Po dvou měsících jsem konečně dokončila svou fan-fiction na nejlepší seriál všech dob. <3 Tudíž Doctor Who <3 Je to jednorázovka, budu ráda za komentáře.  Mějte se hezky. <3 (Lépe než já. :()

Nastaly letní prázdniny a u nás ve městě, které se každý den třese strachy, aby se mu město stále ještě dalo říkat, se jako obvykle dělo velké nic. Byl teprve sedmý den, kdy jsem se začala sázet sama se sebou jestli umřu nudou nebo si dřív omlátím hlavu o zeď – nudou. Když to shrnu, jednoznačně by za mou smrt mohla nuda. Dospěla jsem k závěru, že si udělám malý výlet.

Jak výlet „vyrostl“ a už to nebyl tak docela malý výlet…

Nasedla jsem na autobus a vyrazila do nedalekého města, ve kterém jsem nikdy nebyla, ale bylo tam knihkupectví, tak jsem si řekla, že s knihou budu mít alespoň co dělat. Za necelou hodinu jsem již vystupovala z autobusu a rozhlížela se po neznámém místě. Kudy teď?

Nakonec jsem se nějak dostala až na náměstí, kde jsem objevila to knihkupectví. Vešla jsem dovnitř, pozdravila starší paní za pokladnou, chvíli se dívala po titulech a konečně našla knížku, která mě zaujala. No tak dobře, no tak dobře, já v knihkupectví a odnést si jen jednu – nešlo odolat, vzala jsem si tři.

Prohlížela jsem si jednu z knih a hledala místo, kam bych se mohla posadit  a v klidu si číst. Během procházení mi došla jedna zásadní věc. Většinu peněz, které jsem měla, jsem utratila za knížky. Kde teď mám sakra vzít na cestu domů?

Celá ztrápená jsem se zatím ocitla v jakémsi parku. Byl to hezký park. Všude bylo hodně stromů, nikde kolem sebe jsem nikoho neviděla. Nebo snad…? Koutkem oka jsem v dáli za strom spatřila něco bílého. Že by to byl člověk? Když jsem však mrkla, už tam nikdo nestál. Usoudila jsem, že začínám bláznit.

Posadila jsem se na lavičku a přemýšlela, co mám dělat. Jediná možnost asi bude zavolat mámě, aby pro mě dojela. Mámě, které jsem slíbila, že neopustím třesoucí se město. A moje máma… je na tohle dost háklivá. Nějak se mi nechtělo jí volat, poslouchat všechny ty řeči a hádat se, tak jsem si řekla, že to odložím a ještě si tu pobudu.

Chvíli jsem četla, když jsem ucítila něco divného. Nevím moc dobře, jak bych to popsala. Víte, takový ten šestý smysl kdy vám dojde, že za vámi někdo stojí.

Zděšeně jsem se otočila.

„Ááá!“ vyjekla jsem. Malý kousek za lavičkou, kde jsem seděla stála socha. Socha anděla, který ke mně napřahoval ruce. Netrvalo ani vteřinu, než mi došlo, co je ta socha zač. Je to plačící anděl. Ale co dělá tady? Co tady může dělat plačící anděl? Ten přece do tohoto světa nepatří!

Neměla jsem tušení, co bych měla udělat. Stála jsem tam, dívala se na něj a oči mě pálily. „Nemrkej. Nemrkej, nemrkej, nemrkej,“ říkala jsem šeptem sama sobě a celá jsem se chvěla.

A pak se stalo něco strašného. Můj mobil začal náhle vyzvánět. Vylekaně jsem se podívala na svou kapsu a na to jsem rychle pohlédla zpátky na anděla. Ale ne dost rychle. Zavřela jsem oči.

Mrknutím oka o 20 let zpátky

Otevřu oči a nemám tušení, kde jsem. Kolem mě prochází lidé a nepřipadám si, že bych byla někde stovky let v minulosti. Přemýšlela jsem, kde asi mohu být a kdy mohu být. Procházela jsem ulicemi a upřímně jsem neměla tušení kde jsem, což bylo dost blbé na to, že jsem tu měla strávit zbytek života.

Pak jsem uslyšela známé hlasy. Muž a žena. Ale to nemůže být pravda… snažila jsem se zahnat první věc, která mě napadla. Ale to prostě nemohli být oni.

