Ano, je tu další kapitola. Tentokrát na scénu přichází Darren. A přestože tonebude takový masakr, jeho úmysly a plány, budou mnohem děsivější a hrůznější než zemřít na to, že vám krev rozthá tělo… No, uvidíte sami. Tento konec bude o něco příjemnější a nadějnější… Teď už ke kapitole, přeji hezký pondělní večer. (Pokud tuto kapitolu čtete jindy tk jakékoli ráno, poledne, podveřer, noc, nebo já nevim kdy tohle zrovna čtete) Už ale fakt ta kapitola. Ať se líbí.
„Kayly se opovaž jen dotknout. Kayla je moje… A rozhodně tady nikomu nebude sloužit k snědku. Copak ti to nedochází. Ona je Zvolená!“ Christopher strnul. Vypadalo to, že Darrenova slova byla veli vážná a vznešená. A když vyslovil to poslední slovo, přejel všem mráz po zádech. Přestože nevěděli, co to znamená, znělo to opravdu ledově a děsivě… Jako něco zakázaného.
„Tys to věděl?“ zabručel rozzlobeně Chris. Darren se ušklíbl a jen tiše přikývl.
„Jsi podvodník. To bylko podlé, neříct mi o tom. Měl jsi mi o tom říct hned včera, když ses to dozvěděl!“ křičel Christopher a vypadal zoufale.
„Co se tu sakra děje?“ zeptal se Thomas, který už vůbec nezněl rozzlobeně, ale hlasem, který lidé používají, když už vědí, že umřou, že už nemají naději a nesnaží se bojovat. A zdálo se, že ostatní neměli chuť se ptát. Všichni se jen snažili vyhnout pohledu na krví protrhané těla jejich přítele a pilně sledovali oba bratry.
„Ale omyl, můj bratře. Tady Kaylu už znám mnohem déle. A víš ty co, Kaylo? Proč to neřekneš Thomasovi sama, když se ptá. Proč mu neřekneš, jak se známe? Proč mu nevysvělíš, jak jsme se noc co noc cházeli na totéž místě, jak ses cítila v mé příomnosti, jak jsi byla šťastná, když jsem ti dal něco, co on by nikdy nemohl?“ přistoupil Darren ke Kayle.
„Táhni k čertu…“ zamumlala Kayla, ale Darren se jen pousmál.
„Nic na mě nehraj, Kaylo. Copak se ti nelíbilo na tom zámku, ty polibky při západu slunce? Copak se ti nelíbilo tancovat v tom překrásném sále, po mém boku? Přece jsi byla šťastná, když jsem tě sevřel v náruči, když jsem si hrál s tvými vlasy… A pak tem včerejšek. Včera na chodbě. To už nebylo ve snu. O tom už jsi nepochybovala, že to bylo skutečné, že? Ale stejně tě jeden polibek dokázal udělat šťastnou. Tak proč mě nenecháš udělat tě ještě šťstnější? Věčný život…“
„Ty zrádče!“
„Ty hajzle!“
Vykřikli Christopher i Thomas najednou. Chris se vrhl na bratra, ten ho ale úderem odrazil ke zdi, až dopadl na záda.
„Nezahrávej si se mnou, víš, že jsem silnější…“ zašeptal výhružně a vrátil svou pozornost Kayle.
„Chceš z ní udělat stejnou zrůdu jako ty?!“ ozval se Thomas rozzlobeně. Znovu se na Darrenově tváři objevil úšklebek.
„Chmm… To bych mohl udělat komukoli z vás a zbytečně bych ztratil Zvolenou. Ne, čekal jsem na tebe tolik let, neproměním tě v upíra. Udělám z tebe něco mnohem lepšího…“ zatvářil se ďábelsky. Kayle se při pouhém pomyšlení, co má za luben sevřel žaludek.
