1865
To ráno mi přišlo tolik odlišné od jiných. Znovu jsem si připadala jako ten den. Jako to první ráno v této horské vesnici. Znovu mi do očí vhrkly slzy, plakala jsem a stýskalo se mi. Tolik mi zase začala chybět. Už to bylo pár let. Už jsem si zvykla, že jsem odešla z města, když se to stalo. Ale to ráno jsem si připadala jakoby všechno bylo cizí.
Cítila jsem se tak moc zničeně. Tolik jsem po ní toužila. Tak moc jsem jí chtěla sevřít v náručí, obejmout ji, vlepit jí pusu na tvář, stisknout její dlaň… Milovala jsem ji. Tak moc jsem ji milovala. Byla celý můj život. Nikoho jiného jsem tehdy neměla. Ale ona odešla! Odešla i když slíbila že mě nikdy neopustí! Ale přesto ji pořád miluji. I když už nežije… Jak bych ji mohla nemilovat? Byla to moje matka.
Ale už je to rok. Bylo mi deset. Už jsem přes to přeci překonala, nebo ne? Otce jsem nikdy neměla. Nikdy jsem o něm nevěděla, matka o něm nemluvila. Když moje maminka zemřela, už jsem nemohla bydlet sama ve velkém městě. A tak mě poslali do hor. Do horské vesnice kde žije můj dědeček a sestra mého otce. Moje teta. Mám ji ráda. Je milá. Ale dědečka jsem měla mnohem raději. Můj dědeček…
Z mých myšlenek, vzpomínek a pláče mě vyrušily kroky. Někdo šel nahoru. Na chvíli jsem přestala brečet. Spatřila jsem mladou, usmívající se ženu. Mohlo jí být kolem dvaceti.
„Maureenko, neplač. Neplač. Copak se stalo?“ utěšovala mě Vendëa, moje mladičká tetička.
„Tolik mi chybí, Ven!“ vzlykla jsem. Vendëa mě pohladila po vlasech a přitiskla mě k sobě.
„To bu…“ víc už nedořekla, nýbrž jsme obě ztuhly. Ozvaly se hlasy. Podívaly jsme se na sebe a běžely jsme dolů.
V předsíni stál dědeček a nějaký muž. Nevěděla jsem proč, ale připadal mi nějak povědomý.
„Maureen!“ zasmál se ten muž. Rozeběhl se ke mně a pohladil mě po tmavých vlasech. Vystrašeně jsem se podívala na Vendëu. I ona se tvářila celkem vystrašeně, ale zároveň jsem v jejím pohledu zahlédla vztek a odhodlanost- bojovat?
„Nech ji na pokoji Georgi!“ zabručel dědeček. „Nemůžeš ji odvézt! Na to nemáš právo!“
„Jistěže na to mám právo! Je to má dcera!“ odvětil ten muž. Rázem se mnou hrklo. A všechno mi bylo jasné. Byl to můj otec.
„Co tě to popadlo?! Proč máš o ni najednou zájem? Proč jsi nepřišel už před deseti lety?“ hněval se dědeček. Já jsem zhluboka dýchala a zmateně koukala.
„Proč? Protože tu byla její matka!“ odpověděl ,můj otec.‘
„Takže jsi jen čekal až Anneil zemře? O tohle ti šlo?! A teď se tu najednou objevíš! Myslíš, že s tebou chce někam jít?!“ pokračoval dědeček.
„Bude muset. Mám na to papíry!“ Otec podal dědečkovi jakýsi papír. Dědeček začal číst a celý zbledl.
„To nemůžeš. Nedělej to,“ zašeptal dědeček.
„Můžu, otče,“ zamumlal můj táta a pak se všechno seběhlo příliš rychle. Moc si to ani nepamatuji. Otec mě táhl pryč, přestože se mě snažila Ven zadržet. Ale nepodařilo se jí to. George a nějaká žena mě posadili do kočáru a vezli mě pryč.
„Dědečku! Dědečku!“ volala jsem a plakala, ale marně. Vesnice se mi brzy ztratila z dohledu a já jsem usnula. Když jsem se probrala, uviděla jsem domy velkoměsta. Byla jsem pryč. Odvedli mě od mého dědečka. Od mého milovaného dědečka, na kterém mi tolik záleželo, který byl pro mě snad vším. Nikoho jiného než jeho a Ven jsem neměla. A oni mi je vzali. V tu chvíli jsem si uvědomila jednu zásadní věc. Už nikdy spolu s dědečkem nepůjdeme do hor, už nikdy se spolu nebudeme smát. Už svého dědečka nikdy neuvidím.