Otočila jsem a zalapala po dechu. Černovlasý muž a blonďatá žena. Byli to oni. Fakt to byli oni, vypadali tak, mluvili tak… Ale vypadali mladší. O něm soudit nemohu, protože jsem ho viděla naposledy, když mi bylo devět, ale ta žena určitě. Vrásky z jejího obličeje zmizely, v jejích vlasech nebyl ani jeden šedivý, oči se jí smály a celá zářila. Tak šťastnou jsem ji nikdy neviděla.

„Ahoj!“ vypadlo najednou ze mě a já svou mámu v rychlosti objala. Odstrčila mě.

Co to sakra, sakra, sakra, sakra dělám? Jsem bambus nebo co, je jí tak dvacet, ještě není ani těhotná.

„Promiňte, asi jsem si vás spletla,“ zamumlala jsem, zrudla a snažila se odtamtud co nejrychleji zmizet.

„To bylo divné…“ zaslechla jsem ještě tátův hlas. Alespoň mi už bylo trochu jasné, že jsem někde před koncem dvacátého století.

Zatímco jsem se pokoušela utéct od toho trapného momentu, do někoho jsem narazila. Zdvihla jsem hlavu.

„Á, pozor, holka,“ prohodila ta osoba s úsměvem. Byl to muž, měl na sobě modré sako a na nohou vínové conversky. A měl totálně úžasné vlasy. Ne, ne, ne. Tohle už vůbec není možný.

„Ty jsi…“ zatajila jsem dech.

On nadzvedl jedno obočí.

„Ty jsi fakt…“

Zvedl druhé obočí.

„Bože, ty jsi…“

„Éch, ne. Bůh nejsem, ale už mi tak taky říkali,“ řekl.

„Ty jsi Doctor! Ty jsi opravdový, skutečný Doctor! Ne, ne, ne, nejsi, ty nemůžeš být. To je nemožný. To je fakt nemožný!“ vedla jsem hovory spíše sama se sebou než se svou zdánlivou halucinací.

„Nic není nemožné. Jen velice nepravděpodobné. Jsem Doctor, těší mě,“ podal mi ruku a já málem zavýskla. Ovládla jsem se ale a potřásla mu jí.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Jsem tu na výletě. Krásný jarní den, planeta Země, Řím 94…“ rozplýval se Doctor.

„Co tady dělám já?“ zeptala jsem se ještě zvědavěji.

„To už je zajímavější otázka. Nevypadáš, že bys byla z tohoto roku… odkud jsi, 2013?“

„14,“ ušklíbla jsem se a zkřížila ruce na prsou.

„No jo,“ povzdechl si Doctor a udělal něco divného se spodním rtem. „Asi už jsem starý. Jak ses tu vzala?“

„Plačící anděl,“ podotkla jsem. Doctor se na mě významně podíval a chvíli jsme oba mlčeli.

„No, když už jsme tady… Co kdybychom někam zašli, hm?“ navrhl Doctor a já nemohla jinak než souhlasit. „Co bys chtěla vidět? Máme celý Řím… kam půjdeme?“

„Já… já nevím,“ odpověděla jsem, došlo mi, že o Římě toho zrovna moc nevím.

Najednou jsem se rozhlédla a Doctor nikde. Kam sakra zmizel? Vyděšeně jsem se rozhlížela, až jsem jej spatřila někam běžet. Zakňourala jsem a okamžitě se rozběhla za ním, lidé se mi pletli do cesty a já je vztekle odstrkovala a schytávala od nich naštvané pohledy.

„Kde jsi tak dlouho?“ zeptal se nezaujatě Doctor, zatímco si skrze své brýle prohlížel dveře nějakého domu.

„Co to děláš?“ tázala jsem se místo odpovědi.

„Přemýšlím, jak se dostat dovnitř,“ odvětil, aniž by se na mě podíval, jelikož byl příliš zaneprázdněný prohlížením dveří.

„Sonický šroubovák?“ navrhla jsem.

„Dřevo,“ podotkl jen a já významně přikývla.

„Proč se tam vůbec chceš dostat?“

„Hledám tu jednoho starého známého, spatřil jsem ho, když jsem se s tebou bavil na ulici a on sem zaběhl. Měl by se vrátit tam, kam patří, tady být nemůže, rozhodně ne.“

Náhle kolem nás prošla nějaká žena, odemkla dveře a vešla dovnitř. Já i Doctor jsme se okamžitě protlačili za ní. Doctor se pečlivě rozhlédl kolem sebe. Sundal si černé brýle a nasadil si své druhé. Po pár vteřinách se rozeběhl do schodů, zastavil se u prvních dveří a zaklepal na ně.

