Přináším první kapitolu k Veronice. Snad se bude líbit a snad se mi brzy podaří sepsat další kapitolu a konečně taky pořádnou anotaci. Mimo to, co jsem dělala za tři týdny, co jsem blog nechávala spát, když nepočítám přednastavené články? Byla jsem čtrnáct dní na táboře a bylo to super, hlavně díky jedné super bytůstce, která mi dělala společnost. Taky jsem byla na Knižním srazu v Praze a bylo to absolutně wow, sice na mě bylo vidět, že to byl můj první pořádný sraz ale i tak to bylo skvělé. Co se týče filmu Město z kostí… no, o tom mohu říct, že jsem se alespoň skvěle pobavila. 😀 A bylo skvělé si ke všem blogům a jejich autorům (tak jo, spíš autorkám) přiřadit tváře a tak vůbec si s některými popovídat. Těším se na další akci. 🙂 No, také se stalo něco šíleného. Moje knihovnička je totálně zaplněná a mě se začíná dělat hromádka knížek na stole. Tenhle týden mi přišly dva díly série Horečka jako recenzáky, v Praze jsem si koupila Divergenci a mimo to mi dnes přišla úžasná zpráva, že jsem v giveawayi vyhrála knížku Monument 14, z čehož jsem mimochodem fakt nadšená, protože je to má druhá výhra z té stovky soutěží, kterých jsem se zúčastnila. (Když nepočítám literární soutěže, tam se mi daří lépe, na štěstí moc nevsázím. :D) Mimo to jsem poslední prázdninové dny s jednou úžasnou osobou a jsem za ně ráda. Co mě čeká? Zítra jdu do školy – zase, stejně jako většina z nás, poslední rok na základce, třikrát sláva, toužím vypadnout. Ve čtvrtek mě čeká literární workshop a netušíte jak moc se toho děsím, ale zároveň se těšim jako šílená. A v pátek? Kdo by omu věřil… V pátek budu oficicálně přijata jako členka AK. Ano, nakonec jsem se po dlouhém rozhodování rozhodla. Moc mluvím, už to ukončím. Poslední prázdninový den jsem strávila psaním. Takže to koukejte ocenit, vyžaduji si alespoň 10 komentářů nebo nic dalšího nenapíšu. 😛
Vážně, snad se bude líbit. Mám vás ráda, NikaRoovy.
PS: Málem bych zapomněla, jestlipak víte, komu na podzim vyjde třetí knížka? 🙂
I.
Lidé se již pomalu začali rozcházet. Lea se ohlédla směrem k světlovlasému chlapci, který zůstal sedět jako téměř poslední. Pomalým krokem k němu přistoupila a za ucho si dala neposlušný pramínek hnědých vlasů, který jí stále spadal do obličeje. Nadechla se a jemně se dotkla chlapcova ramene.
„Charlie?“ zašeptala opatrně. „Jak je ti?
Charlie se na ni pronikavě zahleděl. „Jak myslíš, že mi je?“
„Hloupá otázka,“ usoudila Lea a se skousnutým spodním rtem sklonila hlavu. „Myslím, že nikomu z nás není zrovna nejlépe. A nějakou dobu to potrvá. Ale pak…“
„Leo,“ přerušil ji. „Chtěl bych být teď sám.“
„Jasně. Chápu. Ale neodřízni se od lidí nadlouho. Samota nikomu příliš neprospěje.“ S těmito slovy odešla.
Charlie se několik minut díval do prázdna a přemýšlel. V hlavě se mu honilo spoustu otázek. Většinou všechny začínaly slovem proč. Proč jí to udělali? Proč jí nikdo nepomohl? Proč tehdy u Kyla nezůstala? Proč jsem ji nevyzvedl? Proč zrovna ona? Na žádnou z těchto otázek však nemohl najít odpověď. Proč musím o všechny přijít? Annie byla jeho poslední rodina. Jejich otec zemřel už když byli malí a matka před čtyřmi lety. Byli v tom všem jen sami dva. Bratr a sestra. Před třinácti měsíci ale Annie zmizela a našli ji teprve nedávno. Mrtvou. V hlavě mu proběhly všechny vzpomínky na jeho mladší sestřičku a chtělo se mu plakat. Semknul rty.
„Znali jste se dobře?“ ozval se neznámý hlas.
