Další kapitola. 🙂 Jak jsem slíbila. Co se dál chystá přes vánoční prázdniny jste se mohli dočíst na facebooku, každopádně připomenu, zítra vás určitě nemine tradiční vánoční speciál Dopisů pro Virwen, poté čekejte vyhodnocení HOPU, pokusím se napsat také Airi, nějaké to video, recenze, no je volno tak mám čas na vás a můžu být dostatečně aktivní. 🙂 Co bych dodala – překvapivě jsem celkem šťastná a drží se mě to poměrně dlouho a doufám, že se ještě nějaký čas držet bude. 🙂 (Díky, Šmudlo. Díky Tome.)

Věnováno Alexis

Posadili se v nedaleké kavárně. Celou dobu z ní nemohl spustit zrak. Pozoroval její vlasy, které se červeně leskly a chtěl se jich dotknout. Fascinovaly ho její oči, ve kterých zahlédl tolik tajemství, tolik tajemna. Byla tak bledá, jako kdyby téměř nevylézala na slunce. Usmívala se tak nějak podivně a Charlie se marně snažil rozluštit záhadu v tom úsměvu, stejně jako v celé Veronice. Byla tajemná, záhadná, neodhalitelná a neskutečně krásná.

„Ty máš ráda kávu?“ zeptal se.

„Ano,“ přikývla Veronica, „dobře se z ní čerpá energii. A někdo jako já potřebuje energie hodně.“

„Někdo jako ty?“

Neodpověděla. Jen se jí na tváři objevil další z těch úsměvů, který Charlieho donutil neptat se dál. Objednala si kávu se složitým názvem, který si nebyl schopen zapamatovat a sám si řekl o cappucino, nad čímž se Veronica poněkud ušklíbla.

„Čekal jsem strašně dlouho, až mě najdeš,“ prohodil Charlie, zatímco hleděl do šálku, snad jako by v něm bylo něco ohromně zajímavého.

„Já vím, že ano. Ale to víš, jsem zaneprázdněná osoba, mám toho tolik… ale na tebe jsem si ten čas najít musela. Přece jen jsem ti to slíbila, nebo ne? Myslela jsem na tebe, Charlie,“ přiznala Veronica.

„Já na tebe taky. Chtěl bych… chtěl bych získat své tajemství. A sdílet ho s tebou.“

„Ach, to ráda slyším, Charlie. Neměj obavy, ta chvíle přijde. A je jen na tobě, za jak dlouho. Zatím ale ještě musíš vyčkávat a pak tě zasvětím do světa tajemstvích. Tajemstvích takových, o kterých se ti nikdy ani nezdálo…“

Ten hlas ho fascinoval. Ta slova ještě víc. Neubránil se pod vlivem toho všeho sexuálním představám, lehce se pousmál a když zachytil její pohled, bylo mu trochu trapně, protože věděl, že ona ví, na co myslí. Nezdálo se však, že by jí to vadilo. Snad naopak.

„Začni ty. S odhalováním. Měli bychom se seznámit, tak mi o sobě něco řekni.“

Charlie pokrčil rameny. „Nevím, co bych měl říct. Moc zajímavého na mě není,“ připustil.

„Pověz mi všechno. Mě všechno opravdu zajímá, jen povídej.“ Další úsměv. Tak krásný, tak nevinný, že jí nemohl odporovat.

„No, ehm, bydlím sám. Rodiče mi umřeli, stejně jako sestra. Annie. Tu jsi znala. Po pravdě jsem nikdy neměl moc přátel. Měl jsem rodinu. O tu jsem přišel. Zbylo mi pár přátel, ale tak docela mi nerozumí. Ne že by mi někdo někdy rozuměl…“

„Já ti teď rozumím,“ vložila se do toho Veronica. „Pokračuj. Vyprávěj mi o svých přátelích.“

„Je tu Kyle. Je to dobrý kamarád. Známe se už docela dlouho a je fajn. Zažili jsme toho spolu spoustu a vždycky je sranda, tedy bývávala, do té, ehm, věci s Annie. Od té doby co Annie zmizela už sranda není. Kyle začal s Annie chodit asi před dvěma lety. Upřímně mě to trochu vzalo, Kyle byl v podstatě můj nejlepší kamarád a Annie byla… prostě má mladší ségra. Ale měl ji rád, tak jako já a vždycky se o ni staral. Po tom, co se stalo jsme měli oba ten stejný pocit viny. Že jsme ji nedokázali ochránit.“

Charlie se odmlčel a Veronica semkla rty v úzkou linku. Pocítila prudký nával lítosti a snažila se jej rychle zahnat, ale pak si uvědomila, že jej vlastně nechce zahnat. Nebylo jí líto, že Annie byla výjimečná a oni jí chtěli dát taký krásný dar, bylo jí líto, že ho Annie nepřijala, že musela zemřít.

„No a pak je tady Lea. Leu znám už… prostě strašně dlouho. Od dětství. Je to hodně dobrá kamarádka a mám ji fakt rád,“ pokračoval.

„A něco víc?“

„Ne.“ Téměř okamžitě zavrtěl hlavou. „Lea a já jsme vždycky byli jen kamarádi a tak to zůstane. Nic víc by z toho ani být nemohlo. Už jen ta představa je šílená,“ zasmál se Charlie.

„Chápu. Ale co jiné dívky? Co holky které byly víc?“

„No…“

„No?“

„Vlastně žádné nebyly. Teď se lidé většinou začínají smát, ale nikdy jsem skoro žádnou holku neměl. Prostě jen chci… počkat na tu pravou,“ zamumlal, pohled upíral na stůl.