„Co chcete?“ zeptala se vystrašeným hlasem dívka, mohlo jí být tak osm, která nám přišla otevřít.

„Dovolíš?“ usmál se na ni Doctor, jemně ji odstrčil a vstoupil dovnitř.

„Nenenene, nesmíte, vraťte se, co to děláte?“ rozvzlykala se holčička.

„Jen někoho hledám,“ namítl Doctor.

„Nikdo tu není. Tady nikdo není!“ křičela ta slova tak zoufale, až bylo více než jasné, že lže. Nasucho jsem polkla, stiskla její ruku a podívala se jí do očí.

„Neboj se,“ zašeptala jsem. „Budeš v bezpečí. Jak se jmenuješ?“

„Jsem Rosa Mancini,“ zamumlala a otřela si hřbetem ruky slzy na tváři.

„Doctor to zařídí, všechno bude v pořádku, Roso. Počkej tady, já jdu za Doctorem.“

Rosa mě nakonec pustila, ačkoliv se k tomu musela přemlouvat a já se rozeběhla do vedlejší místnosti, kde Doctor s někým divoce diskutoval. Než jsem však došla na místo, proběhl kolem mě muž s dlouhými vlajícími vlasy, stejně tak proběhl kolem malé Rosy. Rychle jsem se za ním rozeběhla, aniž bych měla tušení, co dělám. Doctor mi byl v patách, Rosa velký kus za námi, ale běžela také. Brzy jsme ho ztratili z dohledu.

„Proč ho vlastně chytáš? Co je zač?“ zeptala jsem se Doctora.

„Je z budoucnosti. Měl sloužit jako armádní zbraň, ale nepovedl se, má v sobě na rozdíl od ostatních jako on lidskost a nechce sloužit jako zbraň. Vypadá jako dospělý muž, ale vznikl nedávno a podle toho se odvíjí jeho myšlení. Má myšlení pětiletého kluka. A nechce zabíjet. Utekl do minulosti, ale nemůže tu zůstat, pořád je to zbraň. Je příliš nebezpečný. Má v těle zabudované zbraně,“ vysvětlil Doctor.

„Erghr,“ zavrčela jsem, ačkoliv jsem chtěla něco říct, na nic víc jsem se nezmohla, měla jsem moc práce s chytáním mých plic, které se chystaly každou chvíli vyskočit a dát výpověď.

Náhle jsme se v jednom patře zastavili. Tázavě jsem se na Doctora zahleděla. „Co teď?“ naznačila jsem rty a Doctor se rozhlížel kolem s vráskou na čele.

„Je tady,“ zašeptal.

V tu chvíli k nám přiběhla udýchaná Rosa, slzy v očích. Doctor se zhluboka nadechl. „Roso? Teď tu nemůžeš být, není zde pro tebe bezpečno.“

„Já nechci jít pryč, moc se bojím!“ protestovala dívenka a pevně se mě chytila kolem paže. „Prosím, ať smím zůstat s vámi, nechci aby mě znovu unesl, prosím, já se bojím!“ naříkala Rosa a škubala mi rukou.

„Uklidni se, Roso. S námi zůstat nemůžeš. My ho hledáme. Běž se někam schovat, běž třeba ven, kamkoli jinam, Doctor se o toho muže postará.“

Sotva jsem ta slova dořekla, Doctor zbystřil. „Musíme prozkoumat všechny byty. Rozdělíme se. Ty,“ ukázal na Rosu, „se koukej někam schovat!“

Rosa pod jeho přísným pohledem začala horlivě přikyvovat a odběhla od nás, skryla se na druhou stranu zábradlí u schodů a očima nás v tichosti a vystrašeně pozorovala. Zatímco Doctor zaklepal na jedny dveře, odstrčil majitele bytu a za pár minut se přesunul k dalším dveřím, já byla vyděšena a jen ho pozorovala.

„Vzchop se a pomoz Doctorovi!“ poručila jsem v duchu sama sobě a přistoupila k jedněm dveřím. Všimla jsem si na nich jedné zvláštnosti. Byly pootevřené.

Vešla jsem opatrně do bytu. Kráčela jsem jím téměř neslyšně až k místnosti, ze které se ozýval nepravidelný dech. V té místnosti seděl muž, byl zády ke mně a četl si list papíru, jenž ležel na stole.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem a kladla jsem si otázku, proč jsem to vlastně udělala. Náhle jsem měla nohy jako ze želatiny, když mi došlo, co jsem to udělala. Vešla jsem do cizího bytu někde v Římě, jen tak bez pozvání a zdravím muže, který může být nějaký psychopat.

