Tak  tu je další kapitola. 🙂 Inu, co nového u NikyR? Nejspíš nic. Tak nějak žiju  přežívám, pod nátlakem rodičů a jejich vizí o mé budoucnosti, které se s těmi mými trochu liší, píšu, i když žádné extra výkony nevydávám, maluji, i když to neumím, čtu, chvílemi hodně, chvílemi vůbec, okamžiky, kdy jsem totálně deprimovaná, jsou prokládány okamžiky, kdy jsem neskutečně šťastná. Něco zvládám, něco ne, ostatně nejspíš nic nového. Tak by stačilo, radši už se pusťte do té kapitoly.

V.

 

„Myslel jsem, vážně jsem si myslel, že tohle nikdy neudělám. Už jen pro pocit hrdosti… Ale ten pocit, nevím, jak ho popsat, je mnohem silnější než má hrdost. Celé dny nemyslím na nic jiného a… chci, musím to zažít. Ve větší intenzitě než doposud,“ dostal ze sebe pomalu.

Veronica se zářivě usmála. „Touha. To je slovo, které hledáš,“ zašeptala a rukou mu projela vlasy. Jaké by to bylo, projíždět rukou vlasy Charlese Drakea?

„Upřímně? Mám strach,“ zamumlal Terry a sklonil hlavu.

„Ale to je v pořádku, můj milý. Každý má strach,“ věnovala mu polibek a tentokrát jí ho muž opětoval. Líbali se, náhle Veronica skousla jeho ret a zároveň ho prudce zatáhla za vlasy. Terry vyjekl bolestí. Pustila mu vlasy a přitiskla se k němu rty. Ucítila chuť horké krve, která mu tekla z natrhlého rtu. Pár kapek si vychutnala, pak ji nechala v pomalém proudu téct. Shodila ho na chudou postel, na břicho, a jedním kolenem se o kraj postele opřela. Prsty mu přejel po nahých zádech. Od té doby, co mu roztrhla tričko na dvě poloviny nedostal nové a neřekl jsi o něj, ačkoli tady dole bývá celkem zima. Na zádech měl dvě jizvy.

„Hojí se,“ zašeptala. „S tím třeba něco udělat.“

Vytáhla bičík, který měla za svým opaskem a se zatajeným dechem jej pomalu a dlouze pohladila. Nikdy nedokázal pochopit, jak své nástroje milovala. Tenhle bičík byl její oblíbený. Přiložila si ho k srdci. Pak se napřáhla a dala Terrymu slabší ránu. Pak silnější. A silnější.

V tu chvíli se Terry zády přitiskl ke zdi. Podle výrazu se zdálo, že je sám svou reakcí překvapen. Veronica se zamračila.

„Nesmíš se tomu bránit.“

„Bolí to. Už jsem zapomněl jak to bolí,“ zasyčel a zkřivil čelo. „Nezvládnu to! Ani kdybych chtěl.“

„Ale Terry, můj milý, ty přece musíš chtít.“ Veronica si povzdechla. Rychle a obratně Terryho znovu položila na břicho a ruce mu semkla okovy nad postelí. Trvalo to jen pár vteřin. „Zkusíme to znovu. A pamatuj, co jsem ti říkala. Nemysli na tu bolest. Mysli na ten požitek. Na to splynutí. Mysli na to a na nic jiného. Je to těžké, ale ty si hodně silný, Terry. Věřím, že to dokážeš. Možná jen na pár vteřin. Ale dokážeš. Já ti věřím. Věříš si, Terry?“

Neodpověděl a ona odpověď ani neočekávala. Uštědřila mu dalších pár ran a přidávala na intenzitě. Ten pocit bylo to nejkrásnější, co znala. Neexistoval pro ni silnější cit, byla to slast, která jí vždy natolik rozbušila srdce. Zastavovala její dech. Ztrácela pojetí o všem ostatním. Mrkla a snažila se vrátit do reality.

Terry sebou chvíli cukal, svíjel se v okovech a bolestně sykal. Najednou ale nastala změna. Terry sebou cukat přestal a jeho tělo se úplně rozechvělo. Zcela ztichl, snad ani nedýchal. Tento stav trval pár ran, jen několik vteřin, pak se zase ozvalo bolestné syknutí, hlasitější, než ta předchozí.

Veronica se napřáhla ještě jednou a pak přestala. Dala si bičík zpátky za opasek a odepoutala Terryho. Podíval se na ni pohledem, který naplňovala nenávist, ale také zvláštní jiskry a náznaky jakéhosi vděku, úcty. Ona mu opětovala dost podobný pohled a široce se usmívala.

„Dokázal jsi to. A teď řekni, neměla jsem pravdu?“

„Nenávidím tě. Kurva, já tě tak nenávidím!“ selhával mu hlas.

