dylan, Orlando a Ian. A Kirsi. A Selma. A my dvě,“ dokončí s úsměvem. Většinu z těch lidí jsem vůbec neznám, možná tak od vidění, každopádně si je podle jmen nedokážu vybavit..
Brzy se objevují další lidé. Dylan a taky Orlando, postávají nedaleko nás a příliš si nás nevšímají. Hned na to přichází Nate, kterého Viena přivítá objetím a poněkud dlouhým a vášnivým polibkem na to, že tu nejsou sami, ale prosím, nechávám je. Kirsi dorazí společně s Harrym, svírajíc Aleksinu ruku. Aleksanteri se na mě zahledí nebezpečně a jde z ní trochu strach.
Hlavně aby se ti nezačala klepat kolena, ušklíbne se Riku. Jasně ze mě musí vycítit mou uraženou reakci.
Aleksanteri mezitím ukončí svůj vraždící pohled a mile se na mě usměje. „Jsem ráda, že se k nám přidáš, Riku.“
Už zase. Proč to dělá? Rozhlédnu se po ostatních, všichni se tváří nechápavě, ale nikdo nic neřekne. Myslímn si, že Aleksanteri je člověk, který se pochopit nedá, je třeba si na něj prostě zvyknout. Všem se to zřejmě povedlo, na já si na její divnost nejspíš nezvyknu nikdy.
„Můžeme vyrazit k autu?“ zeptá se Aleks. Viena i Nate současně přikývnou. Překvapuje mě, že tady mají i auta.
„A co Ian?“ neubráním se dotazu, protože ten tady stále chybí. Kirsi se na mě podívá z jakousi nechutí, Dylan s lehkým obdivem a Harry varovně. Ostatní nijak nereagují. Atmosféra, jaká tu je, se mi vůbec nelíbí.
Nedávej jí najevo, že se v její přítomnosti necítíš bezpečně, využije toho.
„Ian se k nám připojí. Šel navštívit svou sestru,“odvětí po krátké chvíli Aleksanteri s ledovým klidem.
„Sestru? Ian má sestru?“ ptám se dál a všech těch pohledů si vůbec nevšímám.
„Ano. Taká hnusná mrcha, která se ke mě nechovala příliš hezky a taky na to doplatila,“ zasmála se Santie.
„Jak doplatila?“ Měla bych se přestat ptát, ale nemůžu si pomoct. Navíc to vypadá, že šílenou zrzku přímo těší se chlubit tím, co Ianově sestře provedla.
„Zašla až příliš daleko a tak jsem ji vyhodila ze střediska,“ odmlčela se a lehce se poumála. „Hned po tom, co jsem jí sluníčkem vypálila její rozkošná očíčka. Dej si pozor, Airi,“ to slovo odfrkla, jako kdyby jí nešlo na jazyk, „abys neskončila jako chudinka Maila.“
Nastoupíme do černé dodávky.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *