Kapitola, která by nikdy nevznikla nebýt mého skřítečka, který tak netrpělivě čekal. Až se dočkal. Dámy čtyři stránky A4, Glubby si vyžádal speciálně dlouhou. Snad splňuje očekávání. Snad s ebude líbit. 😉 S láskou, NikaRoovy.
Věnováno All
11.
Otevřu oči a kolem je tma. Proč mě to překvapuje? Můj život bude navěky plný tmy. Chvíli přemýšlím, jestli je noc nebo ráno a uvědomím si, že na tom vlastně nezáleží. Tady se na to nedbá, jediným rozdílem je, že v noci je na obloze měsíc, ve dne je celá černá. Vstanu z postele a je mi špatně. Jsem hrozně unavená a nejraději bych si lehla zpátky do postele a spala. Ale nemůžu. Nedokážu své tělo ovládat. Jde pryč z ložnice a poté dlouhou chodbou k bráně.
Když jsem byl mladší, do naší třídy přišla nová holka. Paní učitelka mě požádala, jestli bych se jí neujala, neukázala jí školu a vůbec všechno, aby se tu necítila tak špatně. Prý že se nedokáže vyrovnat s tím, že musela opustit svůj domov. Tak jsem se s tou holkou sblížila. Byla trochu plachá a stydlivá. Taky hodně slušná a až přehnaně dobře vychovaná. Já jsem byla tak trochu rebel. Dělala jsem si, co jsem chtěla, stála jsem si za svým. Byla jsem vždy zkrátka trochu tvrdohlavá a jen tak jsem se ničeho nevzdala. Ona byla pravý opak. Nerada vyhledávala spory, dělala všechno, co po ní matka chtěla, nemohla se jakoby ovládnout. Říká, že svou matku nemůže neuposlechnout. Ptala jsem se proč, ale ona řekla, že to prostě tak je a že s tím nic nenadělá. Strašně mě frustrovala a byla jsem na nervy z toho, že není schopna dělat přesně to, co ona sama chce. Já dokážu vzepřít čemukoli, nikdo mě nemůže donutit dělat, co nechci, říkala jsem si tehdy a snažila se přesvědčit tu holku, aby měla svou hlavu. Jsem ráda, že se mi to nakonec podařilo. Protože ta holka se jmenuje Konsta a nyní je to má nejlepší kamarádka.
Každopádně v tuhle chvíli začínám chápat, co myslela tím, že se nemůže ovládat. Přestože jsem byla přesvědčena, že mě by nikdo nic dělat proti mé vůli nedonutil, právě teď se to děje a já s tím němůžu nic dělat. Procházím branou a hledím na své nohy. Stůjte! Dávám jim příkaz z mozku, ale jakoby příkaz uprostřed cesty něco zastavilo a nohy si stále dělají, co chtějí. Znovu začínám cítit známou frustraci, ale co s tím můžu nadělat? Zavírám za sebou bránu. Zcela neslyšně, aby to nikdo nemohl zjistit. Kolem sebe jsem v chodbě zahlédla občas pár dívek, ale nejspíš si mě nevšimly. Má hlava se rozhlíží, jestli někdo není venku. Vypadá to, že ne, když zahlédnu světlovlasou hlavu, sedící na kameni. Je to nějaká dívka, má hlavu skloněnou a tlumeně slyším její vzlyky. Naproti ní stojí muž v černé mikině s kapucí, takže mu nejsem schopna vidět do obličeje. Moje tělo se zastavilo, takže stojím a dívám se tím směrem. Kdo je ta dívka?
Strnu. Ta dívka zvedla hlavu a najednou jí vidím do obličeje. Zamrazí mě, když si uvědomím, kdo to je. Chci se tam rozeběhnout a ptát se, co se stalo, cotu dělá, ale moje tělo se rozhodlo jinak. Kráčí mezi chladnými kameny dál. Má hlava se stáčí od brečící blondýnky a momentálně hledí přímo kupředu. Nemám tušení, kam jdu, ale nepřestává mě to děsit. Proč nejsem schopna ovládat své vlastní tělo? Co se to děje? Je to přece moje tělo. Moje… A najednou pomalu začínám chápat.
„Riku!“ zašeptám. „Sakra, já vím, že tu jsi! Nemáš tu slušnost mi alespoň odpovědět!“
Nebuď tak rozčilená, Airi. Já nejsem tvůj nepřítel. Jsme na stejné straně. Ozve se dunivý hlas vycházejíc z mého nitra a já vím, že jsem jediná, kdo ho může slyšet.
„Straně? Jaké straně? Proti Aleks?“ Nechápu. O jaké straně to mluví? Zaslechnu, jak se rozesměje.
