6.

Vyjdeme do prázdných ulic a nejdřív nikdo z nás nemluví. Až konečně bratr promluví:

„Takže…“

„Vyprávěj mi o ní. Co je vlastně zač, ta Riku?“ vyhrknu a pak se pokusím o úsměv. Bratr kývne a pak začne vyprávět.

„Bylo to loni v létě. Zrovna začátkem letních prázdnin. Šel jsem se projít k jezeru. Vždy jsem tam chodil, když jsem neměl dobrou náladu a… vyprávěl tátovi jak se mám. Ale tehdy, když jsem tam přišel, seděla na molu nějaká dívka. Na chvíli jsem užasl, snad že bys to mohla být ty, ale když jsem přišel trochu blíž, zjistil jsem, že je to někdo, koho jsem nikdy neviděl. Otočila ke mě hlavu a usmála se.A v tu chvíli jsem si uvědomil, jak je neuvěřitelně krásná.

Seznámili jsme se. Jmenovala se Riku. A v tu chvíli, kdy mi řekla své jméno jsem věděl, že je to to nejúžasnější jméno na světě. Okamžitě jsem se do ní zamiloval. Trávili jsme spolu spoustu času. To kvůli ní jsem skončil s baseballem. Chtěl jsem s ní trávit veškerý čas.“ Vzpomínám na ty časy. Můj bratr vždy miloval baseball, bylo pro mě šokující když s tím skončil. Téměř přestal chodit domů, pořád byl někde pryč a slýchala jsem, že se přestal stýkat s kamarády. Tenkrát jsem to nechápala a teď je mi to už jasné.

„Byli jsme s Riku nejlepší přátelé,“ pokračuje bratr. „Ale já ji miloval. Miloval jsem ji až moc, než mi bylo přáno. Protože já jsem byl vždy jen její nejlepší kamarád. Jednoho dne řekla, že mě chce seznámit s jejím známým. A tak jsem se s Paulem seznámil. Spřátelili jsme se. Oba jsme totiž měli jednu společnou věc. Oba jsme milovali Riku. Ale zdálo se, že ona o lásku nestojí. Jen o přátelství. To jsem si myslel. A pak, jednou, byl to poslední den léta, se všechno zničilo. Přišel jsem k jezeru, kde jsme se vždy my tři stýkali. A uviděl jsem dívku, kterou jsem tolik miloval, líbat mého kamaráda.

,Miluji tě, Tayi. Vždyť přece víš, že miluji tebe. Jen a jen tebe. Ale proto s tebou nemůžu být. Moc bych ti ublížila, víš? Ale já ti nechci ublížit. Mám tě moc ráda, moc, ty to přece musíš vědět!‘ šeptala mi do ucha když jsem s ní pak mluvil.

,Taky tě miluji, Riku. Ale nechápu to…‘ Ona se na mě jen usmála. Pak mě lehce políbila a utekla. A to bylo naposledy, co jsem ji viděl. Ani Paul se neobjevil. Až před pár týdny jsem ho znovu spatřil. Viděl jsem ho v jezeře. A tam jsem s ním mluvil. Jediný co mi řekl, že Riku je teď skrytá. Že se skrývá v jiném těle, které má ale nad sebou stále kontrolu. Že jej Riku nepřevzala, jen v něm sídlí. Paul říkal, že Riku… sídlí v tobě.“

Zírám na bratra a nemohu vstřebat, co se teď dozvím. Kroutím hlavou a pak se na bratra pronikavě zahledím.

„To má být vtip? Kluk v jezeře, dívka sídlící v jiném těle? Myslíš, že jsem blázen?“ vyhrknu na něj a oba se na okamžik zastavíme. „Je to hloupost! Je to nemožné!“

„Nemožné? Ve světě kde nad lidmi lítá šílený duch prokletého týpka co nad lidmi brečí a oni pak umírají na světle? Jak tohle vysvětlíš? A jak vysvětlíš Paulův odraz v zrcadle? A neříkej mi, Airi, že jsi ho neviděla. Oba přece víme, že ano.“

Můj bratr neumí lhát. Nikdy mi nelhal. A přesto, že to co říká zní absolutně šíleně. Nedokážu mu nevěřit. V jednom má můj bratr přece jen pravdu. Paula jsem skutečně viděla. Amyslím, že nemá cenu to zapírat. Povzdechnu si a posadím se na lavičku, jelikož právě přijdeme do parku.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl? To co se stalo. Proč jsi mi nikdy nevyprávěl o Riku a Paulovi?“

