AIRI: Sedmnáctá kapitola

po LFS (Letní fantastický sraz) a a… to by bylo všechno. Jinak děkuji za včerejší návštěvnost. :‘) To tu dlouho nebylo. Noo už nebudu zdržovat řečmi, které nikoho nezajímají.

Věnováno All, protože jí to dlužím
 
OoO
 
17.
Riku mi chyběla. Až teď, když mám tu šílenou dívčinu zpátky jsem si uvědomila, jak moc. Chyběly mi dokonce i všechny její otravné řeči, její narážky, její sarkasmus.
Po dlouhém čase jsem se nakonec rozhodla jít skutečně mezi holky ze střediska. Takže teď scházím do jídelny, kde právě většina dívek obědvá. Riku je tu se mnou a šeptá mi do hlavy, že to bude všechno OK, ať nemám strach a dělám, jako by se nic nestalo. Snažím se její rady poslouchat. Vejdu a jak jsem očekávala, všechno se ztiší a pohledy dívek se s trochu vyděšeným výrazem dívají na mě. Ignoruji to, jak mi říká Riku a s trochu přihlouplým úsměvem na tváři projdu mezi stoly a nedívám se kolem sebe. Najdu stůl, kde sedí Veera a některé holky, které znám z kuchyně.
„Můžu si přisednout?“ Veera se nadechne a tázavě se porozhlédne po ostatních. Žádná z nich nic neříká, pak mi ale jedna z nich věnuje upřímný úsměv, přikývne a přivře oči. Vděčně se posadím vedly Veery a jiné holky. U stolu je trochu napjatá atmosféra. To ticho.
„Ty nemáš hlad?“ zeptá se ta s úsměvem, kterou jsem si zatím fakt oblíbila. Jen pokrčím rameny.
„Klidně si nandej,“ postrčí ke mně mísu se salátem. Úsměv ji opětuji a přidám i tíché „dík“. Pak se natáhnu k pultu ke kuchyni, kde leží nádobí a vezmu si menší misku. Ta holka se na mě pořád usmívá, zatímco ostatní mají nejistě položenou hlavu v jídle. (Což nemyslím doslovně, samozřejmě.)
„Já jsem Airi,“ vyhrknu po chvíli, protože se mi to hloupé ticho vůbec nelíbí. Naštěstí už všichni ostatní začali mluvit, skoro jako bych tam ani nebyla.
„To všichni ví,“ řekne s úšklebkem blondýnka sedící vedle mě. „Všichni tady ví, kdo jsi. Ty jsi Airi Mensisová. Ta z nováčků. Pocházíš ze stejného města jako Viena Roovová. Dala jsi pár facek Aleksanteri Infianové. A prý trpíš samomluvou. Víš, jsi vlastně dost žhavé téma. Jsi jako celebrita, každý chce o tobě vědět co nejvíc. A pak se těší z toho pocitu, když může ostatním o tobě říct něco nového, zajímavého.“ Potichu se zasměju.
„Nemyslím, že jsem jako celebrita. Přirovnala bych se jako k zločinci, který má být za mřížemi a nezavřeli ho přesto, že každý ví o jeho vině.“
„Proč tak soudíš?“ zapojí se do rozhovoru Veera, trochu nervózním hlasem. Pokrčím rameny.
„Stačí se podívat kolem. Každý se tady na mě jako na zločince dívá a očima mě zavírá do věznice,“ ušklíbnu se já. Blondýnka se zasměje a pak se ke mě nakloní.
„Víš,“ zašeptá, „ono to asi může vypadat, že tě tu všichni nenávidí. Ale pravda je, že bys našla hodně holek, které tě zbožňují. Obdivujou tě, jsi jejich vzor. Možná ani nevíš, že vznikl takový spolek. Něco jako tvůj fanklub. Inspirovala jsi je, nejsi jediná, komu se Aleksanteri zamlouvá. Ale jsi jediná,která udělala alespoň něco, aby ji shodila.“