„Já vím, Terry, já vím. Nebudu po tobě chtít dík. Už jsem ho vlastně dostala – i když jsi jej nevyslovil. Jsi zatím nejúspěšnější, můj milý Terry, buď na sebe pyšný. Já jsem an tebe pyšná. Odpočiň si, pak pro tebe dojdu a můžeš se dojít vysprchovat.“

Obrátila s ek odchodu.

„Děkuju,“ zachraptěl Terry, když byla ve dveřích.

„Za málo. To je to nejmenší, co si můžeš za svou schopnost pochopit umění dopřát.“

„Nemluvil jsem o té sprše…“

Veronica se lehce usmála a dveře za sebou zamknula.

 

oOo

 

Když byl Charlie ještě malý a on, máma, táta a Annie byli jedna šťastná rodina, bývali večery, kdy s mámou sedával na parapetu, pozoroval auta jak jezdí na silnici tam a sem, snaží se být co nejrychlejší a když někdo ne, ostatní na něj troubí.

„Mami? Proč všichni tolik spěchají?“ zeptal se malý Charlie. Vždycky se maminky na všechno ptal, protože podle něj byla nejchytřejší člověk na celém světě.

„Protože to jsou lidé,“ prohlásila maminka a zahleděla se z okna. „Všechno rychle, rychle, jako kdyby jim mělo něco utéct. Musíme rychle tam, rychle sem, někdy ani nemusí. Obecně panuje v lidech pocit, že všechno by mělo být rychle. Každý se snaží všechno uspěchat. Čas je proud a my všichni bychom se měli nechat táhnout, volně, jen tak, ale lidem to nestačí. Mají strach, že nedorazí včas a tak máchají rukama a snaží se plavat, předhání se navzájem, leckdy se topí. Lidé jsou už prostě takoví, Charlie,“ odvrátila pohled od ulice a usmála se na syna.

„A já mám být taky takový?“

„To záleží na tobě, Charlie. Jak se rozhodneš žít. Můžeš nechat všechno plynout a táhnout se, nebo plav a přeháněj ostatní.“

„Hmm,“ zamumlal Charlie a seskočil z parapetu.

 

oOo

 

Veronica se probudila krátce před sedmou večer. Sešla dolů, ale nikde nikdo nebyl. Napadlo ji, že jsou všichni nejspíš ve sklepě, někde venku, ačkoliv oni příliš často ven nechodili, nebo spí. Byla ráda, že se s nikým nestřetla. Neměla náladu na rozhovory se svými naivními přáteli, kteří ničemu nerozuměli. Potichu, snad kdyby náhodou přece jen byli poblíž a mohly je zvuky přivolat, se oblékla a obula a vyšla ven.

Venku již byla tma, za což byla ráda. Tmu měla ráda. Tma byla přítel, který ukrýval všechna její tajemství. Některé ženy si mohou připadat v nebezpečí, když se sami prochází ulicemi bez lidí, protože by je mohl někdo přepadnout, či něco takového. Ale Veronica byla ta druhá. Únosce. Ačkoli se mohla stát obětí, stejně jakákoli jiná žena, to, že je sama ta špatná v ní vyvolávalo pocit, že se jí nic špatného stát nemůže. Mimo to velmi dobře ovládala krav maga a po ruce vždy měla zbraň, takže občasné pochyby vždy rychle zmizely.

Veronica se rozhlédla a uvědomila si, že tuhle ulici zná. Náhle z domu, který stál několik metrů od ní, vyšel člověk. I ten dům znala. Byl to dům, od kterého pronásledovali Annie. Ostrá vzpomínka jí přivedla k zachvění.

Matně zahlédla tvář té osoby. Byl to chlapec s důvěrně známým obličejem. Vydal se opačným směrem ulicí, aniž by si Veronicy všiml. Veronica zrychlila krok, chlapec naštěstí nešel příliš rychle.

„Charlie Drakeu!“ zvolala, když už rychleji jít nemohla, vzhledem k vysokým podpatkům.

Charlie Drake se překvapeně otočil a díval se Veroničiným směrem. Během pár vteřin k němu doběhla.

„Ahoj,“ usmál se Charlie Drake s užaslým výrazem a Veronica mu úsměv opětovala. Sama na sebe byla naštvaná, že musela na chvíli zatajit dech, když uslyšela jeho hlas.

„Tak jsem si tě našla, Charlie. Zajdeme někam?“

 

oOo

 

Jeden z těch dnů na parapetu se Charlie maminky zeptal na ten proud a na spěchající lidi. Ptal se, kam vlastně spěchají, kam plavou, kam chtějí dorazit tak rychle.

„To nikdo neví, šmudlo. Zjistíš to, až tam dorazíš.“

Charlie se nechal celý život táhnout, nemáchal rukama. Věděl, že jednou tam dorazí a není třeba to uspěchat a že na některé věci se vyplatí čekat. Ale dosud netušil na co. Teprve, když se pomalu otáčel při odchodu od Kyla, si uvědomil, že již dorazil tam, kam měl. K Veronice.