1872
Vzhlížela jsem se před krásným zrcadlem v mém pokoji. V jeho odraze jsem viděla krásnou dívku. Tmavě hnědé lokny jí splývaly kolem olivového obličeje. Přímo na mě se dívaly dvě krásné kaštanové oči. Její štíhlé tělo zdobily blankytně modré šaty, nádherné šaty. V ruce držela bílý vějíř. Jsem krásná, uvědomila jsem si náhle a zářivě se na sebe usmála.
„Jsi krásná,“ zaslechla jsem za sebou a otočila se.
„Děkuji otče,“ usmála jsem se a kývla na George hlavou.
„Už nejsi ta malá uplakaná holčička, kterou jsem si přivezl z hor před sedmi lety.“
Zasmála jsem se. Ne. Už jsem nebyla malá holčička. Změnila jsem se. Jsem žena.
„Jonathan mi vyprávěl, že jste se spolu sblížili.“
Ano. Jonathan. Už když jsem přijela do města jsem se celkem spřátelili. Jeho matka sem často chodila a jeho brala s sebou. Letos jsme se ale opravdu sblížili. Jonathanovi jsem se zalíbila. A není se čemu divit. Jsem přeci tolik krásná. A Jonathan je bohatý a galantní. Tak- inu proč ne?
„Ano, je tomu tak,“ odvětila jsem otci a znovu jsem se zářivě usmála.
„Jonathan a jeho matka dnes povečeří s námi. Oblékni si večerní šaty a přijď dolů, prosím,“ usmál se otec a odešel. Nikdy jsem s Jonathanem nevečeřila. Vždy přicházeli během dne, na oběd, na slavnost, ale na večeři nikdy nepřišli. To bylo velice zvláštní.
Ale déle už jsem nad tím nepřemýšlela. Oblékla jsem si večerní šaty, upravila se a znovu se vzhlédla v zrcadle.
„Dokonalé,“ řekla jsem si pro sebe a pomalu odkráčela dolů do jídelny.
Stůl byl již prostřený. Otec, Jonathan i jeho matka u něj seděli. Když jsem vešla, Jonathan povstal. Kývla jsem a posadila jsem se. Přinesli první chod.
Večeře byla jako vždy vynikající. Když jsme dojedli, Jonathan si vyžádal chvíli ticha.
„Dovolte mi, abych promluvil. Chtěl bych vám něco říct, Maureen. Jistě všichni víte, že já a Maureen jsme si vybudovali jakýsi vztah. Už nejsme jen přátelé. Maureen je pro mě celý svět. Nedovedu si představit, že bych žil bez ní. Miluju ji. Miluji tě, Maureen,“ obrátil se ke mně. Tiše jsem přihlížela. Jonathan vytáhl truhličku pokrytou sametem.
„Proto,“ pokračoval. „Tě chci požádat o tvou ruku,“ poklekl a podal mi tu truhličku. Můj zrak spatřil nádherný prsten s velmi drahým drahokamem. Nedala jsem na sobě znát žádnou reakci. Jen jsem s úsměvem přikývla.
„Staneš se mou chotí, Maureen?“
„Budiž,“ řekla jsem a zářivě se usmála.
A tehdy jsme se zasnoubili. A tehdy to byl poslední večer, než se všechno úplně změnilo.
Ráno se někdo dostavil. Zastavila jsem se v chodbě a tam spatřila vyčerpanou ženu. Tu přeci znám, skočilo mi do hlavy. Ale kdo to je? Nemohla jsem si ji vybavit. Ach ovšem, byla to má tetička. Vendëa. Tak se jmenovala.
„Potřebuješ něco, Vendëo?“ oslovila jsem ji a vztyčila hlavu.
„Maureenko! Holčičko moje, jsi to opravdu ty. Jsi překrásná. Když jsem tě viděla naposledy, byla jsi jen malé děvče, ale teď? Je z tebe dospělá žena!“ zaradovala se Vendëa.
„Ehm, jistě,“ odvětila jsem a nadechla se.
„Tak dlouho jsem tě hledala. Ale teď už jsem tě našla! Jsi skutečně tady. Všechno bude zase dobré, vrátíme se spolu domů. Dědeček bude mít takovou radost!“ jásala Vendëa.
„A proč bych to měla dělat?“ odsekla jsem. Vendëa ztuhla.
