Konečně. Čtyřicet minut, které jsem měla strávit šprtáním zeměpisu jsem věnovala Veronice, takže jestli tu kapitolu neoceníte a nebude mít alespoň deset komentářů tak vám sežeru mozek, rozumíme si? 3:) 😀 Ne, já jsem hodné, milé a nevinné děvče (zombie). O:) Už říkám blbosti. Jdu na světový průmysl… Ať se kapitolka líbí. :‘)
Jsou rána, kdy se lidé probudí rozespalí a s tím, že by ještě spali dalších pár hodin. A někdy se probudí a vstanou s úsměvem do nového dne. A nebo se probudí, usmějou se doufajíc, že vše špatné, co se dosud odehrálo byl jen špatný sen, ze kterého se právě probudili a pak zjistí, že to byla skutečnost.
Takové ráno toho dne zažil Charles Drake. Její postel byla prázdná, jako už tolik měsíců. Ten pohled ho drtil. Nemohl se nikam hnout, protože kamkoli šel, tam ji neviděl, ačkoliv tomu dřív bylo jinak. Vědění, že ve své posteli už Annie nebude nikdy spát, před zrcadlem v koupelně si nebude upravovat vlasy a v kuchyni už se nikdy neposadí na svou židli, bylo bolestivé. Lea měla pravdu,být zcela sám, uvězněn v nostalgii ve svém bytě, který byl kdysi i její, mu neprospívá.
Jako by mu někdo nahoře četl myšlenky, ozvalo se zaklepání na dveře.
„Charlie! Otevří prosím, máme o tebe strach, už týden jsi nedal nikomu vědět o své existenci!“ ozval se známý přátelský hlas. Lea.
„Přísahám, že jestli neotevřeš tak ty dveře vykopnu, jen abych se přesvědčíl, že jsi v pohodě,“ zaslechl jiný hlas.
„Kyle, no tak,“ zamumlala Lea a povzdechla si. „Fajn,“ dodala pak, „vlastně bys možná měl.“
Nyní si povzdechl Charlie, vstal od stolu a došel ke dveřím. Otevřel je a věnoval přátelům chabý úsměv. Lea mu padla kolem krku.
„No sláva. Ráda tě vidím, Charlie,“ zašeptala mu do ucha, chvíli ho ještě držela v objetí a pak ho pustila. Kyle mezitím zavřel dveře a všichni se přemístili do kuchyně.
„Dáte si čaj?“ zeptal se Charlie, snažíc se usmívat a nepůsobit tak zničeně.
„Ovocný, prosím,“ odvětila Lea, zatímco Kyle jen tiše zavrtěl hlavou.
„To je dost, že jsi otevřel. Už jsem myslel, že jsi udělal nějakou blbost a já bych ty dveře musel fakt vykopnout. Tohle už nedělej,“ prohodil Kyle, Charlie se posadil a pronikavě se na něj zahleděl.
„Bylo mi na nic.“
„Myslíš, že jen tobě? Myslíš, že my všichni ostatní jsme to přijali v klidu a je nám to jedno? Že jsme si řekli život jde dál, měj se Annie, žádný smutek nebude?“ Kyle pod stolem nevědomě zatínal ruce v pěst.
„Ale ona byla moje sestra, chápeš? Já…“
„Přestaň se, do prdele, litovat! My všichni jsme ji ztratili. A jestli si myslíš, že pro tebe znamenala víc než pro mě, pak jsi totálně slepej. Já jsem Annie miloval. To, že ji znáš o léta déle než já, neznamená, že mně na ní záleželo méně. Chtěl jsem si ji vzít, věděl jsi o tom?“ začal zvyšovat hlas.
Lea se opatrně dotkla jeho ruky. „Klid. Tohle nikdo z nás nemá zapotřebí.“
„Máš pravdu,“ přikývli oba současně.
„Nejsme tu od toho, aby jsme mluvili o Annie a bylo nám na nic. Jakkoli krutě to zní, Annie je pryč a už se nevrátí. Není to fér, vůbec si to nezasloužila a měla právo žít, ale nežije. Krutá pravda je, že s tím nic nenaděláme, ale jen proto, že se zastavil její život, se nezstaví i ty naše,“ při těchto slovech nenápadně pohlédla na Charlieho. „A jestli mohu poprosit o laskavost, přestaňte se oba chovat jako kreténi, protože teď vím, že to může skončit kdykoli a nemíním trávit svůj čas dohadováním se s někým, kdo se chová hůř jak dítě.“
„Měli bysme se nějak… odreagovat,“ podotkl Kyle. Lea souhlasně přikývla.
