Jednou mě chytla poetická nálada a vzniklo z toho toto cosi. Je to vcelku dlouhá báseň, inu, snad se bude líbit.. Je to báseň o životě, o lásce, zlomeném srdci a lidské důvěře…
Pod šedým oparem, jen nastraž své uši,
muž bez srdce zpívá píseň svou žalostnou
volá o pomoc, však marně, všichni jsou hluší,
skryt před smysly života mlhou nelítostnou.
.
Však ty ho slyšíš, když napínáš sluch,
opatrně, jen si nezahrávej, s tím kdo srdce ztratil
nebo jsi snad ochotna, splatit jeho dluh,
přestože on se od tebe nejedinkrát odvrátil?
.
Podáš mu ruku a stáhne tě celou
do světa pod svým šedivým oparem,
čímž vlastně staneš se jakousi paralelou,
ačkoliv téměř zemřelá, jeho života lektvarem.
.
Vytáhne z tebe všechno, cos dosud měla,
jde mu jen o něj, tebe krutě podkosí,
ashodí na dno, copak, náhles‘ oněměla?
Věř, v dnešní doby už city se nenosí.
.
Dnes již každý nosí masku, ty jediná jsi nahá,
žijí podle scénáře, jenž mění každých pár měsíců
uvěříš a podáš ruku, hned po rameni sahá
a muž v šedém oparu je jeden z těch tisíců.
.
Neporoučím, jen ti daruji důležitou radu,
spoléhej se na sebe, nevěř tónům té písně,
ten muž ti přinese jen příliš zbytečných pádů,
jeho láskyplná slova jsou jen lež, vyvolané z tísně.
.
—
.
Tys hloupá byla a nevěřila, teď marně slzy roníš,
na mé rady nedbala jsi, můžeš si za to sama.
Teď ke květům kopretiny již si nepřivoníš,
když v šedé mlze, zvadla jsi ty, zvadla i květina.
.
Srdce tvé zlomil znovu, muž s tou hloupou maskou
po tvém ladném, bledém těle, na vrchol vyšplhal
a pak tě nechal dolů spadnout, oslepenou láskou,
kterou ti jednou provždy šedivý opar vzal.
.
Smutné, že ses proměnila v přežívající dámu
a zpíváš novou píseň, jenž nikdo neslyší,
já tě miloval a tys dala přednost jemu,
je však pozdě, a tak ještě jednou nastraž uši.
.
Žádám tě mým posledním slovům naslouchej,
já teď půjdu a všem naivním budu našeptávat,
ať na slova tvá nedbají, jen si tu děvče smutně pěj,
hloupá jsi byla, teď ti zbývá jen jiné hloupé očekávat.