Na konci druhého semestru se mi „povedlo“ poprvé neúspěšně ukončit předmět. Mé první (a zatím i poslední) FFF. První nálepka „opakuje“. Paradoxně toto prvenství nepřipadlo algoritmům, programování nebo matice, jak by se dalo čekat. Můj neúspěšný předmět byla angličtina. „Ten předmět, co každý dá i ve spánku.“ No, evidentně ne každý.

Doteď si vybavuji, jak stojím ve třídě po (zase) neúspěšně zvládnuté ústní zkoušce a vysvětluji zkoušejícímu, že můj problém není neznalost angličtiny, že prostě jen neumím mluvit, že to tak mám celý život. Kdybych chtěla být dramatická, řekla bych, že jeho reakce mi změnila život. Ve skutečnosti ale jen zasela semínko. „Tak se to do ledna naučte.“

Dlouho jsem na něj byla hrozně naštvaná. Přišlo mi, že je to blbost, nadávala jsem na to, nechápala jsem, co si vůbec myslí. Když jsem se nenaučila mluvit za dvacet let, tak se to přece nenaučím za jeden semestr, ne? Trvalo měsíce, než se mi v hlavě objevila nová myšlenka: A co když jo?

Předmět, kde mám mluvit?

Tou dobou jsem přestala ignorovat každého, kdo mi doporučoval jakýsi Komunikační trénink, a začala nad tím doopravdy přemýšlet. Možná bych mohla zkusit něco nového? Možná bych se mohla o komunikaci dozvědět něco víc?

Jenže myšlenka, že si mám dobrovolně zapsat předmět, kde se po mně bude vyžadovat, abych mluvila, navíc před lidmi, se mi ani trochu nezamlouvala. Mluvení před lidmi pro mě byla noční můra a vyhýbala jsem se této nepříjemnosti jako čert kříži.

„Já se bojím mluvit před lidmi, to nebude nic pro mě,“ řekla jsem na začátku podzimního semestru kamarádovi.

„Právě proto je to něco pro tebe. O to přece jde, ne? Abys to trénovala. Aby ses to naučila.“

Tak jsem si dodatečně zapsala Komunikační trénink. Nevěděla jsem co čekat, možnost zrušit si zápis už jsem prošvihla a první hodina mě teprve čekala. Riskla jsem to s KomTrem a doufala, že to nebude tak hrozné. Hádej co, z toho strašáka se vyklubal můj nejoblíbenější předmět!

Překážka? Ne, výzva!

Kdybych se měla rozepsat o KomTru, pravděpodobně by to vyšlo na celý další článek, protože doteď z něho mám spoustu dojmů a poznatků. (Ostatně dost možná takový článek taky někdy napíšu.) V tuhle chvíli ale nechci mluvit o tom, jak mě KomTr posouval, ale kam mě posunul.

Ta zkušenost mi dala hodně, ale to, co teď zpětně vnímám jako to nejdůležitější, je zájem o komunikaci. Ne, nestala se ze mě expertka mluveného projevu ani odbornice na komunikaci. Jo, pořád se bojím mluvit před lidmi. Ale taky jsem se na to začala těšit. Zjistila jsem, že se to doopravdy můžu naučit a že to je něco, co chci.

Kdo by byl řekl, že něco, co mě děsí a co nesnáším, se stane něčím, co mě baví a naplňuje?

Každá další prezentace, každý další telefonát s kurýrem, každá další diskuze – nic z toho už pro mě není děsivá překážka, ale výzva.

Ta zkušenost mi ukázala cestu. Jo, ještě mám velký kus před sebou, ale alespoň už vím, že existuje. Že nejsem ztracený případ. Že umění komunikovat není jen něco, s čím se narodíte, ale něco, co si můžete osvojit a k čemu si můžete najít cestu.

I když jste svou neschopností mluvit proslulí.

Jo a, pokud na to čekáte: V lednu jsem dala angličtinu napoprvé!