„Víš, jak jsi mluvila o té revoluci?“ podívá se na mě Veera. „Možná, že si to ani neuvědomuješ, ale už jsi revoluci začala.“ Musím se usmát a cítím, že se Riku taky usmívá, ale vyzařuje z ní cosi varovného.
Nezapomeň, že Aleksanteri potřebujeme na naší strasně. Neshoď ji na dno. Shoď ji na tvou úroveň.
„Kolik lidí je v tom spolku? Já… skoro tomu nemůžu věřit. Chci poznat všechny ty holky, které za mnou stojí. Já… uch, musím to vstřebat,“ zasmeju se.
„Scházíme se každý večer o sedmé hodině nahoře v jednom z opuštěných kamenných pokojů. Přijď, bude to úžasné!“ ozve se holka, která dosud nepromluvila. „Jinak, já jsem Toivo. Tady Katri je moje sestra.“ Ukáže na blondýnku. „A toto je Sinikka.“ Ta věčně se usmívající holka. „Pokud se nepletu, Veeru už znáš.“
„Jo, Airi byla u toho, když na mě přišla alergie.“ Veera to řekne tak, jako kdyby na to byla pyšná. Usměju se na ni a ona na mě. V jejím pohledu je veškerá omluva, v tom mém zase pochopení.
Airi? Mohla bych mít na tebe jednu prosbu? Riku působí natolik mile, že mám poněkud strach, co po mě chce.
„Ano?“ zašeptám, žádná z dívek mě naštěstí neslyšela.
Mohla bych mluvit s tvým bratrem? Chybí mi. Usměju se.
„Tak já se teda ukážu v sedm nahoře. Teď mě prosím omluvte, potřebuji si zavolat.“
Nevím, kde přesně to místo je. Středisko je dost velké a já se zde stále špatně orientuji. Zatímco se potloukám kamennými chodbami a Riku si ze mě utahuje, že tady chodím jako idiot stále dokola, narazím na Katri a Toivo, které se na mě usmívají a já si uvědomím, jak moc jsou si ty dvě podobné. Když přijdeme na místo, nedokážu pochopit, jak jsem na to mohla nenarazit. Celé jsem to prošla.
„Zůstaň zatím tady, budeš překvapení,“ mrkne na mě Katri a já přikývnu. Pak Katri vstoupí malými dveřmi do jakési místnosti, odkud se ozývají tiché hlasy. Když mi Katri dveře zase otevře, vstoupím dovnitř a žasnu. V místnosti sedí asi patnáct dívek a všechny jejích pohledy směřují na mě. Většinu z nich už jsem ve středisku párkrát zahlédla, najdou se ale i tváře, které si vůbec nevybavuji. Jen těžko se mi chce věřit, že jsou tady ta děvčata vážně jen kvůli mně.
„Slečny, nemyslím si, že je nutné, abych vám představila Airi Mensisovou,“ usměje se Katri na ně a pak i na mě.
„Já jsem Airi,“ oznámím a také věnuji okolí úsměv. „A přišla jsem, abych vás podpořila. Když tohle všechno je kvůli mně, měla bych být toho součástí. A nemáte tušení, jak ráda.“ A usmívají se úplně všechny.
„Posaď se, Airi,“ řekne Katri a já jí uposlechnu a posadím se na jednu z lavic, které jsou po stranách nevelké místnosti.
„Ahoj,“ obrátí se ke mně dívka, která je mi trochu povědomá. „Já jsem Elsa. Byla jsem u toho, když proběhl tvůj incident s Aleksanteri. Musela jsem skrývat chuť začít křičet Airi, Airi,“ zasměje se. „Už nějakou dobu bych si s tebou ráda chtěla popovídat, ale měla jsem tak trochu strach. Na veřejnosti přede všemi to je trochu riskantní, jestli mi rozumíš. Proto jsem tolik ráda, že jsi dnes přišla!“
„To já taky,“ přikývnu a nevím, co na to říct. Připadám si trochu jako nějaká osobnost – a líbí se mi to.