„Tobě? Posloucháš se vůbec. Po celý svůj život tě nezajímalo téměř nic víc než tvoje kamarádky, vaše holčičí večery, debaty o klucích. A já nevim co ještě. Vždy jsem byl jen otravný starší bratr a ty má malá trapná sestřička. A tobě bych se měl svěřovat?“ odfrkne si bratr a chvíli je ticho. Uvědomím si, že má vlastně pravdu. Nikdy neměl možnost mi cokoli říct. Náhle si říkám, jak moc jsem se změnila. Nevím kdy, možná té noci, co mě probudila hlasitá rána, té noci, co Joonas přišel o prsty, té noci, kdy mladá dívka ztratila nárok na sluneční světlo. Každopádně se ve mě něco pohnulo a já už nikdy nechci být taková hloupá malá Airi, o které má bratr tak smutné a pravdivé mínění. Už nechci být dítě.

„A teď ses mi svěřil proč?“ zašeptám.

„Mám o tebe strach. Taky tě mám rád, Ai. Taky mi na tobě záleží. A teď si Paul myslí, že uvnitř tebe je Riku. Přijde mi nemožné, že by to byla pravda, ale on je o tom přesvědčený a nedokážu mu to vymluvit. A jestli si za tím vážně tak stojí, bude ji chtít dostat ven, Airi. Vždyť on ji miloval! Tak jako já. Ale já narozdíl od něj nevím jak se to všechno vlastně stalo a on mi to odmítá říct.“

„Kdyby… Kdyby Riku skutečně byla ve mě, jak by ji chtěl Paul dostat ven?“ Bratr zatají dech a já se na něj tázavě zadívám. I on se na mě zahledí s bolestným výrazem v očích.

„Stále ji miluji a dal bych skoro všechno za to, abych ji vrátil zpět. Ale tebe za ni nedám, Airi. Raději budu hledat další způsob, ale tebe nesmím ztratit abych ji získal…“

„Sám jsi říkal, že nevěříš tomu, že Riku je ve mě, takže…“

„Takže navrhuji, abychom šli domů. Vsadím se, že mámě už hrůzou stojí vlasy na hlavě,“ ušklíbne se bratr a já kývnu.

„Nesmíte se už s mámou hádat. Svět je teď plný zla a nenávisti a trápení. Poslední co potřebujeme je, abychom se stavěli proti sobě. Slib mi, že už proti sobě nebudete zbrojit. Prosím,“ vzhlížím k němu a doufám v co nejlepší odpověď.

„Já proti mámě nezbrojím, Ai. Já jen říkám, že chci aby to udělal. Chci být alergický.“

„Nějak to souvisí s Riku, že jo? Tak řekni, že mám pravdu!“ vyjedu na něj. Pomalu mi to do sebe začíná zapadat. Chybí už mi jen pár kousků skládačky, které mi dokáže odhalit jen sám bratr.

„Možná!“ vykřikne a pak mou hlavu prudce chytne do rukou. “ Teď mě dobře poslouchej!Všechno, co dělám, dělám pro tebe, Airi. Pro tebe a pro ni. Na vás jediných mi právě záleží. Je ti to jasný?“ Vytrhnu hlavu z jeho sevření. „Je ti to jasný?!“ opakuje stále.

„Jo!“ řeknu konečně.

„Fajn. Promiň, já…“

„Je to v pohodě. Je to v pohodě, pojďme domů. Pojďme už domů.“ A tak se vydáváme domů. Po dlouhé době zase jako bratr a sestra, po dlouhé době je vidět, že nám na sobě vážně záleží. Avšak hlavou se mi honí děsivé myšlenky ohledně mého bratra. Měla bych mu říct pravdu o dnešní procházce s ním. Ale prostě to nejde. A mám strach. Mám nevýslovný strach, protože nevím co bude. Mám ale tušení, že se blíží něco strašného. Něco tak šíleně zlého, co nezná hranice. Ostatně jsem vždy věděla, že to jednou musí přijít. Jen jsem netušila, že to přijde až tak brzy a že to všechno bude jen začátek.