Snažím se myslet na tyto věci, ale hlavou mi pořád probíhá Paul a to, co si může dovolit. Nechtěla jsem si to dosud přiznat, ale vím, že to tak je. Mám strach. Mám vážně ohromný strach, jelikož může Riku udělat naprosto cokoliv. A jen já ji můžu zachránit. Tím, že mud dám sama sebe. Dát za někoho život – to je něco úplně jiného, člověk si tím získá možná nějakou úctu, ne že by o to šlo, ale nechat toho všiváka zplodit dítě v mém těle? To je neuctivé. Je mi sedmnáct. Nikdy jsem si díte v sedmnácti neplánovala. Nic z toho jsem si fakt neplánovala. Moje sny byly dokončit střední, odejít na vysokou, získat skvělou práci, vzít si muže mých snů – proč ne třeba Nialla? – mít tři úžasné děti a být šťastná. Mé sny zapadly spolu se sluncem, které již neuvidím. Rozhodně jsme nesnila o tom, že strávím zbytek života zavřená v nějakém středisku pod dohledem pošahané šílenkyně, zatímco mi bude v hlavě strašit holka mého bráchy a jakýsi temný zlý chlapec po mě chce sex – navíc bez jakékoli ochrany. Myslím, že můj život se trochu zvrtl.

\Airi?\ ozve se Riku, zatímco ležím na posteli a pozoruji spící Veeru.

„Ano?“ zašeptám a mám strach, jestli náhodou neštve zase Paul.

\Teď půjdeme za Mailou.\

„Cože?“ zamumlám, ale vstanu z postele, obléknu si bundu a zamířím na chodbu, abychom si mohly v klidu promluvit a já neprobudila nikoho, kdo by si o mě myslel, že jsem blázen, ačkoliv si to už možná někdo myslí. Ani na chodbě však není klid. Jak jsem již zjistila, nikdy se nestane, aby spaly všechny holky najednou. Zadním vchodem edy vyjdu ze střediska a povzdechnu si. Je větši chladno, než jsem si myslela.

\Maila říká, ať přijdeme.\ Má pravdu, měly bychom si promluvit. S Mailou jsme již nemluvily dlouho a o tom, co po mně Paul chce bychom měly.

„Teď?“ zeptám se. Ani nečekám na odpověď. Již brzy procházím tou alejí a po kamenném mostě. Zaklepu na Mailyny dveře. Vyčkávám jen chvíli, než se otevřou.

„Mailo, tady Airi Mensisová s Riku.“ Maila přikývne.

„Pojďte dál pojďte dál,“ zamumlá a udělám, co říká. Vejdu dovnitř a když mi pokyne, posadím se. „Jsem ráda, že tu jste, musíme si promluvit. Něco se děje. Světlo je blíž, než kdy před tím. Ten, který je na straně světla je blíž, než kdy před tím. Měly by jste zjistit, jestli se středisku nepřiblížil Taylor Mensis.“

„Taylor není na straně světla!“ vyhrknu a tuším, že Riku s mou reakcí souhlasí. „Myslela jsem, že tomu věříš také.“

„Samozřejmě, že věřím, ale musíme být opatrné. Jde o všechno. Potřebujeme se přesvědčit.“

Přikývnu.

„Stalo se něco co bych měla vědět?“ zeptá se Maila a já se kývvnu znovu.

\Řekni jí všechno důležité, co se událo.\

„Měly jsme nespory s Paulem. Nejprve Riku zamlžel temnotou a teď mě vydírá. Může se dostat do mého nitra a ublížit jí.“

„Vydírá tě?“

„Ano.“

„Co po tobě chce?“

Nasucho polknu. „Říká, že mám v sobě část světla, protože jsem sestra někoho ze strany světla. A navíc jsem na straně šera. Říká, že zkřížením všech tří stran by vzniklo něco neuvěřitelně mocného. Nebo spíš někdo.“

„Chce s tebou zplodit dítě,“ řekne Maila naprosto klidně.

