7.

Cítím obrovský zmatek a nevím co bude teď. Nechápu sama sebe. Měla bych být velmi zděšená, ale nejsem. Jako kdybych to tušila. Tušila jsem to. A dnes v noci to přišlo. A mě mrzí, že zrovna dnes, ale zároveň jsem ráda. Už jsem vlatně všechno zařídila. Byla jsem na rande s klukem mých snů, ucelila jsem svůj vztah s bratrem a vůbec. Mslím, že teď je ten pravý čas odejít a že si to on myslí taky.

Byl osud, že jsem dnes v noci šla ven. A teď bych měla být mrtvá. Ale nejsem. Nejsem mrtvá, protože jsem dostala čas. Dostala jsem čas abych si mohla promluvit se svým bratrem. Ale teď už čas nemám. Běžím po schodech nahoru a nevšímám si volání matky ani bratra. Vběhnu na půdu a zamykám za sebou dveře.

„Airi? Airi, co se děje? Máma říká, ať se jdeš nasnídat!“ volá na mě bratr. Musím se usmát, avšak z očí mi stékají slzy.

„Nemám hlad!“

„Jak myslíš…“ zašeptá on a odejde. A já ležím na podlaze a brečím. Brečím protože už nemám čas strávit ještě trochu času s těmi, které miluji. Celý den se u mých dveří střídají máma i bratr, ale já neodpovídám.

„Airi, Airi, prosím! Já… aspoň mi řekni, že jsi v pořádku!“

„Jsem v pořádku, mami. V pořádku.“ Nechci matce lhát, ale musím. Nemám na to o tom mluvit. Jsem slabá. Je šílené, jak ten čas rychle utíká. Připadá mi, že neutekla ani hodina. A přitom hodiny na stěně ukazují, že bude osm. Mohla jsem vyrazit už dřív, v zimě se stmívá hodně brzy. Akorát plýtvám časem. Ještě přece musím tolik toho zařídit. S matkou se rozloučit nemohu. Nedokážu to.

„Milá maminko,“ začnu psát na kus papíru. „Je mi vážně velmi líto, že ti tohle neříkám osobně, ale nejsem na to dost silná. Dnes v noci se stalo něco hrozného. Ale muselo to tak být. Moc mi budeš chybět. Strašně moc tě mám ráda, strašně moc. A ty to víš. Chci abys věděla, že na tebe budu vzpomínat. Nikdy na tebe nezapomenu, rozumíš, nikdy! Když budeš chtít, někdy mě můžeš navštívit, kdyby se ti tam chtělo. Nevím co napsat dál a nemám ani čas. Pozdravuj Taylora a prosím, nehádejte se. Kvůli mě. Prosím vás oba, držte při sobě. A řekni mu, že ho mám ráda a je mi líto, že mu nemohu už více pomoci s Riku. Ale on bude vědět. Buďte šťastní! Mám vás moc ráda, s láskou, tvá milovaná dcera Airi.“

Otevřu dveře a na zem položím dopis. Pak se vracím na půdu a otvírám okno. Venku je skutečně tma. Chci slézt po žebříku u zdi, ovšem pak se zastavím a beru si do ruky hodiny ze stěny. Není čas hledat mobil a pojem o čase mít musím. Slézám po žebříku. Podzemní vlak jezdí každé čtyři hodiny. Další jede v půl desáté. A já ještě musím něco stihnout. Zamířím do nedaleké ulice a zastavím se u malého domku. Zaklepám na domovní dveře a doufám, že mi otevře Konsta.

Ihned jí skočím kolem krku.

„Airi, co tady děláš?“

„Přišla jsem se rozloučit, Kon. Nemůžu odjet bez rozloučení. Mám, mám tě ráda. Vždycky jsem měla…“ Nechci čekat ne její odpověď. Rozbíhám se

„Airi! Já… taky tě mám ráda!“ slyším jí říkat. Měla bych se ihned vydat jk podzemní dráze, protože je značně daleko, ale já vím, že zbývá ještě jedna osoba, které naposledy musím říct sbohem. U jezera jsem strávila snad půl hodiny. Říkám svému otci všechno, co jsem mu kdy chtěla říct. A jemu nemám strach se svěřit, protože vím, že on mě pochopí. On jediný mě dokáže doopravdy chápat. Už mám dost loučení. K podzemní dráze doběhnuve čtvrt na deset. Sbíhám po dlouhých schodech dolů a rozhlížím se kolem. Nikdy jsem tu nebyla. Ale nelíbí se mi tu.

Vozidlo podzemní dráhy vypadá jako velká černá ostka na kolejích. Vysoká je asi dva metry a dlouhá tak tři. Nadechnu se a pomalu vstoupím dovnitř. Uvnitř sedí stará paní s asi desetiletým dítětem. Dojde mi, že nejspíš jedou někoho navštívit. U dveří postává starší muž.

„Alergička?“ zeptá se nevrušeně a znuděně a já nervózně kývnu. Byla bych radši, kdyby mě odvezla matka ale už je pozdě.Muž rukou ukáže k druhé části vozidla, značně oddělené stěnou pokrytou plísní. Zavřu za sebou železné dveře a posadím se na sedadlo. V této části nikdo není. Vozidlo se rozjíždí a já se celá třesu. Přestože vozidla podzemní dráhy vypadají téměř nefunkčně, jsou ohromně rychlé. Za dvě hodiny bychom měli být ve středisku. Ale já si přeji jet věčně.