Otočil se a přikývl. „Byla to moje sestra.“
„Vy jste Charles Drake? Upřímnou soustrast.“
Znovu kývl, aniž by z té ženy spustil pohled. Přísahal by, že ji nikdy dřív neviděl a nechápal, co dělá na pohřbu jeho sestry. Dosud si myslel, že všechny její přátele zná. „Odkud jste ji znala vy?“ zeptal se proto.
„Dalo by se říct, že jsme byly s Annie kamarádky. Víc než kamarádky. Byly jsme si hodně blízké.“
Charlie lehce nadzdvihl obočí v nechápavém výrazu. „Jak to, že se o vás nikdy nezmínila?“
Žena pokrčila rameny. „Neznaly jsme se příliš dlouho. Ale za tu krátkou dobu, co jsem ji znala, jsme se sblížily hodně. Annie byla hodně zvláštní dívka. Možná prostě chtěla mít před světem své malé tajemství. Ostatně, každý z nás má nějaké své tajemství. Potřebujeme to. Všichni.“
Charlie se zamračil. „Já žádné tajemství nemám.“
„Ale potřebujete ho. Beztak se časem přece jen objeví. Vždycky se něco objeví. Dejte mi vědět, až objevíte to svoje, Charlesi. Někdy není na škodu tajemství s někým sdílet.“ Tiše se otočila a chystala se k odchodu.
„Počkejte,“ řekl ještě. „Jak vás najdu, až objevím své tajemství?“
Na její tváři se objevil nepatrný úsměv. „Já si vás najdu sama. Možná brzy.“
Charlie se za ní ještě chvíli díval a pak znovu sklonil hlavu. Brzy. Annie řekla, že přijde brzy, když odcházela ke Kylovi. Ale Annie už se nikdy nevrátila.
Sklepením se rozezněl dívčí křik. Aron to ignoroval. Křik byl běžný. Pomyslel si, že ta křičící dívka tu nemůže být moc dlouho. Na začátku křičí všechny. Ale pak už nekřičí žádná. Pak už nemají sílu, nebo si možná uvědomí, že je to zbytečné a že jim nikdo nepomůže. Některé z nich se pak podrobí a už o žádnou pomoc nestojí, zjistí, že jim všechno, co prožívají, ve skutečnosti dělá dobře a už to berou jako samozřejmost. Pár měsíců strávených na tom místě lidskou psychiku úplně změní.
Aron o tom věděl moc dobře. I on se za těch několik let, které strávil jako součást tohoto podivného spolku, změnil. Tehdy byl jen kluk, který neměl kam jít, když potkal Jessicu, ženu, která ho změnila. Dokázala v něm probudit natolik silné pobláznění, že byl schopen udělat pro tu ženu naprosto cokoliv. Tak se stal součástí jejího spolku. Ačkoliv mu to všechno ze začátku přišlo nechutné, brzy si uvědomil, že se mu to líbí. Zapadl mezi ostatní a za těch pár let s nimi toho prožil mnohem víc, než za celý svůj život.
Došel ke dveřím s železnou tabulkou, na které bylo vyryto číslo šest. Bez zaváhání dveře otevřel a znovu je za sebou rychle zavřel. Ocitl se v důvěrně známé malé místnosti. Stejně jako v ostatních místnostech zde svítilo jen slabé bílé světlo, které občas divoce blikalo. Vlhké kamenné zdi byly prázdné, jen na jedné z nich visely okovy, stejně jako na stropě. Obvykle v okovech někdo byl, ale tentokrát byly prázdné. Na studené podlaze byla jen bílá látka, která měla sloužit některé z dívek nebo některému z chlapcův případě zimy. Nyní na bílé, lehce potrhané látce ležela drobná žena, u níž seděla Juliet, něco jí s úsměvem šeptala do ucha a hrála si s jejími vlasy. Aron si nemohl nevšimnout, že má svázané ruce za zády a zalepená ústa.
„Potřebovala jsi mě?“ otázal se a přistoupil k ženám blíž. Juliet k němu vzhlédla.