„Děvčata,“ rozezní se mezi kamennými zdmi Katriin hlas. „Dnes bych možná naši sešlost udělala volnější. Když je tu teď s námi Airi, možná se s ní můžete seznámit. Tedy, vy ji jistojistě znáte, ale ona nezná vás, takže by se to mělo napravit. A každá z vás by s Airi chtěla určitě prohodit pár slov, takže pokud to jí samotné nebude vadit, nyní máte tu možnost.“
Pak se tam tak různě bavíme, holky se mi představují a mluvím s nimi, ačkoliv jsou naše rozhovory vcelku podobné jako ten první s Elsou. Ale nevadí mi to. Přízeň všech těch dívek se mi líbí a trošku mi to lichotí. Zatěkám pohledem k rohu místnosti, kde nějaká dívka sedí.
Jdi za ní.
„Proč?“ zašeptám.
Protože jsem zvědavá.
Povzdechnu si, ale Riku poslechnu a zamířím k černovlasé holce, která se mračí na té lavici.
„Ahoj,“ začnu. „Já jsem Airi.“
„Neříkej,“ ušklíbne se. „Potřebuješ něco?“
„Já…“
„Řekneme si to na rovinu. Nechápu, co s tebou všichni mají. Nová holka, která se popere s Aleks a myslí si, jak je neuvěřitelně úžasná. Nevím, na co si hraješ a nevím, proč všichni hrajou s tebou. Pamatuji si na první večer, když ti Aleksanteri řekla Riku Fabulae. Proč? Viděla ti do nitra. Takže ať už se nám všem snažíš nalhat cokoli, nebo dokonce sama sobě, nevěřím ti, narozdíl od ostatních, jediné slovo, když si ani nejsem jistá, že nám říkáš své pravé jméno. Nejsem jako ostatní. Nebudu ti říkat svůj obdiv a podobné kraviny. To se můžeš jít bratříčkovat zase s nimi.“
Páni.
Musím uznat, že má reakce byla stejná, jako reakce Riku.
„Proč jsi pak tady?“
Černovláska se zasměje. „Proč jsem tady? Ty si snad vážně myslíš, že tohle je něco jako tvůj fanklub nebo co? Ne, tohle je odboj. Vzpoura. Proti Aleksanteri. A s tebou to nemá nic společného. Ty jsi v nás jen vzbudila odhodlání.“
Vždyť o to sna jde ne? Bez tebe by k tomuhle nikdy nedošlo.
„Já jsem na vaší straně,“ prohlásím.
„Jo, to doufám. Ale to neznamená, že ti tu musím vyznávat své obdivy.“
Mezitím ke mně přběhne další dívka, naposledy se po černovlásce podívám a pak vyjdu vstříc ostatním. Nemá cenu se bavit s někým, kdo o to nestojí.
Airi!
Vše skončilo a já teď společně se Sinikkou kráčím po kamenných schodech dolů. Bavíme se spolu a smějeme se, proto mě tolik vyděsí Riku, která zní dost vystrašeně a naléhavě. Rychle se se Sinikkou rozloučím a odbočím chodbou vlevo.
„Co se děje?“
Já nevím, já nevím. Tady se stmívá, Airi. A nejed obloha. Všechno se… černí. Motá se mi z toho hlava.
„Děsíš mě,“ zašeptám.
Já sama jsem vyděšená, Airi. Airi, někdo jsem jde.
„Kdo?“
, ozve se jiný hlas, který však až příliš dobře znám. Zhluboka se nadechnu.
„Co chceš?“
Ty víš co chci.
„Teď?!“
Jen ti chci připomenout, abys na to nezapomněla. Momentálně tu totiž tvou milou kamarádku držím pod krkem a kdykoli bych chtěl, mohu jí rychlým pohybem zlomit vaz.
„Nedotýkej se jí. Já… řekla jsem, že to udělám a dodržím to, ale neubližuj jí.“
Jak myslíš. Přijď mě někdy navštívit, Airi. Dlouho jsme se neviděli.
Napjatě vyčkávám několik minut, které mi však připadají věčné. Ticho.
Airi? ozve se po tom nekonečném čekání.
„Riku? Jsi v pořádku?“
Nemusíš to dělat.
„Riku, já tě nenechám zemřít.“
Ale…
„Mlč.“

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *