Náct – III. Přepadení

Á máme tu KONEČNĚ další kapitolu Náct. Já vím, já vííím, hroooozně mi to trvalo, když já měla takové divné období – nechtělo se psát, nechtělo se číst, chtělo se jen flákat. Dneska je fajn den. Od rána poslouchám Narozeninovál z jednoho prostého důvodu – Tomáš Klus má dneska narozeniny, všechno nejlepší, Tomášku! <3 No a taky z toho důvodu, že je to fakt úžasná píseň. Teď se těším na moc věcí. A jednou z nich je Svět knihy, na který jedu už v sobotu a hrozně hrozně hrooozně moooc se tam těším! 🙂 
Ehm, víte co, už nebudu zdržovat, tady je ta kapitola, budu strašně ráda za komentář. Mějte se hezky. <3

III. Přepadení

Ne všichni mladí jsou věřící. Naopak. Většina nás je spíš nevěřících. S některými jsem měla i dobré vztahy. Ale postupem času se to všechno tak nějak rozprchlo a vídáme se jen občasně. Beztak to nebyla příliš pevná přátelství, ale ta jsem neměla ani s věřícími. Snad jen na Světlu a jednoho chlapce.

Bývávali jsme dobří přátelé. V některých chvílích opravdu blízcí přátelé, byly mezi námi vzájemné sympatie. Chodili jsme spolu do IMV, ale byl o rok výš než já. když vyšel a já pak také, vídali jsme se. Docela často. Jmenoval se Teodor a byl zatraceně k sežrání. Navíc i on věřil v Boha a to naše souznění prohloubilo.

Asi tři měsíce po mých čtrnáctých narozeninách však přišla zničující událost. Bylo to jeho rozhodnutí a já mu jej nevyčítala. Většina z nás si začne plnit naše sny krátce po výstupu z IMV, ale Teodor na to čekal dva a půl roku. Byl přijat na patnáctiměsíční přípravu pro ozbrojené jednotky. Ozbrojená jednotka je komunita lidí, kteří mají přístup ke zbraním, které staří nemají a jsou pro ně jakousi výstrahou, aby nedošlo ke vzpouře či něčemu takovému.

Teodor odjel kamsi k povodí řeky Labe. Pá týdnů jsme si spolu psali, ale on měl kvůli přípravě stále méně a méně času a pak to všechno ustalo docela. Nebolelo to, protože to přicházelo pomalu. Ale vždy mě bodne u srdce každá vzpomínka.

Vzpomněla jsem si, protože zrovna míříme se Světlou do vyšehradského kostela a já vidím na jednom koutu zříceniny sedět líbající se pár. Na místě, kde jsme vždycky sedávali Teodor a já.

„Mari?“ vyruší mě kamarádka ze vzpomínání a já si uvědomím, že jsem se zastavila a zírám na to místo. „Všechno v pohodě?“

„Jo, jo,“ přikývnu rozpačitě a usměji se na ni.

Tohle je naše poslední zkouška před koncertem. Zítra ráno míříme do Dejvic, kde budeme celých pět dní na slavnostech. Mí rodiče se na to moc netvářili a Světliny prý také ne, raději by nás měli pod dozorem, ale co se může stát? Je nám patnáct, ublížit nám může leda nějaký šílený stařec, ale toho se nebojím. Anetu také zabil starý člověk.

Prohrajeme si se Světlou asi dvacet písní a ty nejlepší z nich pak ještě několikrát opakujeme.

„Už nemůžu,“ vydechne Světla po třech hodinách, mezi kterými už byly dvě přestávky.

„Dáme přestávku?“

„Ne,“ odvětí Světla. „Myslím, že to stačí. Já už vážně nemůžu.“

„Tak ještě jednou Moderitern. A pak končíme. Jo?“

„Fajn, ale nic víc.“

Souhlasím a začneme. Vím, že už je Světla asi dost vyčerpaná, i já jsem vyčerpaná, ale vím, že když přestanu hrát, budu mí stále v mysli ten pár na našem místě a budu myslet na Teodora až do večera a to nechci. S ránem to odezní, jako vždycky, ale prostě je mi při tom myslení pokaždé trochu smutno. A navíc mám Moderitern vážně ráda.

