Tak jedna taková pohádková báseň s zamyšlením o životě. Ať se líbí. Nika 🙂
Stával kdysi zlatý zámek,
na něj upadl věčný spánek.
.
Spí tam věčně starý král,
že příliš velké daně bral.
Spí tam věčně hloupý rádce,
špatné rady dostal vládce.
.
Spí tam věčně služebnice,
kradla z kuchyně zlaté lžíce.
.
Spí tam věčně princezna,
ačkoli byla líbezná,
myslela jen na sebe,
zapomněla na nebe.
.
Tam prochází se bohové,
dobrých králů duchové.
Když zmerčili co se děje,
že královstí je bez naděje,
uvrhli na ten zlatý zámek,
dlouhý, krutý, věčný spánek.
.
Však skupina těchto bohů,
dávno vzdala se svých vlohu,
ztrestat každý světa hřích,
při kterém už přejde smích.
.
To prosto že svět je jiný,
nikdo už není bez viny.
Tak zapomeňme naříkání,
zasmějme se bez čekání.
.
To je to, co z nás dělá lidi,
úsměv, který každý vidí.