Ne, ty hloupá. Možná, že ti to tak může přijít, ale tyhle vaše bitvy nemají nic společného s tím, co nás čeká. Věř mi, že Aleksanteri je na naší straně.
„Ale já ji nechci na naší straně! Víš, co je ta holka vůbec zač?“
Vím, co je zač. Ale my ji potřebujeme. nemůžeme věřit jen tak někomu. Ona dokáže nahlédnout lidem do duše, dokáže prozkoumat celé jejich nitro, poznat, jestli v sobě mají šero, nebo světlo.
„A jak můžemevěřit jí? Vsadím se, že ona je celá prosáklá tím tvým šerem.“
Sama to uznáváš. Asi ti to ještě nedošlo, ale naše alergie nás okamžitě dostává do války. Na stranu šera. Musíš se toho ještě hodně učit. Chystá se totiž něco velkého, něco mnohem většího než tvůj plán přebrat Aleksanteri toho sladkého klučinu. Moc to nepomůže naší straně. Já být tebou, spíš bych se s Aleks snažila spřátelit, získat si její důvěru a zajistit, aby i ona měla tvoji. Na každém místě je vůdce. Tady je jím ona a neude se jí líbit, když ji někdo nahradí. Možná, že kdybychom ji nechaly velit, pomohla by nám.
Vážně nevěřím tomu co slyším. Myslí to vážně? Nechat Aleksanteri velit? Vždyť je úplně šílená! Nemá to v hlavě v pořádku!
„To si ze mě deláš srandu?“ řeknu opatrně.
Na žerty nemáme čas. Tak pojď, už jsme téměř na místě.
„Ráda bych šla, ale tak nějak se mi kdosi rozhodl ukrást nohy,“ ušklíbnu se a chvíli jsemnaštvaná, že Riku nestojí přede mnou, abych na ni mohla vrhnout zlostný pohled. Ona mou poznámku ignoruje a jde si i s mým tělem a tím pádem i mnou dál. Zatáčíme mezi suché stromy, kudy vede cesta. Procházíme tudy. Zatímco jdu, uvědomím si jednu zásadní věc. Riku je holka, kterou celým srdcem miluje můj bratr. Opětuje však jeho lásku skutečně tak, jak myslím?
„Riku? Můžu se na něco zeptat? Můžeš ovládnout mé nohy abych šla kam chceš ty. Ale můžeš ovládnout něco dalšího? Třeba ovládat co říkám?“
Mohla bych. Ale ty jsi dost vzpurná. Musela bys mě nechat, ale ty se bráníš. Ani o tom možná nevíš.
„A jak se mohu nebránit? Chci říct… jen mě to zajímá, jelikož já skutečně nevím, že bych se ti nějak bránila nebo tak. Nerozumím tomu.“
Je třeba, aby ses uvolnila. Tak moc, jako kdybys měla okamžitě umřít. Jako kdybys vážně umírala, opouštěla tělo a přenechávala ho někomu dalšímu, tudíž mě. Až to převezmu, můžeš se znovu vrátit. A je buď na tobě, jestli zůstaneš v ústraní jako jsem teď já, jestli se budeš se mnou o hlas dělit, což je také možné, nebo jestli si vezmeš moc ovládat sama sebe zpátky. To bych ti ale musela uhnout zase já.
Neodpovídám, jen kývnu hlavou a lehce se usměju. Možná, že kdyby Riku mého bratra opravdu tolik milovala, mohla bych jim nechat jeden telefonát. Vím, že on by byl šťastný. A to by bylo dobře i pro něj, i pro mě. Otevírámpusu a chi se jí na Taye zeptat, ale ona mě přeruší.
Pssst! Už jsme tady.
Znovu si všimnu okolí. Suché stromy zde kolem nás končí a cesta vede přes kamenný most, za nímž stojí malá budova. Překvapivě z kamene. Riku mě vede po mostě až k tomu domu. Třikrát za sebou zaklepe železným klepátkem, po krátké přestávce ještě dvakrát, a pak znovu třikrát. Brzy se dveře otevírají a za nimi stojí černovlasá dívka s vážným výrazem, který mi poněkud nahání hrůzu. Je ten vážný výraz i v jejích očích, nebo tam naleznu záblesky pobavení? Nevím. Na očích má velmi tmavé sluneční brýle, což je trochu k nepochopení vzhledem k tomu, že tady žádné slunce nesvítí. To mě možná děsí ještě víc. Ucítím, jak ji objímám. Nebo spíš, jak ji Riku objímá mým tělem.
„Riku? Jsi to skutečně ty?“ zeptá se černovláska, pozve nás dovnitř a zavře za námi dveře.
Řekni jí, že jsem tady.
„Ano, Riku je tady. Není schopná ovládat můj hlas. Ale říká, že je tady,“ odpovím poněkud nervózně.