„Jsi Zvolená, Kaylo. Nejsi člověk, nejsi upír, ani nic takového. Ty jsi něco výjimečného. Jen jedna jediná za celé staletí a tisíciletí. Ty jediná dokážeš vstoupit do Temnot… Udělám z tebe Princeznu Temnot. Ale ne tady. Tady ať si má můj bratr své armády a járody, své temné královny. Ale my půjdeme jinam. My půjdeme na místo, kde jsme oba tolik šťastní. Na zámek, který se sta tvým domovem pro každou noc. A všechno bude skutečné. Budeme spolu navždy…“
Kayla se zamračila a chtěla odseknout, Daren ji ale chytil za tvář a přiblížil se k ní. Kayla se mu zadívala do temně modrých očí… Tak, jako v těch snech.
„Nic nenamítej, oba víme, co chceš říct… Oba známe tvou odpověď. Znovu budeš šťastná…“ zašeptal a jemně se dotkl jejích rtů. A ona je přitiskla ještě blíž k těm jeho. Nechala se od něj políbit, bez námitků.
„Kaylo…“ vydechla zděšeně Katrine.
„Němějte strach, vás tu nenecháme. Půjdete s námi a budete nám sloužit…“ usmál se Darren. „Ale teď už pojď, má drahá… Všechno si přichastáme…“ Na ta slova okovy svírajíc Kayliny paže polevily a bezvládného Chrise jakási neviditelná síla hodila ke zdi a okovy a sevřely kolem těla.
„Budeme oba šťastní…“ šeptal Darren a vedl Kaylu za ruku. A ona nic nedělala. Jen šla s ním se slzama v očích.
„To nedovolím. Nemůžeme s nimi nikam jít… to nejde…“ vzlykala Juliet, která už byla také připoutána okovy.
„Je to tak hrozné, sloužit tomu… tomu…“ snažila se Katrine najít vhodné slovo, v hlase měla jisté zděšení.
„Je to víc jak hrozné! Jde o to… My nejsme Zvolení. Nemůžeme překročit hranici mezi naším světem a tím Temným. Nemůžeme,“ mumlala Juliet.
„A co by se stalo kdybychom ji překročily?“ zajímala se Katrine. Juliet jen matně pokrčila rameny, ale Ryan se ozval odpovědí. Celou dobu nemluvil, až teď a všechny to trochu vylekalo.
„Zničí ti to dši. Roztrhá ti to duší na tisíce kousků a Temnota pohltí celé tvé tělo a mysl. Staneš se jejím nedobrovolným otrokem. V očích budeš mít jen Temno a nebudeš svou mysl ovládat. Budeš sejen řídit rozkazy a chodit někam, sám nevědět kam. Nebudeš potřebovat jíst, pít ani spát. A z toho není cesty ven. Nemůžeš se ani vrátit. A ten kdo se vrátí, úplně zešílí a nakonec si najde způsob a zabije se. Být otrokem Temna je milionkrát horší než to, co Christopher předvedl na Mikovy…“ vysvětlil Ryan a všichni měli v očích hrůzu.
„Jak to víš?“ zeptala se Alice.
„Takhle zemřela moje matka,“ odvětil. Děs v pohledech všech ještě stoupl.
Ne, vůbec to s nimi nevypadalo dobře. Naopak. Bylo to mnohem horší, než předtím.
Katrine i Alice se třásly strachem, byly až příliš vyděšené. Ryan byl vyrovnaný s tím co se stane, děsil ho ale dnešní večer, protože byl úplněk… homas jen zíral do prázdna a snažil se v mysli ničit Darrena. Juliet vypadala ze všech nejvíc vyděšená. Měla ale výčitky, že varovala své okolípříliš málo. Mike byl mrtvý a Kayla se asi totálně zbláznila. O Suss toho moc neslyšely, nejspíš je někde zavřená… Ale kde byl Skay? Ať byl kdekoli, nějak ve všech panovalo tušení, že on je jejich poslední naděje. Možná tomu skutečně tak bylo…