Nejnovější knížka od Colleen Hooverové na našem trhu vypráví příběh dvou mladých lidí. Sydney, která se zrovna rozešla s přítelem, a Ridge, neslyšící chlapec, který upřímně miluje svou přítelkyni Maggie. Oba spojuje jedno – láska k hudbě. Aniž by si to přáli, jejich vzájemná přitažlivost roste a vznikají mezi nimi city, kterým nelze zabránit…O tom, že občas lidé potkají toho pravého. Jen v nepravý čas.
Když jsem si knížku nesla z knihkupectví, nepočítala jsem s tím, že by mě nějak zasáhla. (Ale mohlo mě to trknout, je to přece Colleen Hooverová!) Koupila jsem si ji, protože jsem nevěděla co a hluchota jedné z hlavních postav byla dostatečné lákadlo, neboť se o neslyšící celkově hodně zajímám. Ale nakonec jsem vlastně dostala mnohem víc, než ukojení zvědavosti.
Znáte ten pocit, kdy si po dočtení knížky uvědomíte, jak moc jste ji potřebovali? Zrovna v tu chvíli, zrovna tahle přesná slova, zrovna ty pocity. Po takových okamžicích vždy cítím obrovskou vděčnost k autorce, že mi ta slova dala. Protože jsem je fakt potřebovala číst.
Mimo to všechno, znovu jsem si připomněla, jak božsky umí Colleen psát. Líbí se mi, jak skládá slova za sebou, jak si s nimi hraje, jak je podává. Čte se to samo a navíc u toho má lyrická dušička jásá a chvěje se. Ale jak řekla sama Colleen, Možná jednou není jen knížka. Je to hodně o hudbě a všechny písně, které postavy napsaly, se dají doopravdy přehrát. Dává to příběhu najednou zcela jiný rozměr. (A určitě si doporučuji najít si texty v angličtině a číst je v ní, neboť ty české překlady mě docela ničily.)
Někdo mi řekl, že bych neměla takové knížky číst. Protože takhle to ve skutečnosti není, protože to pomáhá růstu mé naivity a očekávání. A mě ta myšlenka provázela po celou dobu četby. Ale pak, někdy mezi posledními řádky, jsem změnila názor. Protože to za to stojí. Vyplatí se čekat na své jednou, i když třeba přijde jen možná.
And if I can’t be yours now
I’ll wait here on this ground
Til you come, til you take me away
Maybe someday
Maybe someday
Shrnu-li to, vytvořila jsem si po velmi dlouhé době ke knížce pouto. Hodně mě ovlivnila, mé myšlenky, mé pocity, mě. Jasně, mohla bych vypsat chyby a výhrady, které k příběhu mám, protože by se našly. Chování hlavní hrdinky, nějaké scénky, kapka předvídatelnosti atd. atd. atd… Ale v tuhle chvíli mi to nepřipadá důležité. Dovolím si na závěr citovat Rainbow Rowellovou: „She looked like art, and art wasn’t supposed to look nice; it was supposed to make you feel something.“ Tak vnímám to, co Colleen vytvořila.
Pochopím, když na vás kniha nezapůsobí tolik, jako na mě. Pevně věřím, že ne každému přinese tak silný zážitek. Tentokrát je to velmi subjektivní hodnocení. Ale pokud máte rádi knížky v tomto žánru, či přímo od této autorky, určitě nešlápnete vedle a bude se vám kniha Možná jednou přinejmenším líbit.
Já jsem ale vážně potřebovala číst cítit něco takového. (A jo, samozřejmě, že jsem u toho brečela. ;))
One Reply to “Jak mi možná jednou složilo srdce”