„Ach, stále nezískala svoje tělo. Možná, žeproto přichází za mnou? Ale já vážně nevím, kde její tělo je. Už jsem jí to říkala. A i kdybych ho nalezla, nejsem dost silná na to, abych ji do něj přesunula. Vždyť to ví.“
Ať nedělá, jako že tu nejsem. Ričinu poznámku ignoruju. Měla by pochopit, že je to pořád také mé tělo a můj život a nebudu za ni vyřizovat její věci, navíc kyž mi ani neřekne co má v plánu.
„Jsem Airi Mensisová,“ prohlásím a dívám se na černovlásku, třeba ji to navede k tomu, aby se mi představila. Proč nás vlastně nemůže představit Riku, copak nemá ani špetku vychování?Ach, jako kdybych já měla co říkat. Ta dívka se ale nepředstaví. Zhluboka se nadechne a užasle nakloní hlavu. Pak si ústa zakryje rukou, jako kdyby zjistila něco ohromného.
„No to mě podržte. Ty jsi jeho sestra!“ Dobře, tohle začíná být divný. O čem to mluví? O čem to tady všichni mluví? Proč jsem tady uprostřed všeho ale nikdo mi není schopný říct, co se to tady děje? Cítím, jak mě začíná ovládat vztek.
Uklidni se.
„Ty mi můžeš číst myšlenky?!“ vyhrknu. To není dobré. Moje myšlenky jsou moje soukromá věc. Chce ovládat moje tělo? Fajn, Ale do mysli i nikdé lézt nebude!
Ne, nemůžu. Ale cítím tvé emoce. A řeknu že bývají dost silné.
„Nechcete… nechcete mi někdo říct o co tu vlastně jde? Vůbec ničemu nerozumím. Kdo jsi ty? A co tu dělám. A Riku… proč? Proč jsi vlastně v mém těle a co s tím vším dělá můj bratr a proč jsi ho opustila a co se stalo s Paulem a kam jsi zmizela a… a… Tak řekněte mi někdo něco!“
Jak víš o Paulovi?
„Jak víš o Paulovi?“ řeknou to současně. Myslím, že můj vztek vystupuje na povrch. Nedají mijedinou odpověď a hned chtějí něco vědět ode mě?
„Ne,“ prohlásím tvrdohlavě. „Nic vám neřeknu, dokud neřeknete vy. Mám právo vědět něco o tom všem. Pokud spolu chcete mluvit, potřebujete mě. Já to vím. Protože Riku není schopná ovládnout můj hlas, pokud jí nepomůžu. A věřte, že já vám jen tak nepomůžu, dokud nebudu mít dvoje odpovědi!“ Černovláska si povzdechne.
„Jsem Maila. Jsi tady, protože se chystá něco strašného. Někdo na straně světla nás chce zničit. A my se musíme bránit. Nikdo nesmí zničit naše šero. A nejen to nad našimi hlavami. Víš, co se stane jakmile budeme ozářeni slunečním světlem. To nemůžeme dopustit. Riku se před více jak rokem vypravila do Zahrady světla. Je to jediné místo uprostřed okolí temných středisek, kam se dostane sluneční světlo. A také jediné místo,kde na tebe sluneční světlo nijak nepůsobí. Jen málokdo ale zná jeho přesnou polohu a jen málokdo věří, žeto místo skutečně existuje. Navíc existuje ješt jedna pověra, která praví, že tě to světlo naopak ihned zabije. Nemohla jsem si dovolit riskovat, tak jsem tam poslala Riku, protože ona nebyla alergička. Přestože je to Zahrada světla, je na naší straně. I v šeru musí být nějaké světlo, bez něj bychom byli my všichni v temnotě. Ale to my nejsme. Když se do Zahrady vyprávíme, vždy tam najdeme nějakou pomoc od malé části světla na naší straně. Vždy jen jednu. Taky se tam každý může vypravit jen v době, kdy je rok nejdelší a měsíc největší.“
„To znamená na přestupný rok o úplňku.“ Maila kývne.
„Když se tam vypravila Riku, stálo tam, že ten, kdo vládne světlu se narodil ve tvém rodném městě, Airi. A tak se tam Riku vydala aby objevila toho, kdo by mohl být náš protivník. Poslala jsem s ní Paula, který o tom všem věděl a myslely jsme, že se na něj můžeme spolehnout. Chyba. Každopádně Riku narazila na tvého bratra. Paul i ona chytli elké podezření, že právě on by mohl stát proti nám, protože podle Paula z něj světlo sálalalo. Paul byl odhodlaný Taylora zničit. Ale Riku mi tvrdila, že tomu nevěří. Že Taylor není na straně světla a že z Paula cítí temnotu. Lidem co se oddali temnotě nemůžeme věřit. Tak mu Riku otevřela své srdce, aby se ho zbavila. Zdá se ovšem, že jeho pouto k temnotě ho dokáže vrátit. Ten kluk teď dělá problémy.“
„Viděla jsem ho u nás v koupelně,“ namítnu. Nepoznám, kam Mailiny oči směřují, ale připadá mi, jako kdyby směřovaly přímo na mě.