Po písni se se Světlou rozloučím, připomeneme si vše ohledně zítřka a odejdu. Domů se těším, poněvadž upřímně jsem dost vyčerpaná i já.

„Babi, připrav mi v mé koupelně vanu plnou horké vody, rozpusť mi tam kokosovou pěnu a pošli tátu, ať mi dojde pro zmrzlinu. Jahodovou. Nebo možná radši čokoládu. Mix, jo to bude nejlepší. Do deseti minut jsem doma, ať je to připravené,“ zavolám babičce, když sedím v metru.

„Tvůj otec má dnes delší směnu, přijde až za hodinu,“ oznámí babička vystrašeným hlasem. Musím se nad tím pousmát.

„Fajn, tak tam pošli někoho jiného, hlavně ať to je.

„Dobře, dobře, už jsem vyslala dědu. Chceš ještě něco, Marinko?“

„Ne, dík… hele, babi, musím končit, čau,“ hlesnu a zavěsím, když spatřím skupinku lidí, jak postávají asi deset metrů ode mě. Okamžitě se zvednu a vystoupím. Petr Eben. A jeho přihlouplá parta.

Kráčím prostory pod zemí, kolem jsou mladí lidé, jen dvě ženy středního věku nedaleko. Ještě nejsem na správné stanici, ale vystoupím dřív a dojdu to. Doufám, že si mě nevšimli. Doufám, že si mě nevšimli. Doufám, že si mě nevšimli, opakuji pořád dokola ve své hlavě. Sakra. 

Zrychluji krok a snažím se dělat, že o nich nevím, že tam nejsou. Ale vím, že jsou. Jsou asi patnáct metrů za mnou, zrychlí, když zrychlím já a když zpomalím – oni ne.

„No kohopak tu máme, není to Mariola?“ zaslechnu chraptivý smích, který jednoznačně patří Petrovi.

„Ignoruj je,“ říkám potichu sama sobě a snažím se co nejrychleji dostat domů.

„No tak, neutíkej. Neutečeš,“ ozve se nějaká jeho kamarádka, kterou neznám.

Povel k pravému opaku. Nohy se mě neptají, prostě najednou běží a utíkají a já je nemohu zastavit a tak se na nich nechám nést. Nejsem však dost rychlá. Petrovi kamarádi jsou rychlejší.

„No co jsem říkala?“ usměje se ta holka a jeden z kluků ji s úsměvem drsně políbí na rty. Pak se znovu pohledy všech stočí na mě. Nemůžu utéct, jsou všude kolem mě.

„Co chceš, Petře?“ zašeptám a snažím se, aby se mi nechvěl hlas, avšak to se mi moc nedaří.

„Snad se nebojíš, Marilinko? My ti přece neublížíme. To nechceme. Vlastně jo – chceme. Ale ty se nemusíš bát, Bůh tě přece ochrání,“ říká Petr výsměšně a následně se všichni začínají smát. Udělá pár kroků ke mně. „Haló, Bože? Kde jsi? Tvá věrná věřitelka potřebuje tvou pomoc! Ochraň ji, všemocný Bože!“ volá se smíchem k obloze a smích jeho přátel nabývá hlasitosti.

„Nech mě být, Petře,“ zamumlám. „Neubližuj mi,“ dodám a cítím, jak mi vlhnou oči slzami.

„Já ti neublížím. Já jen chci, co chci,“ podotkne. „Dřív ti to nedělalo problém, co tak najednou, zlato? Tvůj Bůh je snad lepší než já?“

„Nech mě být,“ zopakuji a sevřu ruce v pěst.

S Petrem jsem měla společnou minulost. Před několika měsíci jsme spolu párkrát něco měli. A to muselo skončit kvůli mé úctě k milovanému Bohu. Petr to nechápe. On nikdy nebyl věřící, ani nikdo z jeho party v Boha nevěří.

