Margot Liveseyová líčí ve své knize příběh Gemmy Hardyové, která prožívá stejné osudy, jako hrdinka slavného románu anglického romantismu – Jana Eyrová ze stejnojmenné knihy Charlotte Brontëové. Gemma nevědomky kráčí po stopách Jany, avšak zcela novodobě, zasazena v časové linii do 60. – 70. let dvacátého století. Vypráví příběh natolik podobný její předchůdkyni, a přesto svým způsobem jedinečný a osobitý.

Gemma to v životě nikdy neměla jednoduché. Narodila se na Islandu, její rodiče ovšem zemřeli, když byla ještě hodně malá a ve třech letech pro ni přijel strýček Charles, bratr její matky, a odvezl ji do Skotska, kde se o dívku staral se svou rodinou. Všechno bylo v pořádku až do doby, kdy se pod milovaným strýčkem probořil led. Po smrti pana Hardyho si Gemma uvědomuje, že v domě pro ni není vlídnosti. Její teta ji pravděpodobně nenávidí a od bratrance a sestřenic se jí dostává jen lhostejnosti, v lepším případě, v horším pak i šikany.

Když Gemma získá stipendium na internátní školu v Claypoolu, je radostí bez sebe. Bude mít kamarádky a hlavně bude daleko od domu U Tisu, kde se cítí tolik osamělá. Její očekávání však byla zcela chybná. Stipendistky jsou v Claypoolu brány jako pracující žákyně a slouží škole spíš jako neplacené služky, než jako studentky. Gemma jen vyčkává, kdy bude moct udělat maturitu a odejít na univerzitu – ale ouha.

Pár měsíců před tím, než měla Gemma maturovat škola zkrachuje a ona si musí hledat práci a bydlení. Zaujme ji inzerát dělat au pair rozdivočelé a neposlušné holčičce na Orknejích. Gemma má v plánu zůstat na ostrovech jen nějakou dobu, pak odmaturovat a odejít na univerzitu, ale brzy se její plány zcela změní, když potkává pana Sinclaira…

Liveseyová nám mistrovsky vylíčila charaktery všech postav, jak těch hlavních, tak i vedlejších, které se v knížce téměř neobjevovaly. Mluvím ale především o Gemmě, protože tak knižní hrdinka už jsem dlouho nepotkala. Gemmu jsem si zamilovala, prožívala její příběh společně s ní, vcítila se do ní jako do nikoho jiného, obdivovala jsem ji a málem jsem té slečně padala k nohám. Jde o velice silnou, přesto však lidskou osobnost.
Autorka nám rozhodila opravdu velké množství vedlejších postav, přece jen kniha zahrnuje příběh několika desítek let. V postavách ale nebyl žádný zmatek, žádná nebyla nemastná neslaná, všechny měly svou osobitost a jako by v sobě měly veliký kus skutečnosti.

Jako velké plus musím vyzdvihnout popisy. Obvykle se u popisů krajiny nudím, ale tady to bylo jiné. Margot mě vtáhla i do svých popisů a vše jsem dokázala vidět živě před očima. Rozplývala jsem se nad útesy a opuštěnými plážemi Orknejí, nad nádhernou krajinou Skotska, nad božskými horami Islandu.

Styl psaní je jednoznačně skvělý. Vše je psáno tak živě a opravdově a přesto tak neobyčejně kouzelně. Když to čtete, nepřijde vám, že text vnímáte očima, ale jako byste každé slovo, každé písmenko dýchali. Kniha je napsána takovým stylem, který se rázem stane oázou pro srdce i duši. Vtáhne do sebe všechno z vás, vy vtáhnete do sebe všechno z něj a společně žijete ve svém vzájemném spletení daleko od reality, na kterou při čtení nelze nezapomenout. Za tento fakt má jistojistě zásluhu i Čeněk Matocha, který nám knížku přeložil do češtiny.

Kniha mě zaujala už jen proto, že jsem v anotaci viděla napsáno paralela na Janu Eyrovou, protože knihu Charlotte Brontëové jsem odjakživa milovala. Nevěděla jsem, co od knihy čekat, ale dočkala jsem se toho nejlepšího. Neobyčejně krásný příběh, brilantně zpracované charaktery postav, velice sympatická hlavní hrdinka, nezapomenutelný styl psaní. Poklona před Margot Liveseyovou a hodnocení je snad jasné.