„To určitě. Hele… možná by tomu pár chvil s nějakým pěkným děvčetem napomohla.“
„Vážně?“ probodl ji Kyle pohledem. „Týden po tom co jsem pohřbil lásku svého života?“
Lea semknula rty. „Nemyslela jsem tebe, Kyle.“
Charlie přestal zalévat čaj a pomalu odložilkonvici s horkou vodou. Se zkřiveným čelem a dvěma hrnky v rukou se vrátil ke stolu a jeden podal Lee. Chvíli se na kamarádku díval, pak s nepatrným úšklebkem zavrtěl hlavou a odvrátil pohled směrem k podlaze.
„Pročpak nezajdeš ven a neseznámíš se s nějakou hezkou holkou? Myslím, že by tě to mohlo přivést na jiné myšlenky a to je něco, co všichni potřebujeme.“
„Vlastně…“ zašeptal Charlie. „Vlastně by tu jedna byla… já… to je jedno. Zapomeňte, že jsem něco řekl.“
„Hej!“ ozval se Kyle a Lea s přidala: „Jen povídej. už jsi s tím začal. Tak jakápak?“
„No…“ povzdechl Charlie a litoval, že se o tom vůbec zmiňoval. „Nedávno jsem potkal jednu ženu. Neskutečně krásnou a inteligentní ženu. Alespoň tak působila. A od té doby… nemůžu na ni přestat myslet. Připadala mi tolik jiná než kterákoli, kterou jsem kdy potkal. Víte… výjimečná. A mluvila tak… jinak. Krásně. Kouzelně. Byla jako z jiného světa. Co bych dal za to, abych ji mohl ještě potkat,“ svěřil se a oba dva ho napjatě poslouchali.
„Tohle není tak velké město, Charlie. Jak se jmenuje? Určitě by nebyl problém ji najít.“
„To nevím. Neřekla mi své jméno. Řekla jen, že si mě brzy najde sama.“
„No tak, Charlie. Jsi muž. Jsi lovec. Nehodláš přece vyčkávat, najdi ji dřív, než ona tebe,“ namítl Kyle.
„Asi bych měl,“ přikývl Charlie, ale nějak tušil, že je to žena, kterou nenajdete, dokud sama nebude chtít být nalezena.
„Zase odcházíš?“ zastavil se Denis v předsíni.
Veronica si zrovna brala černý kabát a upravovala si vlasy před zrcadlem. Cosi zaklela sama pro sebe, prošla kolem Denise, jako kdyby ho nebyl, a vyběhla po schodech nahoru. Za chvíli už zase běžela dolů s velkou černou kabelkou a snažila se do ní při chůzi nacpat složku papírů.
„Nevydržela by večer bez toho, aby navštívila velkého bráchu malé Drakeové,“ ozval se z obýváku Andrianův hlas. „Nemám pravdu, Ver?“
Veronica si povzdechla a začala si obouvat botu. „Tak zaprvé. Chceš ještě dlouho provokvat, čemu na větě ,Neříkej mi Ver‘ jsi, sakra, nerozuměl? Nechtěj abych se na tebe rozzlobila, víš, že by to pro tebe nedopadlo dobře. Zadruhé. Nejdu za Charliem.“
„Tak kam teda zase mizíš? Poslední dobou pořád někde couráš a nestaráš se o svou práci,“ zamračila se Juliet, která zrovna vyšla ze sklepení.
Veroničin výraz na chvíli ztuhl, pak přistoupila k Juliet a zadívala se jí do očí. „Jestli si dobře pamatuju,“ zasyšela. „Tak to já jsem tady ta, kdo se o všechno stará. Beze mě by jste vy všichni doposud žili své mizerné životy. Takže laskavě nekritizuj co a jak dělám, protože já si můžu dělat co chci a ty s tím nic nenaděláš.“ Pak se vzdálila, zapnula si druhou botu a na zamračenou Juliet se usmála. „Beztak se tohle týká mé práce.“
„Jessica,“ zašeptal Denis s Juliet najednou a oba brzy zmlkli, jen si vyměnili pohledy. Veronica jim věnovala další se svých úsměvů a pak vyšla do šeré ulice.
Věděla, že všichni se o Jessicu zajímali. Juliet, Denis i Andrian. Aron jistojistě taky, každopádně ten to nedával vůbec najevo, ostatně, jako žádné své pocity. A navíc on byl z nich jediný, kdo Jessicu někdy viděl. Jessica byla ta, díky které se ta čtyřka zbavila svých nanicovatých životů. V domě působila Veronica vždy jako ta, co to vede, jako ta hlavní, ale bylo jim známo, že tohvšechno zřizovala a finančně podporovala Jessica. Od ní měla Veronica rozkazy, s ní se musela o všem poradit, musela ji informovat o důležitých věcech. Cokoliv Jessica řekla, Veronica udělala, ať se jednalo o cokoliv, jako poslušný pejsek. A ti tři rozhodně byli zvědaví na někoho, kdo dokázal ovládat ženu, kterou byla Veronica. Ale nikdy se toho o ní moc nedozvěděli. Veronica to držrla v tajnosti, protože to bylo Jessičino přání a před Aronem bylo nebezpečné se o ní jen zmínit. Netušili proč, ale nejspíš to nebylo zrovna téma, o kterém by chtěl mluvit.