To ano, ozve se uvnitř mě Riku. To si pamatuji. Byl tam i Taylor. Maila se nadchne, otočí se ke mě zády a pokračuje.
„Inu, když se ho Riku zbavila, obětovala tím kus sebe. Kdyby ho zabila, mohla by Paula dostat strana světla a to jsme si nemohly dovolit, vzhledem k tomu, že by mohl vyzradit naše informace. Tak ho poslala do temnoty, což ovšem něco stálo. Riku ztratila své tělo a okamžitě se přesunula do nejbližšího dívčího těla, které objevila. Totiž tvého. Já jsem jen netušila, že jsi jeho sestra… Bylo by snadné poznat, jestli v Taylorovi skutečně bylo světlo, kdybys nebyla alergička. Světlo může mít v sobě někdo jen proto, že je někdo z rodiny na straně světla. Což by vedlo k velké změně okolností, jelikož pak bychom Paula zavrhli trochu neprávem a tvůj bratr v sobě má skutečně světlo. S alergií jsi ale zcela zešeřela, takže světlo vymizelo. Věřím ale Riku a tomu, že Taylor v sobě světlo nemá.“
„Jasně, že nemá! Je to můj bratr! On by nikdy nestál proti mě!“
„To jsem si také myslela. A pak jsem zjistila, že můj bratr je spřáhnutý s temnotou. A musela jsem ho nechat zavrhnout. Měla by ses modlit, aby tvůj bratr skutečně nebyl na straně světla, protože pak bychom mu musely udělat něco mnohem horšího.“
„Paul je tvůj bratr?“
„Od chvíle co vím, že se spřáhnul s temnotou už ne. zavrhla jsem ho nejen do temnot, ale také jednou provždy jako bratra. Nechci s ním mít cokoli společného.“
„Proč do něj prostě nenahlédnete a nezjistíte, jestli má v sobě to světlo- což nemá.“
„Ne každý může nahlédnout do lidského nitra, Airi.“
„Tak proto Aleks.“
Sláva, že ti to začíná docházet! Airi, budeme muset jít. Řekni, že se znovu brzy objevíme. Ale teď je třeba se vydat na cestu. Nepotřebujeme aby se tvé kamarádky zbytečně vyptávaly, kde jsi byla.
Přikývnu. „Budeme muset jít. Už je příliš pozdě. Brzy se zase ukážeme.“ S těmito slovy mě i Riku Maila doprovodí ke dveřím. Přecházím přes kamenný most, když za mnou ještě zavolá.
„Buď ve střehu, Airi Mensisová. Dávej si pozor na stíny. Protože tam, kde jsou stíny, musí být i světlo. A ne každé světlo je symbolem dobra, to si pamatuj.“
Chvíli moje tělo ovládané Riku tiše kráčí a nikdo z nás nemluví. Když však vyjdeme z aleje stromů, nemůžu té otázce zabránit.
„Riku? Skutečně jsi milovala mého bratra, nebo to všechno byla jen přetvářka, abys zjistila, na jaké straně vlastně je.“
Když ti to řeknu, bude si Maila myslet, že ho bráním kvůli citům.
„Maila o tom přece nemusí vědět. Můj bratr tě totiž miloval. Nedovedeš si představit, jak moc. Vyprávěl mi o tobě. O své lásce k tobě. Neviděla jsem nikoho, kdo by někoho miloval víc, než on tebe. Nedokázal na tebe zapomenout.“ Cítím,jak se Riku uvnitř mě zachvěje.
Skutečně mě tolik miloval? Kývnu hlavou.
„Ano. A já vím, žes ho milovala také. Nejsi jediná, kdo dokáže číst té druhé emoce, víš? Cítím, jak je ti, když o něm jen mluvím. Já vím, že ho miluješ. Nemusíš to skrývat. Myslím, že můj bratr by nebyl šťastnější, než kdyby mohl slyšet tvůj hlas.“
Co tím chceš říct?“
„Chtěla bys mluvit s Tayem?“
Nedovedeš si ani představit, jak moc po tom toužím. Ale ty víš, že mluvit nemůžu.
„Kdybych tě nechala…“
To bys udělala?
„Pro mého bratra cokoliv.“
Airi?
„Ano?“
Děkuji. Najednou cítím, že mohu znovu ovládat své tělo. Usměju se a vypravím se do střediska. Umírám hlady.