„Copak ty se nechceš vrátit domů, Maureenko?“ zašeptala a pohladila mě po tváři
„Já jsem doma. Tady je můj domov.“
„Ne. To není. Tvůj domov je u nás ve vesnici! U mě a u dědečka,“ usmála se jemně Vendëa.
„Vím, kde je můj domov! A v té tvé vesnici to rozhodně není! Můj život patří sem. K otci a Jonathanovi. Včera jsme se zasnoubili. Nikam s tebou nepůjdu, rozumíš?“
Vendëa zbledla. Chvílemi vypadala, že se rozpláče. Ale co je mi do ní?
Kývla a pak odešla. Ušklíbla jsem se. Ať si jde kam chce. Ona mě nezajímá.
Ani můj dědeček? ozval se ve mně hlásek pochybností. Ihned jsem tu myšlenku zahnala.
1880
Semknula jsem rty. Jenom stěží jsem zadržovala slzy. Já už to prostě nezvládám. Složila jsem se k zemi a dala se do pláče. Cítila jsem se strašně. Jak jsem jen mohla být tak hloupá? Proč jsem tenkrát nemohla odejít s Vendëou? Všechno by bylo zase v pořádku. Mohla jsem být šťastná. Mohla jsem být zase se svým dědečkem, ve své vesnici! Byla jsem tolik… samolibá. Sebestředná a slepá. Myslela jsem jen na šperky, na krásné šaty, na bohatsví…
A jak jsem skončila? Skončila jsem jako služka. Jako ubohá služka svého manžela. Jak jsem ho nenáviděla. Všechno co mi kdy řekl o jeho citech… všechno co mi kdy navykládal o tom, že mě miluje… Všechno to byly lži. Šlo mu o totéž co mě. O peníze. A o to, aby ho měl kdo obsloužit. A takhle jsem dopadla.
Sedím opřená u zeď ve své ložnici, pláču a jsem ztracená. Vzlykla jsem. Co budu dělat? Proč bych vlastně ještě měla žít? Odpověď na tuto otázku jsem dostala dřív, než jsem čekala. Když někdo zaklepal na dveře.
„Kdo je?“ snažila jsem se neplakat.
„Calariel,“ zaslechla jsem dětský hlásek. Jemně jsem se usmála.
„Pojď dál, Cal,“ zamumlala jsem a hlavu dala do dlaní. To Calariel byla důvod žít. Moje holčička. Moje milované děťátko.
Možná takhle skončila moje matka… Možná to taky nezvládala. Třeba utekla, když jsem byla malá, ale pak… Já ale nesmím nechat mou holčičku na světě samotnou. Je příliš malinká. Vždyť to je nedávno, co jí bylo šest.
„Maminko, co se stalo?“ zeptala se vystrašeně, když mě uviděla na zemi.
„To nic není, to je v pořádku, děvenko. Všechno bude v pořádku.“ Pohladila jsem ji po hnědých vláskách.
„Maminko, přišla nějaká žena,“ řekla po chvíli Calariel.
Vzdychla jsem. Právě teď jsem neměla náladu s nikým mluvit. Ale Jonathan tu nebyl, byl zase někde pryč… Takže jsem se musela dostavit já.
„Jaká žena?“ udivila jsem se.
„Říká, že se ztratila a potřebuje přístřeší, protože už je noc a je mráz.“
Je dobře, že tu Jonathan není, uvědomila jsem si. Ten by ji vyhnal. Ale já jsem dobrá. Když už nikdo nepomůže mně, já jí pomůžu.
Pokynula jsem Calariel a společně jsme sešly dolů ze schodů. Bylo mi jedno, že jsem velmi nevhodně oblečena. Mně už bylo jedno všechno.
„Buďte zdráva, milostivá paní. Prosím, putuju už dlouhé měsíce. Potřebuji někde hlavu složit,“ zašeptala ta žena.
„Jistě, pojďte se mnou,“ zašeptala jsem, aniž bych na ni pohlédla. „Kdo vlastně jste?“
„Mé jméno je Vendëa, paní.“ Trhla jsem sebou. Ne, to nemůže být pravda. To je Vendëa. Moje Vendëa! Konečně jsem se na ni zadívala. Ano, byla to ona. Zestárla. Řekla bych, že jí bylo tak čtyřicet let.
„Ven! Ven, jsi to vážně ty?“ vydechla jsem skrz slzy.