„Ano. Co mám dělat? To přece nejde… a zároveň nedovolím, aby Riku ublížil.“

„Co bys měla dělat? Uděláš, co po tobě chce.“ Jsem šokovaná. Jak může něco takového říct s tím naprostým klidem? To je šílené.

\Cože?\ Ano, Riku, to jsi vystihla. Cože? „Cože?“ řeknu i nahlas.

„Má pravdu. Dítě, jenž by vzniklo by bylo nejmocnější na světě. Sice by bylo plné rozporuplné a bylo by třeba ohlídat, aby nesešlo na jinou stranu a nepostavilo se proti nám, ale věřím, že my bychom to dítě zvládly vychovat.“

„My? Bylo by to snad moje dítě?!“

„Ale no tak, Airi. Podívej se na sebe. Je ti sedmnáct a chováš se častokrát jako malé nevychované dítě. Máš problém postarat se sama o sebe, myslíš, že se zvládneš starat i o někoho jiného? To sotva. Ty jen to dítě porodíš a přenecháš ho nám. To vůbec nebude tvoje věc. A už vůbec ne Paulova.“

Narůstá ve mně vztek. To snad ani nemůže myslet vážně?

\Myslí to dobře.\

„Riku! Neříkej, že s ní souhlasíš?“ neubráním se a vykřiknu to.

„Jistě, že souhlasí.“

\Jistě, že nesouhlasím. Ale nevyčítej jí to. Myslí to s tebou vážně dobře. Má o tebe strach, protože být v sedmnácti těhotná není nic pěkného.\

„Nemá strach o mě, jí o mě vůbec nejde, jde jí jen o tu debilní… válku.“

\Airi!\

Maila však zůstává klidná. Poslouchá mé dohady s Riku, ačkoliv slyší jen polovinnu rozhovoru.

\Říká, že jsi úplně naivní a že jsem si horší osobu, které bych se dostala do nitra, vybrat nemohla. Ale nechce, abys to slyšela.\

„Ona s tebou dokáže komunikovat?“ vypadne ze mě.

\Airi!\

„Riku!“

Zatvářím se provinile, ne, toto jsem asi vážně říkat neměla.

\Ano, může mi poslat své myšlenky. Je docela mocná. Ostatně, jak myslíš, že mě zkontaktovala, když jsi ležela na posteli ve středisku?\

Maila se zhluboka nadechne. „Nemáš právo rozhodovat o tom, co s dítětem bude. Není to tvoje věc.“

Vyvalím oči. „Není to moje věc? Není to moje věc?! Samozřejmě, že je to moje věc! Bude to moje dítě a nikdo, nikdo mi nebude nikdy říkat, co mám dělat. Ani ty, ani Riku, ani Aleksanteri, ani nikdo jiný. Bude moje, moje a co si se svým dítětem udělám bude jen a jen na mně!“ Do uší se mi řine krev. Cítím v sobě obrovské návaly vzteku.

„Jsi sobecká, až to hezké není,“ zavrčí Maila.

„Ať jsem! Je mi to jedno, rozumíš? Třeba hned půjdu za Paulem, nechám se zbouchnout a sem se už nikdy nevrátím a o dítě se postarám sama.“

„Nedělej hlouposti.“

„A ty drž hubu, než ti jí rozbiju!“ Vztekle vstanu a zamířím ke dveřím.

\Chce, abyh tě zastavila, šeptá Riku.\

„Proč to neuděláš?“ zamumlám, zatímco vybíhám z domu.

\Nechci. A nemám na to sílu. Ale nedělej blbosti, Airi. Nechoď teď za Paulem. Pojď, půjdeme zpátky do střediska a zavoláme Taylorovi, ano? Airi!\

Neposlouchám ji. Nechci slyšet nic. Chci, aby tohle všechno už skončilo. Nohy mě zavedou do Paulovy jeskyně.