„Ano,“ přikývla, „tahle slečna už je tu téměř tři týdny, ale pořád ne a ne pochopit, že musí být hodná. Celkem často bezdůvodně křičí a jakmile se k n někdo přiblíží, je schopna nám dokonce ublížit. Dokonce jsem se na ni několikrát snažila být milá, ale ona si toho necení. Myslím, že by ses měl o ni postarat ty. Ty jí třeba dokážeš naučit, jak se má chovat k těm, co ji milují.“
„Jak myslíš, mohu ji zkusit napravit. Teď jí ale nechme odpočinout, už jsi tu s ní několik hodin,“ prohlásil Aron a podal Juliet ruku, aby jí pomohl se zvednout.
„Fajn,“ odvětila. „Tak mi ji pomoz dát na zeď. Když ona není hodná, ani my nemůžeme být hodní.“ Pak ji Juliet rozvázala ruce. Blondýnka se začala bránit, ale Juliet i Aron to ignorovali. Oproti nim neměla žádnou sílu a nebylo jí to nic platné. Po chvíli to přece jen vzdala a oni jí semkli ruce do okov.
„Nepřesvědčila jsi mě, že si něco zasloužíš, děvče. Prozatím tě tu tedy musím nechat takhle. A tvé sladké rty budou rovněž muset zůstat zalepeny. Mohla by ses tu mít mnohem lépe, být v mnohem větším pohodlí, kdyby ses polepšila. Dala jsem ti tři týdny. Ani trošku to nezabralo, budiž uvidíme, jak na tebe způsobí můj přítel,“ usmála se Juliet, zatímco mladá žena sebou škubala, snažíc se vytrhnout z okovů, ačkoliv věděla, že se jí to nepodaří.
„My dva se uvidíme brzy,“ kývl na ni Aron a pak společně s Juliet opustili místnost číslo šest. Když kráčeli sklepením, všechen křik už ustal. Z některých místností se ozýval zrychlený dech nebo vzlyky, ale křik ustal. Aron se nad tou skutečností pousmál. Vzácná chvíle klidu.
„Nikdo nekřičí,“ poznamenala Juliet, které zřejmě také myslela nad týž věcí.
„To jen proto že jsme to naší kamarádce neumožnili.“
„Nejspíš. Myslím, že Andrian už s tou vyhublou holkou skončil. Její hlasivky mají extra výdrž, to ti tedy povím,“ podotkla Juliet, zatímco vycházeli po schodech nahoru.
„Nevím, proč si své hlasivky ničí kvůli Andrianovi. Tak měkký snad není ani plyš.“
Juliet ho probodla pohledem. „Každý nemusí být Aron, muž z kamene.“
„Působím snad jako muž z kamene?“
„Jo, vlastně jo,“ přitakala Juliet, otevřela dveře ze sklepení a pak je za oběma zavřela.
„Mám to brát jako urážku?“
Zavrtěla hlavou. „Je to sexy.“
„Já vím, jsem děsně sexy, ale nedívej se tak, Juliet, teď nemáme čas jít nahoru,“ ušklíbl se.
Juliet se zasmála. „Jsi idiot.“
„Asi jo, když stále nechápu, čeho se ty holky na Andrianovi tak děsí,“ posadil se na schodiště. „Má nějaký eso v rukávu, že z něj mají všechny takovou hrůzu?“
Juliet pokrčila rameny. „Andrianovy metody jsou…“
„Nechutné? Odporné? Zvrácené? Stejně jako on.“
„Miluju jeho metody,“ namítla Juliet.
„Stejně jako jeho?“
Neodpověděla mu, jen se zahleděla do země a pak se pohledem vrátila k němu. „Ty ho nemáš zrovna v lásce, co? To ti na mě tak záleží? Že kvůli mně žárlíš?“
„To počkej,“ ušklíbl se. „Nikdy jsem neřekl že žárlím. Ani že by mi na tobě nějak extra záleželo, Jul. Po citové stránce jsi pro mě vlastně skoro bezvýznamná. Mezi námi jde jen o práci a o sex, nic víc v tom nehledej.“
Juliet se smutně pousmála. „Pak se divíš, že na tobě nikomu nezáleží tolik, jako mě na Andrianovi. Víš, nemusíš se ke všem chovat takhle.“ S těmito slovy vstala a zamířila po schodišti nahoru ke svému pokoji.
„Neber si to tak osobně, Jul. Proč se tak divíš, jsem přece muž z kamene,“ zavolal za ní, ale ona dělala, že nic neslyšela. Tiše zaklel a zvedl se. Vydal se zpátky do sklepení s potřebou si na nějaké nevinné ženě vybít veškerý vztek a frustraci.