„Čau,“ zamumlal. Co to s ním je? To mu vůbec nevadí, že mu do bytu jen tak nakráčí úplně cizí holka? Možná je to nějaký násilník, který má radost že mu muška vletěla do sítě. Srdce se mi roztlouklo strachy  ještě víc, jakmile jsem si všimla, že po ruce má brokovnici. Zabije mě! napadlo mě vzápětí a chtěla jsem vzít nohy na ramena, nohy však byly přirostlé k podlaze.

A pak se otočil.

„No sakra!“ zaklela jsem. „Můj bože, oh, to… ty vole!“

V pravé ruce svíral injekční stříkačku. Světlé vlasy byly mastné a padaly mu do unaveného obličeje. Jeho oči mě sledovaly s hlubokým zoufalstvím, jaké jsem ještě nikdy v očích nikoho neviděla. Přiválo to na mě náhlý příliv úzkosti. Přesto jsem žasla a připadala jsem si jako v sedmém nebi. Je skutečný. Je tady. Přímo přede mnou. Duševní nadšení však brzy vyprchalo, když mi došlo, při jakých okolností jsem se s ním potkala.

„Co… co to je?“ ukázala jsem na list papíru, snad abych se přesvědčila.

Ušklíbl se. „Dopis… dopis na rozloučenou. Jen se podívej.“

Opatrně jsem k němu přistoupila blíž a pohlédla na poslední řádky dopisu. Mé nehezké tušení se potvrdilo

It’s better to burn out, than to fade away.

 

„Prosím,“ ozvalo se najednou ze mě.

Nedíval se na mě, jen sklonil pohled k injekční stříkačce. „Tahle dávka… ta mě zabije,“ podotkl se přiložil si jehlu k předloktí. „Chceš se dívat?“

„Ne!“ vydechla jsem, tělo se mi třáslo.

„Tak vypadni,“ nadzvedl levý koutek rtů a znovu věnoval svou pozornost heroinu.

„Chci říct… to ne! Prosím, nedělej to!“ vzlykla jsem a sama se nad tím jevem podivila. Já pláču? Než mi došlo, co dělám, praštila jsem ho do ruky, čímž jsem těsně zabránila, aby se jehla zapíchla do žíly, avšak zajela do svalu. Naštvaně mě odstrčil a já spadla na zadek.

„Nezabránila jsi tomu. Možná to bude trvat déle… ale nakonec mě to spálí. Čekat. Kvůli tobě musím čekat. Já už nechci čekat, za tu dobu… tak vyhasínám. Nezbývá… nic nezbývá…“ S těmito slovy vzal do rukou brokovnici.

Energie a šílené odhodlání zachránit Kurtův život stále neubývala. Rozeběhla jsem se s účelem zabránit výstřelu, to se mi ovšem nepovedlo. Výstřel se ozval dříve, než jsem k němu doběhla, nebyla však zasažena jeho hlava, nýbrž mé lýtko.

Zaječela jsem bolestí a spadla na podlahu. Plakala jsem hlasitě, nikdy nic tolik nebolelo. Sténala jsem a připadala si tak slabě. V akčních filmech nikdy nikdo takhle nevyvádí, proběhlo mi hlavou a napadlo mě, že bych na ně měla přestat koukat.

„Mrzí mě to,“ zašeptal Kurt a já si nebyla tak docela jista, jestli má na mysli mou nohu a jestli vůbec mluví ke mně. Zbraň mu vypadla z ruky, jen seděl a hleděl do stropu.

Najednou do místnosti vtrhl muž, kterého Doctor chytal. A Doctor byl v těsném zástupu za ním.

„Stůj, Padesát osmičko! Chci ti pomoct!“ volal Doctor.

A pak se to stalo. Mohutný muž, kterému po tvářích stékaly potoky slz, celý se chvěl a z hrdla se mu ozývaly vzlyky, jaké lze slýchat jen u malých dětí, nešťastně rozpřáhlo rukama. Z jeho ruky se ozval další výstřel a rána neuvěřitelnou rychlostí, která se však v tu chvíli zdála tak pomalá a tak rozmazaná, trefila Kurta do hlavy.

