Pouliční lampa začala zběsile blikat, až nakonec úplně zhasla. A náhle byla okolo hnědovlasé ženy úplná tma. Snažila se doběhnout k světlu další blízké lampy, ale dech jí již pomalu docházel. Ulicí se rozeznívaly její kroky, jenž zvučně duněly klapajíc o chodník. Zaklela, na chvíli se zastavila a opřela se o roh další ulice. Tělo měla v jednom ohni, ačkoliv na šíji cítila ostré doteky mrazu. Po spánku jí stékaly kapičky potu, kůže se jí za svitu lamp a měsíce leskla. Vyčerpaně oddechovala. Nejraději by se schoulila do klubíčka a usnula, ale věděla, že musí pokračovat. Běžela, nevěděla kam, možná prostě hodně daleko.

Hlavou jí probíhaly vzpomínky na posledních pár měsíců – na nejhorší měsíce jejího života. Srdce jí zběsile tlouklo a motala se jí hlava při vzpomínce na všechny události, které by ze svého života nejraději vymazala. Věděla však, že ji vzpomínky budou zahalovat mysl až do konce života.

V hlavě se jí vynořil ten osudový večer. Vracela se od Kyla domů. Když se s ním loučila polibkem, netušila, že bude poslední. Spoléhala na to, že další den se uvidí znovu. Avšak za několik minut se všechno změnilo a přestávala věřit tomu, že ho vůbec ještě někdy uvidí. Nikdy nezapomene na ten okamžik, kdy jí kulka prostřelila lýtko a ona s výkřikem spadla k zemi. Brzy ji vyzdvihly něčí paže a vláčely ji k autu. Křičela, určitě křičela, nebo se alespoň o to pokoušela, ale ústa měla pevně zavázaná šátkem. Plakala a chtěla prosit, ale její sténání ignorovali. Pak už všechny vzpomínky splývaly. Věznění v neznámém sklepení, opakované znásilnění, bolest, násilí, bič, řezné rány, krev, hlad, žízeň, pot, slzy. Pocity, z kterých se nikdy nevzpamatuje. Beznaděj, zoufalství, strach. Touha zemřít. Utrpení.

Po mnoha dnech, které již uplynuly se jí podařilo utéct. V útěk nedoufala, zdálo se to nemožné, ale podařilo se jí utéct ze spárů těch monster, kteří celou tu dobu trýznili její tělo i duši. Ale přesto to bylo zbytečné. Polapí ji znovu, její naděje se ihned rozplynuly.

Adrenalinový záchvat, který jí dodal energii, rychlost a sílu vyprchal a její zdrcené tělo už nezvládlo déle utíkat. Nohy se jí zamotaly do sebe a ona zakopla. Z hrdla se jí ozval přidušený vzlyk. Zazněl výstřel a objevila se prudká bolest v boku. Zasténala. Dolehly k ní jejich stíny. Stáli nad ní, tři z nich a ona neměla sílu podívat se vzhůru. Neměla sílu na nic. Tak jen ležela a doufala, že ji zabijí.

„Sladká, přesladká Annie. Proč nemůžeš být hodná holka? Copak to nebyl skvělý čas? My jsme si to s tebou fakt užili. Nevděčná, zlobivá Annie. Musí být potrestána.“ Poznala, jak jí Veronica šeptá do ucha, jak to dělala už tolikrát. Annie nemohla říct, že by se jí na tom všem vůbec nic nelíbilo. Nastaly okamžiky, ale jen málokdy a trvaly velmi krátce, kdy v sobě ucítila jakési zalíbení k tomu, co se s ní dělo. Sama tomu pocitu nerozuměla, navíc vždy rychle odezněl.

„Prosím,“ zmohla se Annie na sotva slyšitelná slova. Veronica se usmála a vzhlédla ke svým společníkům.

„Co se zlobivou Annie uděláme?“

„Vyhovíme její prosbě,“ ozval se hlas ženy, kterou Annie znala jako Juliet. „Zabijeme ji.“

Měla by se bát, měla by se děsit, ale po tom všem, co prožila, cítila jen úlevu. Teď to konečně všechno skončí. Andrianovy ruce ji vyzdvihly nahoru a vzal ji do náruče.

„Víš, budeš nám chybět, Annie.“ A pak ji nesl. Matně si uvědomila, že stojí na srázu. „Chceš se rozloučit?“ Ona však neodpovídala. „Jak myslíš. Sbohem, Annie.“

„Doufám, že všichni shnijete v pekle,“ zamumlala ještě, ale jako kdyby ji nikdo nepostřehnul. Následoval jen pád. Krajinou se na chvíli rozlehl křik, ale poté již bylo ticho.

„Škoda tak hezkého děvčete,“ povzdechla si Juliet.

„To ano,“ přisvědčila Veronica a usmála se. „Mohli jsme si s ní ještě tolik užít, kdyby jen byla hodná holka.“

„Ještě pár hezkých děvčat i chlapců máme. To ona přišla o to výjimečné, co jsme jí nabídly. Měly bychom jít. Nevím jak vy, ale s nahánění zlobivé Annie jsem již unavená. Potřebuji si odpočinout.“

Veronica se pousmála. „Ráda budu odpočívat s tebou,“ zašeptala a jemně skousla Julietin ret. Julietiny oči zajiskřily, chytila Veronicu za vlasy a lehce ji k sobě přitáhla.

„Abych si nezačal připadat odstrčený,“ nadhodil Andrian. Pohledy obou žen se obrátily směrem k němu.

„Pojďme domů,“ prohlásila Veronica. „Pak se k nám můžeš přidat.“ Pak se usmáli všichni tři a pomalým krokem se vydali směrem k nic netušícím ulicím města.