Strach nás obklopuje, každý z nás se něčeho bojí a kdo tvrdí opak, musím říct, že zajisté nemluví pravdu. Je možné se bát čehokoli – pavouků, tmy, smrti, samoty, lidí… mohla bych vám tady vyjmenovat neskutečně dlouhý seznam věcí, čeho se lidé jsou schopní bát, leckdy to jsou vskutku ojedinělé a říkáte si, jak se něčeho takového může bát? A proč se toho bojí?

Přiznávám, že se bojím celkem dost věcí a některé z nich jsou možná trochu zvláštní. Objasním vám tedy proč se bojím některých věcí, jaký to má důvod, jaké důsledky v mém životě.

Jedna z věcí, ze které mám už nějakou dobu strach, jsou zrcadla. Nemyslím to v tom slova smyslu, že bych trpěla úplnou hrůzou se na zrcadlo jen podívat či něco podobně šíleného, přece jen jsem holka a neobešla bych se bez toho, ale ze zrcadel, zvláště pak ve tmě, mám skutečně divný pocit. Vždy jsem se jich trochu bála a musím říct, že Knihofilova povídka Zrkadlo, přestože ji mám velmi ráda, můj stav skutečně nezlepšila. O zrcadlech existuje dost pověr a všeho možného, neříkám, že bych na některé věřila, že bych o nich toho dost věděla. Můj problém je především v tom, že jsem pisálek. Moje fantazie je obrovská a v některých případechto je vážně na nic. Zvláště, když si začnu představovat všechny ty šílené hororové věci. Mám strach, že když se podívám do zrcadla, uvidím za sebou něco, co bych rozhodně vidět nechtěla. Mám strach, že můj odraz bude vypadat jinak, než by měl, teď nevím, jestli si rozumíme. Párkrát se mi stalo, že se například oči zbarví do černa a existujou i horší věci. Ne, nejsem blázen a není to skutečné, jen příliš nechávám ožívat svou fantazii. Taky se bojím, že se v zrcadle někdy třeba vůbec neuvidím. A nebo také toho, že já se stanu odrazem svého odrazu a nebudu mít nad sebou moc. Možná, že vám teď připadám trochu šílená, že na něco takového věřím, já na to nevěřím, vím jistě, že jsou to nejspíš absolutní hlouposti a že by se něco takového stát nemohlo, ale jak jsem řekla. Má představivost dělá své. Proto jsem vždy lehce nervózní, když se do zrcadla dívám. V noci se do něj nedívám nikdy.

Další věcí, co může připadat zvláštní, jsou skříně. Někdo možná četl na jiném mém blogu větu: Mám strach, že by ve skříni mohlo být něco horšího než Narnie. Většinu to rozesmálo a jsem ráda, že vás rozesmívám. Ale myslím to vážně. Aby jsme si rozuměli, mám na mysli šatní skříně. Poliček se neděsím, tam se nic nevejde. Slovo nic označuje něco, co tam, být nemá, ne oblečení. Už zase mé šílené představy o tom, co se tam může skrývat, co když existuje něco jako Narnie, akorát mnohem horšího a děsivějšího, odkud se nelze dostat? Když jsem byla dítě, zavřeli mě do skříně. (Ne, moji rodiče nejsou divní psychicky narušení lidé, co zavírají děti do skříní, to byl hloupý vtípek bratránka a jeho kamarádů.) Byla tam tma a něco se mě dotýkalo a bylo to studené a já myslela, že je to něčí ruka. Křičela jsem, až mi nakonec otevřeli. Vím, že to byla jen bunda a žádná ruka, ale od té doby mám z toho hrůzu a stará skříň u mé sestřenky, u které je normální že v noci skřípe, můj strach jen zvýšila. Ve svém pokoji proto šatní skříň nemám, už jen proto, že by se tam nevešla, ale i tak. Nemohla bych ji mít protože mě děsí ji otvírat. Nemohla bych spát v jedné místnosti s šatní skříní, stejně jako bych nemohla spát v jedné místnosti s zrcadlem.

A další věc, možná méně šílená, můj strach se zvířat. A to téměř všech. Leckdy někomu připadám divná. Nemám ráda zvířata. Žádná. Někde jsou malá koťátka, holky hned ňuuu a hned to hladí a chovají, mě se nelíbí a nic roztomilého na nich nevidím. Bojím se jich a nedotýkám se jich. Mám dost velký strach ze psů, protože když jsem byla malá, jeden pes mě napadl a od té doby mě jejich přítomnost děsí. Bojím se i zvířat jako jsou králíci, bojím se slepic, bojím se koní, bojím se asi všech zvířat. Proč? Protože jim nedůvěřuji. Nevím, co mohou v následující vteřině udělat, ať si kdokoli říká co chce. Upřímně se bojím i lidí, asi bych je neměla zahrnovat mezi zvířata, ale někdy to není daleko od pravdy. Komunikace s lidmi mi dělá problém. Teď už to trochu zvládám, ale dřív to bylo hodně těžké, mám jen několik blízkých osob, se kterými jsem schopna mluvit. Zpátky ke zvířatům, čeho se nebojím? Nebojím se mravenců. Nechávám si takhle po ruce lézt mravence – no a co – kamarádka mi ho smete z ruky. „Co kdyych já vzala to kotě a práskla s ním o zem?“ zeptala jsem se. „Ale to je něco jiného.“ Proč by mělo? To jsem však zase odbočila.

Inu, jak jsem řekla, lidé mají strach z mnoha věcí. Bojím se spoustu věcí, třeba stísněných prostorů, co mě ještě napadlo. Každopádně, strach není věc, za kterou by jsme se měli stydět. Já to nedělám. Kdyby ano, nevyprávěla bych vám teď o svém strachu. Vyšla jsem s ním najevo a nevadí mi to. Strach je naší součástí, která by se neměla skrývat.

Otázka pro vás: čeho se bojíte vy?