„Ne!“ křikla jsem mezi bolestným sténáním a přála jsem si být ve své posteli. Nic víc… jen spát jako malá holka. Všude bylo tolik krve a já myslela, že budu zvracet. Můj tep nikdy nebyl vyšší. A kyslíku bylo strašně málo.

Ozbrojený muž brečel, díval se na Kurta a šeptal: „Promiňte, promiňte, promiňte, promiňte, promiňte.“

Někdo se dotkl jeho ramene. Se zděšením jsem poznala Rosu. Neviděla jsem ji přicházet, ale nedivila jsem se sama sobě, můj stav nebyl zrovna dobrý.

„Nebreč,“ řekla Rosa a hladila ho po ruce. „Já vím, jaké to je, když si myslíš, že ti dospělí chtějí ublížit. Ale Doctor je hodný. On ti pomůže.“

„Pomůžu,“ přikývl Doctor a opatrně se k těm dvěma přiblížil.

„Mně nikdo nikdy nepomůže,“ odvětil muž. „Ani vy my nemůžete pomoct.“

„Můžu. Věř mi,“ mrkl na něj. „Já jsem Doctor.“ A muž přikývl.

Jak jsem měla náhle výletů dost jednou provždy… (Či ne tak docela?)

Doctor našel pro Padesát osmičku malou osamělou planetu, kam poslal jen jeho a sirotu Rosu, která prosila Doctora, že chce s Padesát osmičkou zůstat. Doctor zablokoval jeho zbraně a tím ho vyléčil, jak se na Doctora sluší, stejně jako mou nohu.

Vydali jsme se s Doctorem projít ulicemi Říma.

„To není fér,“ prohodila jsem. „Kurt Cobain neměl zemřít.“

„Obávám se, že ano. Nevím, zda by pro něj byl nějaká jiná cesta. Byl nešťastný.“

„Vždycky je jiná cesta a ty bys to měl vědět nejlépe, Doctore. Byl tak mladý. A tak úžasný. Mohl… měl ještě šanci. Dost se z toho všeho. Vždycky je nějaká šance. Tolik lidí ho milovalo,“ povzdechla jsem si smutně.

„A dlouhou dobu jej ještě tolik lidí ve vesmíru milovat bude, to sama dobře víš.“

„Ve vesmíru?“ vykulila jsem oči.

„Snad sis nemyslela, že se jednou jeho hudba nebude poslouchat i na jiných planetách, než je Země? Stane se z něj větší legenda, než si dovedeš představit,“ usmál se na mě Doctor. „Ale teď… teď je třeba vykonat ještě poslední věc. Počkej v TARDIS,“ řekl a do dlaně mi vtiskl klíč.

„Jakou věc?“

Moje otázka však zůstala nezodpovězena. Doctor byl rázem pryč. Zaúpěla jsem. Kam se zase poděl? Rozhlédla jsem se kolem sebe a nedaleko zahlédla modrou policejní budka.

„No páni, opravdová TARDIS!“ zalapala jsem po dechu a rozeběhla se k ní. Opatrně odemkla a se zatajeným dechem vstoupila dovnitř. „Fakt! Je uvnitř větší!“ Běhala jsem po TARDIS sem a tam, všechno zkoumala a byla z ní u vytržení. Musela jsem být TARDIS zaujatá velmi dlouho a docela dost, protože se za chvíli objevil Doctor.

„Co to máš na sobě?“ nadzvedla jsem pravé obočí.

„Šel jsem si zahrát na elektrikáře. Někdo přece musel zavolat policii,“ vysvětlil Doctor.

„A co bude teď?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Vezmu tě kam jen chceš.“

„Domů. Výletů mám jednou provždy zcela dost!“

„Jak myslíš…“ přikývl Doctor a TARDIS začala cestovat. Ten zvuk byl dočista oázou pro uši. „Jsme tady,“ oznámil Doctor a otevřel mi dveře. V ten okamžik se můj mobil celý rozdrnčel.

„Ajajaj,“ povzdechla jsem si, když jsem spatřila ten horor na displeji. Šestnáct nepřijatých hovorů: Máma.

„Emch… Doctore?“ ohlédla jsem se na něj prosebně.

„Je mi to jasné! Takže malý výlet? Hmm… víš, že existuje zábavní park uprostřed jedné veliké mlhoviny? Vždycky jsem se tam chtěl podívat, co ty na to?“ chrlil ze sebe Doctor a oči mu jen zářily.

„To zní skvěle,“ přitakala jsem.

„Já vím!“ zasmál se Doctor a radostně se na mě podíval. „Allons-y!“