Muhahá, přináším slibovanou halloweenskou povídku!  Budu ráda, když si ji přečtete a zanecháte komentář. PS: Nenechte se odradit prvním odstavcem, vážně nejde o takové klišé! 😉 😀

Nad údolím se snášela temná noc, byl úplněk, lidé se třásli strachem, jiní chodili ulicemi a odpadalo za nimi maso, z dále v lese za kopcem se ozývalo vytí vlků, má tvář byla zalita rudou a vzduch zaváněl krví. A v ten moment, kdy atmosféru protkávaly tóny houslí, které zněly jakoby něčí srdce bylo trháno na kousky, se nezvykle tichým údolím rozlehl dívčí křik…

A já jsem se jako nadržená vlkodlačí samice rozeběhla mezi lidi s touhou jim rozervat hrdla. No tak jo, tohle jediné jsem si vymyslela. No dobře, ty housle jsou taky trochu od věci. Takže… jakkoli se to vaším hloupým lidským mozkům může zdát nemožné, krutá a děsivá pravda je reálnou realitou. A realita, ta pravda, ta celá skutečnost byla nepopsatelně… trapná.

Byl Halloween. Nejočekávanější noc roku. V temném sídle sira Arthura se toho večera měl nalévat opojný nápoj, po kterém již od rána každý bledl touhou. (Nedívejte se tak, všichni jsme tehdy byly teenageři s nekonečně mnoha téměř globálními problémy a vodka byla opravdu jediné východisko z našich zhrzených životů. Kromě smrti… muhahaha, začínáte se bát?) S tím sirem jsem to přehnala. Ne že by si nezasloužil jakékoli významnější oslovení. Arthur Roosaté byl nejvíc sexy člověk z vyššího ročníku a – jo, to se taky nakonec musí uznat – většina dívek planula touhou spíše po Arthurovi bez trička, než po opojném nápoji.

Toť ale příliš odbíhám od toho, abych vám, mí vyděšení posluchači, vysvětlila svá první slova, čili jak se ta halloweenská noc, zdánlivě klidná, nakonec stala noční můrou a poznamenala duši každého z nás. Abych nemusela znovu vyvracet své vyprávění… nevím, kde žijete, jestli nevíte, že vědci dávno odhalili, že duše je v trávící soustavě, přímo na tom místě, jenž nutí lidi vyvracet všechen opojný nápoj, který do sebe dostali. No vida, nakonec se přece jen něco muselo vyvracet. Vyvracování je základ všeho a nikdy se bez něj neobejdete… ne v tak kruté, temné noci jako byla tato.

Vydala jsem se tedy s Tinky, mou nejlepší přítelkyní, k vile Roosatéových, která ležela u břehů Jezera smrti. (Nekažte mi to!) Tinky mi nešťastně oznámila, že jí dostihlo strašné neštěstí. Dostala zánik spojivek. Nakvašeně jsem vytáhla černé sluneční brýle a ve snaze jí je narazit na obličej, jsem jí neštěstím dosažené oko málem vypíchla. Tinky zaklela a celý večer jej pak nemohla otevřít. S mými velmi tmavými brýlemi, jelikož jsem citlivá na oči a v létě je na mě sluníčko zlé, (jsem totiž nesmrtelná upírka, nesnažte se mě rozzlobit, nebo se začnu třpytit!), tedy toho se snášejícím se soumrakem příliš neviděla. Tady to máte. Byla to (alespoň pro neštěstím dosažené jedince), opravdu velmi, velmi temná noc.

Já i Tinky jsme šly na ten večírek s jediným cílem – dostat Arthura Roosatého, ostatně jako většina dívek a Pablo Bamblunca. Ačkoli jsme to jedna druhé neřekly, tušily jsme to a navzdory tomu, že jsme vždy byly skvělé kamarádky, všechny tyto zásady se rozplynou, jakmile dvě holky chtějí stejného kluka. (No, v tomto případě možná tak dvacet. Už je to zní hororově, nemyslíte?) Ten večer jsme si to na cestě uvědomily a pro ten večer se naše nepřetrhnutelné přátelství stalo pouze předstíraným. Teď bych se asi měla rozvyprávět o tom, jak jsem v duchu byla rozhodnuta, že nezáleží na tom, která z nás ho dostane, že když to bude Tinky, budu jí to přát, protože je tak krásná a úžasná a zaslouží si to. To by ze mě udělalo dobrého člověka. Dobří lidé na Halloween umírají. Samozřejmě, že ta trubka ho dostat nemohla! Arthura Roosatého přece nemůže dostat někdo s tak stupidním jménem jako je Tinky.