„My se známe?“ zeptala se, ale pak se jí oči rozsvítily. „Maureenko, holčičko moje!“
Vrhla jsem se jí do náruče a rozvzlykala se.
„Kdo jste?“ zaslechla jsem Calarielin hlásek.
„To je moje teta o které jsem ti vyprávěla, Cal! Všechno bude zase dobré,“ zasmála jsem se.
„To je tvoje dcera?“ zašeptala nevěřícně Vendëa. Kývla jsem.
„Je tolik krásná. Jako ty,“ pohladila ji Vendëa. „Ale nevím, jestli bude všechno zase v pořádku. Jde o Garwina.“
Zamrazilo mě. Můj dědeček. Co se děje?
„Co se stalo?“ vydechla jsem.
„Bojím se, že umírá, Maureen. Když jsem mu řekla tvou reakci v Georgově domě…“
Teď jsem byla odhodlána. Musím jít za mým dědečkem. Musím mu pomoci! Nemohu ho nechat zemřít, musím ho vidět!
A tak jsme se okamžitě vypravily na cestu. Vzala jsem nějaké peníze, co zde měl Jonathan schované a všechny tři jsme zamířily směrem do hor. Směrem k mému milovanému dědečkovi.
1899
Seděla jsem v zelené orosené trávě. Bylo to tak dávno, co jsem naposledy pozorovala vrcholky těch hor. Tehdy to bylo s dědečkem. Vždy mi vyprávěl tajemné historky o tom, co se v horách odehrálo. Vždy jsem je ráda poslouchala. Jedna vyprávěla o horském andělovi.
Je to anděl, který na hory dohlíží. Létá nad nimi a zachovává jejich krásu a kouzlo. A když byl anděl unavený, zvolil jeden rod, aby se z generace na generaci předávalo poslání. Poslání chránit kouzlo těchto hor. Prý to je náš rod a dědeček ty hory chránil. Za odměnu pak půjde za andělem, až jeho práce skončí. Půjde za andělem do jeho nebeských hor, kde bude navždy šťastný.
Když jsem k dědečkovi po dlouhých letech dorazila a viděla ho jak umírá, připomněl mi tento příběh, abych nebyla smutná. Už je to nějaká doba. Ale teď to připadá na mě, abych hory chránila a dodržela svou povinnost. Calariel už ten příběh taky zná, vyprávěla jsem jí ho. Bez dědečka mi bylo v životě smutno, stále jsem na něj myslela.
Ale kdykoli jsem se procházela po té trávě a pozorovala hory, bylo mi dobře. Protože on tu pořád byl, dohlížel na mě, na Ven i na Calariel. A taky na hory. Cítila jsem ho tam. A v ten den, kdy jsem seděla na té trávě, mi bylo lépe, než kdy jindy. Pomalu jsem si lehla a pozorovala bílé obláčky na azurově modré obloze.
Najednou mě pokryl tak úžasný pocit úlevy. Nevěděla jsem, jestli se mohu hýbat, ale já jsem se ani nechtěla hýbat. Cítila jsem kolem sebe teplo a lásku. Už jsem nic nevnímala. Nevnímala jsem vítr, nevnímala jsem doteky trávy, nevnímala jsemvítr. Nedýchala jsem, neslyšela jsem své srdce. Všechno bylo pryč. Byla jsem jen já a mé pocity.
A pak jsem se mohla pohnout. Rozhlédla jsem se a hory byly ještě krásnější. Ten pocit zůstal. Pořád mi bylo hezky. Všechno mi přišlo správné. Vše bylo jako dřív. Já a dědeček.
On tam byl také. Chtěla jsem se ptát. Chtěla jsem se dědečka vyptávat, jak je možné, že je tady. Ale neudělala jsem to. Věděla jsem, co by mi odpověděl. On je tam kde má být. Je u anděla. A já jsem u něj také. Už nemusím hlídat hory. Můj odpočinek už přišel. A jsem znovu se svým dědečkem. Začala jsem plakat. Ale nebyly to ty slzy stesku, když jsem odjížděla od dědečka, ani ty slzy bezmoci, když jsem byla tak zničená u Jonathana doma. A dokonce ani slzy štěstí, které se draly na povrch, když jsem spatřila Vendëu.
Tohle byly slzy lásky. Takové lásky, která může mezi vnučkou a dědečkem panovat. A dědeček taky plakal. A pak jsme se objali. Byli jsme zase spolu. Jen my dva a věčná láska. Láska z hor.