Ned Vizzini začal psát již jako mladý kluk a velmi brzy se stal úspěšným autorem. Životem ho ale provázela deprese, která jej nakonec dohnala k sebevraždě. Jeho autobiograficky laděná Skoro směšná story vypráví příběh patnáctiletého Craiga Gilnera, který trpí klinickou depresí a život tak úplně nezvládá. Když se rozhodne ukončit svůj život skokem z mostu, skončí na psychiatrickém oddělení…

Když se mi kniha dostala do rukou, viděla jsem ji poprvé, ale ihned po přečtení anotace mě upoutala, neboť toto téma je mi blízké. Začala jsem číst a jen po pár stránkách jsem věděla, že tohle bude skvělá kniha – a taky byla.

Je vidět, že autor si takovými věcmi skutečně prošel. Nevím, jestli jsem někdy četla tak přesně vystižené pocity člověka, který je ve stejné situaci jako Craig. Věřím, že každý, kdo se kdy potýkal nebo stále potýká s depresí, se v mnohém najde a objeví pochopení. Kniha sama o sobě ale vůbec není depresivní. Místy jsem se dokonce pobavila.

Přiznávám, že jsem velmi smutná z faktu, že autor už nikdy nic nenapíše, protože mě jeho knížka poznamenala, jako už dlouho žádná. Rozhodně sáhnu i po dalších knihách, které vznikly z jeho pera.

„Co ho tolik trápilo? Kdo jako dítě nepřemýšlel o sebevraždě? Jak můžete vyrůst v tomhle světě a nepomyslet na ni? Myslím, že skutečně nežijete, dokud nepřemýšlíte o sebevraždě. Je myslím fajn mít možnost resetu, jako u počítačové hry, začít znovu a zkusit to jinak.“

Při čtení i po přečtení jsem měla tisíce pocitů, ale nyní jaksi nemám dostatek slov, kterými bych je všechny popsala. Snad jen, že tahle kniha je úžasná a nechápu, že jsem o ní nikdy dřív neslyšela, rozhodně by si zasloužila mnohem více pozornosti. S klidným svědomím můžu prohlásit, že jde o jednu z nejlepších knížek, které jsem kdy četla, je to jedna z těch, která vás nějakým způsobem zasáhne a chce to čas, než ji pustíte z hlavy.