Veronica se usmála. Bylo lepší, že když nic nevěděli. Nemusí vědět nic, co nepotřebují. Jen by měli zybtečně starosti navíc a rozptylovali se od toho, co mají dělat. A to by nevedlo k ničemu dobrému.
Za dvacet minut dorazila k vysokému domu v centru města. Vešla dovnitř.
„Vy jste? Madam?“ ozval se muž na recepci. Bože, nováček, pomyslela si a v duchu zasténala.
„Jdu navštívit svou přítelkyni, slečnu Cypherovou,“ oznámila a snažila si zachovat psměv na tváži a klidnou hlavu.
„A vaše jméno?“
Veronica protočila oči v sloup. „S tímto mě tu dříve nikdo neobtěžoval.“
„Je mi líto, ale v této čtvrti musíte počítat s tím, že se snažíme dbát na absolutní bezpečí našich nájemníků.“
„Ale prosím vás. Nemohl by jste si to pro tentokrát odpusit?“ naklonila se k muži blíž. „Jessica je má dlouholetá přítelkyně, navštěvuji ji často a já sama jsem jen křehká žena, snad by jí ode mě mohlo hrozit nějaké nebezpečí?“ mrkla na něj. Muž se zhluboka nadechl.
„Sedmnácté patro. Ale to už asi víte.“
Veronica se zářivě usmála, poděkovala a zamířila k výtahu. Když se objevila ve velké hale Jessičina střešního bytu, Jessica se usmívala. Nadšeně, jako malé dítě, kamarádku objala.
„Ahoj, Jess,“ řekla Veronica a přitiskla Jessicu k sobě.
„Ahojky! Moc ráda tě vidím. Nějakou dobu jsi se u mě neukázala. Jen se posaď. Chceš udělat kafé?“ chrlila ze sebe Jessica, nečekala na odpověď a mířila do kuchyně. Veronica se mezitím posadila na bílou pohovku, vyndala si z tašky složku papírů a čekala na ni. Přiběhla za chvíli s dvěma hrnky kávy a posadila se naproti Veronice.
„Takže, myslím, že můžeme začít. Jak jste na tom? Současný počtový stav?“
„Sedm,“ odvětila Veronica.
„Nějaké problémy?“
Veronica nahlédla do složky. „Fawn Petersonová. Neustále na první úrovni, již řádku týdnů. Doposud ji měla na starosti Juliet, převzal to za ni Aron, takže snad to pomůže se dostat dál.“
„A ostatní?“
„Většina na druhé až třetí úrovni. Myslím, že s Terrym MacKennem jsem udělala pokrok. Jsme na téměř na čtyřce. Možná, že bude druhý, s kým uspějeme. A také myslím, že to bude skutečně brzy.“
„To je úžasné,“ prohodila Jessica a lokla si horkého nápoje. „A postačíte si se sedmičkou? Myslím, že by jste mohli ještě tak dva přibrat. Snad vás nepřeceňuji.“
„Jsme schopní. Zvládneme jich devět. O jednom bych už možná věděla…“
„Skutečně? O koho se jedná?“ Jessicu to zaujalo.
„Charles Drake.“
Nyní však zatajila dech. „Bratr Annie Drakeové. Ta, kterou jste nezvládli. Proč si myslíš, že by to mělo být s jejím bratrem jednodušší? Bude problematický, Veronico. Určitě. Možná, že víc než jeho sestra. Jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“
Veronica přikývla. „Jsem o tom přesvědčena. Myslím, že je o dost jiný než jeho sestra. Navíc toho hodně ztratil a je ve fázi, kdy nenávidí život. Věř mi, o tom vím svém. Dovol mi to alespoň zkusit.“
„Je silný? Víš, že s muži je to těžší. Zabere vám to čas, jeho únos.“
„Nepotřebuju ostatní. Zvládnu to sama. Bude to chvíli, trvat, ale zvládnu to. Prosím, Jessico. Dovol mi to. Je to pro mě velká výzva.“
Jessica si povzdechla. „Tak dobrá. Máš měsíc na to, aby jsi ho ulovila. Pokud to nezvládneš, zapomeneš na něj, souhlasíš?“
„Jo.“
„Fajn. Teď se budeme muset pustit do účetnictví…“