Přináším další výrůstek mého básnického měchýře, obávám se, že jinak by mu už asi povolily svěrače. Přicházím tedy s Nespokojenou poezií, která je – no, jak jinak, víte – úplně nespokojená. A pokud s ní nebudete spokojeni… svět se zboří bude pořád stejný. Je to dobře? O.o

lidé už dávno nechodí po špičkách
jemný krok je okoukaný
zbav se všech předsudků navzdory době
otevřeš oči a jakbysmet
srdce se rozumu klaní

vyhrabeme staré hračky z bedny na půdě
někde mezi nimi možná i čest
půjdeme si hrát že neplujeme s davem
už není čas se skrývat
pod víčky lhavých vět

schováváme se před pravdou, mezi námi
nad hlavu deštník a kyselý déšť není
ovívej se nevědomostí
já podpálím si hranici
nechápe mě doba a nechápu já ji

spolčuji se se samotou a sem tam taky s tebou
jsme dva divný historismy se sociální sítí
nesnažím se nezapadnout
jen mi to jde někdy těžko totiž
zapadnout vlastně nechci

píši nespokojenou poezii
pro nespokojenou společnost
zapomeňme ji na chvíli dýchat
s tvým srdcem na mém se uspokojím

nejsme tu přece na věčnost