Klapky klavíru
jsou trochu jak život,
prsty jezdím po bílých
a černé – ty mě brzdí.
V ohlušujícím víru,
když bílou klapku stisknu,
křičím do prázdna otázku,
kdo ten klavír ladí?
A někdy ladič přijde
a ostatní se usadí,
koukají na mě, čekají,
a já se strachem jim oznámím,
že na klavír vlastně
vůbec hrát neumím.
Líbí se mi ta pointa.
Když jsem byla malá, asi kolem tří let, bydleli jsme v jednom bytě, kde jsme měli klavír. Takový ten malý, přiražený ke zdi. Hrozně ráda jsem na něj hrávala, ačkoli jsem to vlastně ani neuměla. Různé „Skákal pes“, „Ovčáci, čtveráci“, „Kočka leze dírou“, tak to jsem zvládala. Také jsem něco jako skládala své skladby, které byly vskutku zajímavě zkomponované. 😀 Vlastně jsem byla trochu jako ta báseň. Klavír jsem milovala. Nyní máme jen keyboard, ale i to mi stačí. Nikdy jsem však do hodin klavíru nechodila. I Vltavu jsem se učila sama. Na klavír jsem od té doby hrála jen v hudebce pár tónů a v jedné pasáži, kde byl klavír. 🙂
Vidíš, jakou sentimentalitu to ve mě může vyvolat? 😀 Krása.
Děkuji. :‘) To mě těší. 🙂
To je hezké. 🙂