To jsem ale zase příliš odběhla. Je načase vás skutečně zavést k pravé podstatě té noční můry. Po cestě jsme s Tinky potkaly Grega, který se nabídl, že nás sveze. Souhlasily jsme a já se mermomocně vecpala na sedadlo spolujezdce, nýbrž místo vzad by zajistilo jen další vyvracení. Ach, tento příběh je vskutku plný nechutných tekutin.

„Co to tu smrdí?“ ozvala se zezadu Tinky.

„Greg,“ odpověděla jsem stručně.

„Tohle smrdí jinak než Greg.“
„Gregův pach nic neporazí.“
„Já jsem tady,“ namítl Greg.

„Drž hubu,“ odbyly jsme jej s Tinky najednou.

„Co to je za hnus?“ zase otravovala Tinky.

„Já to nejsem. Vezu na párty nějaké maso. Arthur vytáhne gril a všechno to tam opečem,“ vysvětlil Greg. Gregův táta je krutý vrah, který rád seká těla… Je totiž řezník.

Já, jakožto nadržená vlkodlačí samice a třpytící se nesmrtelná upírka, jsem samozřejmě vegetariánka, tudíž jsem se o maso v Gregově kufru dále nezajímala, ačkoli možná že tehdy skutečně bylo lidské… (Ďábelsky se na vás usmívám, přátelé.)

Dorazili jsme se smrdícím Gregem a ještě víc smrdícím masem v jeho kufru. (No fuj, to bych nejedla ani jako masožravý nadržený samec. Vlkodlačí. Ne že by na tom záleželo.)

Neměla bych dlouho zdržovat vyprávěním o tom, jak jsem dokázala upoutat svou úchvatností pozornost Arthura Roosatého, jak jsem to udělala přímo před očima Tinky a všech těch naivních blbek, jak jsem byla lepší než všechny a jak na mě vražedně, ale závistivě zíraly, neboť mě samozřejmě vychloubání netěší.

Jo. Máte pravdu. Kecám. O tuhl část se přece podělit musím!

Vezmu to tedy stručně, abych vás nezdržovala od vašich počuraných gatí, až si celý příběh poslechnete. Zkrátka jsem začala tím, že jsem flirtovala s Hankem Jullym, zatímco všechny holky čuměly jak vyvorané na Arthura, mizerně předstíraje, že se baví s někým jiným. Od Hanka Jullyho jsem se přesunula ke Keithovi McVarderovi, s kterým jsem spustila velký tanec jazyků uprostřed našich úst, následovalo kousání do krku Zeeta Parkse, osahávání s Ianem Radleyem a nakonec vyzývavý pohled k Arthurovi, který mi jej oplatil a pokývl hlavou, abych šla za ním. Souhlasně jsem přikývla a Arthur se vydal po schodech následovala. Už jsem zmínila ty pohledy dívek? Ó muhahá, možná jsem nakonec největší zlo já… (Andělsky, nyní se usmívám vskutku andělsky! Jak jinak bych já mohla?)

„Wow,“ řekl Arthur.

„Wow?“ řekla jsem já.

„To bylo sexy.“

„Já jím. VÍM!“ opravila jsem se. Vidíte, a vy jste tomu zalití rudou nevěřili. Toť vše k tomu jak jsem sexy.

„Trochu jsem záviděl.“

„Jo?“

„Jo. Teď budou závidět oni, že já mám všechny ty kousky, co si oni museli rozdělit.“

Usmála jsem se. Jako idiot. Pryč s rudou, pryč s rudou, pryč s rudou!