„A když nenechám?“ pousměje se, chytí mě okolo pasu a tvrdě přitáhne k sobě. Vyjeknu leknutím a snažím se vymanit z jeho rukou, je ale příliš silný.

„Přestaň, Petře, přestaň!“ křičím a slzy už mi stékají po tváři. Petr mě odhodí do vlhké trávy, snažím se zvednout, ale to už jsou u mě jeho kamarádi a tlačí mě k zemi. Zasténám bolestí.

„Ztiš se, zlato.“ Pak po mě začne hmatat svýma velkýma rukama a pořád ječím. Jedna z holek mě umlčí něčím nechutně zpoceným. Zvedne se mi žaludek. Stále se pokouším bránit, dva kluci mě drží za zápěstí a pevně jej svírají, až to bolí. Srdce mně divoce tluče a už neskrývám pláč, když slyším, jak všichni kolem trhají kousky mého oblečení.Prudce trhnu hlavou a látka, kterou mám obvázaná ústa, povolí.

„Petře, prosím tě, ty víš… že nemůžu. Vyčerpala jsem limit. Aneta měla stejný… počet pohlavních styků… před Bohem a pak… s ním! Překročit to je… hřích! Hřích! Velký hřích! Petře… Petře… Petře, prosím, nech toho!“ žadoním mezi rychlými nádechy a hrdelními vzlyky, zatímco bojovně lomcuji celým tělem.

Nějaká holka se hlasitě rozesměje. „Ty jsi fakt naivní blbka! Žádný Bůh není, nechápeš? Je to kravina, nesmysl! A lidi jako ty dělají ostudu! Jste tak trapní, tak hloupí, vám vážně nic nedochází!“ směje se mi do obličeje a nahlas na mě řve.

„Hej, já sem taky božskej, zlato,“ ušklíbne se Petr.

Smějí se, smějí se, pořád se jen smějí. Proč? Proč se tolik všichni smějí, když já pláču? Proč se baví, když já trpím? Copak mi nikdo nepomůže? Modlím se k Bohu, aby pomohl. Jak bych pak mohla vstoupit do kostela, kdybych zhřešila? Bože, prosím, já nechci zhřešit, musíš mi pomoct, prosím tě!

Věděla jsem to. Věděla jsem, že mi pomůže. Na poslední chvíli se Petr zarazí a spustí se rozruch. V první chvíli netuším, co se děje a snažím se ze všeho vzpamatovat. Brzy si všimnu, že tu jsou náhle dvě mužské postavy. Pustí se do rvačky s Petrovými kamarády, ti začnou ustupovat. Jeden z nich, nevidím mu do tváře, chytne Petra za mikinu, vytáhne nahoru a vrazí mu pěstí do obličeje. Ten se bolestivě ohne, muž do něj kopne a Petr spadne k zemi.

„Ještě jednou se jí dotkneš a přísahám, že tě zabiju, ty hajzle!“ říká potichu, ale mrazí mě z toho. Odkud ten hlas jen znám? Odkud? Odkud? Odkud?

Mezitím se Petrovi kamarádi na muže vrhnou, i Petr se zvedá a očividně mu to nestačilo. Zhluboka oddychuji a těkám očima mezi vším tím děním.

„Mariolo, okamžitě jdi domů! Hned!“ prohlásí ten druhý muž a já se konečně vzpamatuji. Postavím se na nohy a náhle běžím rychleji, než kdy dřív.

Šaty mám úplně roztrhané a moc toho z nich na mě nezůstalo, jsem tedy skoro jen ve spodním prádle a v tomhle počasí by mi normálně byla zima, ale uvnitř těla mě zahřívá adrenalin.

Svůj běh přeruším, až když vlétnu do výtahu a narazím do jedné jeho stěny. Namačkám požadované patro, dveře se zavřou a já se sesunu na podlahu. Hlasitě se rozbrečím a v slzách děkuji Bohu, který mě zachránil.

 

6 Replies to “Náct – III. Přepadení”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.