Byla temná noc. Na obloze se vznášely černé mraky. Nad starým domem u lesa působila temná a děsivá atmosféra. Salien tu byla ve městě nová. Ztratila se. A rázem se jí v očích zděšeně zablesklo. Spatřila ten dům. Okolo panovala strašlivé ticho. Byly tam posázeny velmi staré hroby. Salien věděla, že by měla jít pryč, ale něco ji k domu neodolatelně přitahovalo. Nemohla si pomoct.

Pomalu se vydala ke kamennému schodišti a postavila se ke dveřím. Vyděšeně sáhla poklice a dveře zavrzaly. Vstoupila dovnitř. Tmavý dům naháněl hrůzu. Salien měla sto chutí běžet domů, ale nohy ji neposlouchaly, ovládly její mysl a ona kráčela po dřevěných schodech nahoru. Ocitla se na osamělé chodbě. Do oka jí padla velká tmavá vrata. Zaburácela s nimi a ony se otevřely. Uviděla velký stůl. Na něm ležel náhrdelník. Třpytil se jako měsíční světlo. Salien už neměla své tělo pod kontrolou. Rozeběhla se k němu a opatrně jej přetáhla přes hlavu. V tu chvíli se za ní ozval dunivý hlas.

„Vítej, Salien!“ Dívka sebou vyděšeně trhla a uviděla ženu v jemných bledých šatech. Byla světlá a bledá, skoro průsvitná.

„Kdo jsi?“ zamumlala Salien s děsem v očích.

„Jsem Elivia. Přebývám zde již dvě stě let. Ale teď přišel čas, už tu nebudu žít v děsu. Teď konečně, se dočkám svého klidu. Ale dům nemůže zůstat bez strážce. Někdo mě musí nahradit. A ta chvíle nastala. Vyvolenou, jsi ty, Salien.“ Vyřkla Elivia.

„Ne! Já tu nemohu zůstat!“ zvolala Salien a vrhla se ke dveřím. Byly však pevně zamčené.

„Ale ano. Já odcházím a ty ztrácíš své tělo. Tvá duše převládá.“ Odvětila Elivia. Salien pocítila náhlý chlad a zaznamenala také ten pocit, jak její duše vylézá na povrch. Elivia začala pomalu mizet, na tváři měla úlevný úsměv.

„Ne, prosím ne!“ plakala Salien.

„Už je pozdě. Byla jsi poznamenána prokletím. Teď ty tu budeš staletí přebývat a čekat na další vyvolenou. Je to tvůj osud. A osud se nedá změnit.“ Zvolala Elivia a na ta slova dočista zmizela.

Salien se svezla na podlahu. Pochopila, že má Elivia pravdu. Ona je skutečně poznamenána kletbou. Děsivou kletbou, táhnoucí se mnohá léta. Nemůže odejít. Je to její osud. Krutý, temný, nezměnitelný osud.