Arthur mě začal líbat a po pár minutách ze mě začal sundavat oblečení. Jak se tohle přihodilo? Nechala jsem ho. Všechny mé obavy stály za ten pohled… och můj bože fakt stály! Říkejte si co chcete, ale vidět Arthura Roosatého bez trička, pak mě naplno pochopíte. Vypadalo to jako úžasná noc, ale pak se všechno rozpadlo. Zhroutilo. Noční můra započala a od té chvíle ta osudná noc neměla hranic. Vzduchem se rozvinul deprimující pach krve… přesně jak jsem ve svých prvních děsivých řádcích předpovídala! (Už máte mokro v gatích? Když už ne strachy, alespoň z té dokonalé představy mladého Roosatého, slečny?)

„Kurva,“ řekl Arthur.

„Kurva,“ řekla jsem já. Měsíc na obloze vskutku zářil v úplňku, nicméně pro mě moc nezazářil, když se rozsvítil zrovna v tohle krásné období.

Už zase polita rudou jsem se urychleně oblékla. Než jsem si však stačila zapnout zip na boku sukně, ozval se dole nezdravě strašidělný hluk. Já i Arthur jsme se na sebe zmateně podívali a – ve snaze zapomenou na to, co se právě stalo – alespoň doufám – jsme se rozběhli dolů. Bohužel si Arthur znovu oblékl triko. Jejda, jsem expert v odbíhání od nadělávání vám vámi do vašich gatí! (Co to právě bylo za větu, že by mě už opustila i schopnost inteligentně poskládat větu? Natolik krutá noc to tehdy byla!)

Venku se všichni třásli strachem jako osiky. Jak jsem předpovídala… Každý se bál a byl proto pádný důvod! (Vaše gatě! Gatě! Gatě!)

„ÁÁÁÁÁ“

„Aáaaaaááaaaaaá!“
„ÁúáúáúáúáúáúÁÚÚÚ!“

„ÁáÁáÁ!“

Ozývylo se odevšad.

„Roosetéovi přijeli, áááááúúúú.“

Greg nešťastně kňoural. „Zrovna jsem s chystal dát všechno maso na gril!“

„Utíkáme!“

„Přece tady nenecháme takových kil hovězího!“ protestoval Greg. „Všichni poberte kolik masa můžete, párty se přesouvá k Mickymálovi!“

Neptejte se, co za pobudu byl Mickymál. Bude vám lépe, když to nevíte.

Tak se tedy stalo, že všichni co tam byli pobrali kolik masa mohli a spustil se běh zadním východem – přímo kolem Jezera smrti! (Dramatická hudba, přátelé! Tadadadam….) Byl to pořádný běh, nýbrž ještě ne každý byl opojen vyvracejícím nápojem.

A takhle to bylo. Desítky lidí se řítily ulicí, zatímco z nich odpadávaly kusy krvavého, páchnoucího, skoro ještě čerstvého masa… Přesně jak jsem předpovídala! Ach, mráz my z toho všeho ještě běhá po zádech!

Inu, nakonec jsme tedy všechno zakončili u Mickimála. Arthur nám ve své opilosti prozradil, že jeho druhé jméno je Winky, což v nás všech probudilo jisté míry valů smíchu. Smích však většinu dívek přešel, když Tinky a Arthur-Winky zjistili, že jsou spřízněné duše, měli by se vzít a nikdy by je nic nemělo rozdělit… Z pohledu mé milované, tehdy ne tak milované, kamarádky. Pravda byla taková, že Arthur byl nadržený vlkodlačí samec, který toho příliš vypil, s potřebou dnes zasunout.

„Tentokrát snad žádná krev,“ zaslechla jsem jeho opilý hlas, když se v líbající bouři přesouvali k Mickimálovi do ložnice. Jen stroze jsem si domyslila, že Tinky právě sundala své – tedy mé – černé brýle a odhalila své rudé oči. V tu chvíli celé dv ročníky zjistily, že Arthur-Winky Roosaté ječí jako holka. Přesně jak jsem předpovídala…

Přichází děsivý, strašlivý závěr… na sto mil daleko nikde vlci nežijí. Jak si jen vysvětlíte ty vycí skřeky? (Jak jsou na tom vaše gatě?)