Na světě je spousta malých holek, hodně jich bylo a hodně jich bude, které by chtěly být princeznou. Zamysleli jste se 
někdy nad tím proč? Řekla bych, že je to jedna z těch prvních dob, kdy se holka prostě chce líbit. Mít krásné, dlouhé, růžové šaty, s velikou sukni, hodně šperků a ozdob, korunka v krásných dlouhých vlasech… Mám mladší sestru, tohle vím. Přidejme si k tomu nějakého hezkého prince a luxusní život na zámku, možná se není čemu divit, že to ty holky chtějí.
Můj pohled na věc je ale takový, že je třeba zamyslet se i nad tím ostatním. V žádné pohádce to přece není tak, že princezna se má skvěle, potká prince a má se ještě lépe, konec, tečka. K tomu všemu je ještě spousta starostí a všechny ty princezny si prožijí nějaké to své peklo, o tom žádná. Ale po tom, co si peklo prožijí, to nakonec dopadne dobře. Přijde ten jejich princ, zachární je z toho všeho špatného a tadá žili šťastně až do smrti.
A já? Já chci být taky princezna. Chci říct, že jí jsem. Možná trochu jiná, než ty malé holky. Šaty ladím spíš do modra a do černa, vlasy radši krátké než dlouhé, nehty na rukou černé, princezna bez korunky. Vlastně i bez šatů – nejšťastnější ve své milované košili. Zámek nemám žádný, ale věřím, že jednou mít budu, i když to možná nebude tak docela zámek. Nejde o to, jestlije to velká budova, nebo malá,jestli je to vůbec nějaké určité místo. Je to místo všude tam, kde jsem šťastná, prozatím nestálé, ale ustálí se.
A mimo to vše? Všemi starostmi jsem si již prošla a myslela jsem si, že to nakonec skutečně nezvládnu. Myslela jsem si, že život nikdy nebude ani trochu pohádkový . Byla jsem téměř bez naděje a věci se jen horšily a víte co pak? Pak se objevil. Dobrá, nebyl to princ jako takový, po pravdě mi ti princové přišli vždycky trochu přihřátí (nic proti homosexualitě), ale ani já nebyla princezna jako taková.Byla jsem rozšlapaná, zničená životem na mnoho částiček. A objevil se on, s černou lepící páskou a celou mě zase slepil. Jinak, než dřív. Ale myslím, že teprvé poté jsem byla poskládána dobře. Šťastný konec? Ale ne. Ještě ne. Šťastný konec nastává, až vezme princeznu a odveze na svůj zámek – což se nestalo. Jsem na cestě a je možné, že spadnu, a nikdo mě nezvedne, že se ztratím, že na rozcestí každý zamíříme jiným směrem. Ale je také možné, že černá lepící páska nás udrží u sebe až do konce cesty. Pak budu mít právo říct, že jsem princezna, pak to bude jako pohádka s tím úžasným happyendem.
No, a proto toužím být princeznou.
(A taky proto, že mám slabost pro šaty – teda až na ty růžové, ale o tom jindy.)
Ahoj tak a ted budu chodit sem jinak mám to tu moc pekné ale tvuj minuli blog se mi libil vic 🙂
jé to je úplně něco jiného.. =D =D =D =D ale zvyknu si.. hlavní je, že pořád píšeš.. 😉 =)