Veronica se nesmála, jen se na něj dívala. „Skoro žádnou?“

„Jmenuje se Tina, ale není odsud. Bydlí jinde. Párkrát jsme se viděli, ale nikdy mezi námi nic nebylo. Šli jsme se projít, dali si něco k jídlu, povídali si… pak jsme se rozloučili. Ale pak se stalo to s Annie a přestal jsem s ní komunikovat. Je to rok zpátky…“

„A tvoji přátelé o ní věděli?“

„Ne. Nikdy jsem o Tině nikomu neřekl. Po pravdě jsi první.“

Veronica začala tleskat. „No podívejme se, tak přece jen má Charles Drake nějaké tajemství. Jsem ráda, že jsi mi jej odhalil, Charlie. To je dobrý krok pro naše poznávání.“

Následně vytáhla peněženku. Zarazila se. „Pozvala jsem tě. Myslím, že by jsi to měl ocenit a zaplatit. Počkám venku a doprovodím tě domů. Nebo ne? Rozmyslím se, jestli budu čekat. Raději si pospěš.“ S těmito slovy zamířila ven z kavárny a zaskočený Charlie se za ní díval s myšlenkou, že zezadu vypadá taky hrozně dobře. Pak se hbitě zvedl, zaplatil a vydal se za ní.

Seděla na lavičce na druhé straně ulice. Charlie k ní přiklusal a posadil se vedle ní. Ona se ale hned zase zvedla a jemu nezbývalo než ji následovat.

„Kam jdeme?“ zeptal se.

„Už jsem ti to říkala. Doprovodím tě domů,“ odpověděla.

„Obyčejně doprovází domů muž ženu,“ prohodil Charlie a ona se na něj pronikavě zahleděla. Ten pohled byl tak… zvláštní a jakýmsi způsobem zlý, ale krásný, až mu nahnal strach.

„Připadám ti snad obyčejná?“

„Ne, to ne.“

„Tak vidíš. Obyčejné věci jsou nudné. A se mnou nuda rozhodně není, to se neboj.“

Ale Charlie se bál. Bál se jí samotné. Líbilo se mu to. „Mám ti věřit?“

Další pohled. Ještě víc zlý, ale i jaksi vyzývavý. „Někdy tě o tom přesvědčím a pochyby se ti vytratí do prázdna.“

Chci být přesvědčen hned, proběhlo mu hlavou.

„Stačí vyčkat,“ dodala, jako kdyby mu četla myšlenky.

Brzy došli k domu, kde Charlie bydlel. Ještě se nechtěl rozloučit, chtěl být s tou tajemnou ženou už navěky, chtěl, aby bloudili ulicemi města do konce dní.

„Mluvil jsem o sobě, ale ty jsi mi o sobě nic neřekla,“ řekl u dveří.

„Jmenuji se Veronica.“ Veronica. V tu chvíli věděl, že je to to nejkrásnější jméno na světě.

„A to je všechno co mi prozradíš?“ Než se však stačila nadechnout, aby mu odpověděla, odpověděl si sám: „Mám počkat, jasně.“

Usmála se. „Učíš se rychle.“

„Vážně mi nechceš ještě něco říct? Kde tě najdu? Jak jsi poznala Annie? Proč se o mě zajímáš? Cokoliv,“ naléhal Charlie, ačkoliv věděl, že je to zbytečné.

„Slova jsou na nic,¨“ zašeptala.

A líbali se.

***

„Prosím,“ škemrala světlovlasá dívka. „Zabij mě. Udělej to pro mě. Zabij mě. Já… já už nechci,“ vzlykala a tělo se jí úplně třáslo.

„Ne,“ odvětil Aron. V očích neměl jedinou známku jakéhokoli soucitu, nic co by značilo o tom, že by měl srdce. Tak jak řekla Juliet. Možná je doopravdy z kamene. Věděl, že není. To všechno byla maska. Když člověk nepřipustí žádné city, je pak těžké mu ublížit. A on nechtěl, aby mu bylo znovu ublíženo.

Posledních pár měsíců se od sebe snažil odehnat nečekaný cit, který se objevil pokaždé v Julině přítomnosti. Nepřipouštěl si to, nechtěl si to připouštět, ale trápilo ho to. Měl vztek, že má nad ním moc. Ale ji měl příliš rád na to, aby si jej vybíjel na ní. Jeho obětí se proto stala zdrcená, naprosto bezmocná a slabá světlovláska v jednom z pokojů skrytého sklepení.

Jeho láska k Juliet byla složitá. Byl tam ten třetí. Andrian. Aron Andriana nenáviděl. Už jen kvůli tomu, jak se choval k Juliet, která do něj byla bezmezně zamilovaná. Andrian si neuvědomoval, jak výjimečná, jak úžasná, jak nádherná, jak skvělá Juliet je. Vůbec si jejích citů nevážil. Ba je využíval. A to Arona rozčilovalo a nejhorší na tom bylo, že s tím nemohl nic dělat. Protože Jul to všechno snášela.

Já bych se k ní nikdy takhle nechoval, byla myšlenka, která byla často v jeho hlavě. Udělal bych cokoliv, co by ji učinilo šťastnou. Já bych jí ukázal, jak moc je výjimečná. 

„Smrt je jednoduchá,“ zašeptal. „Život je těžký. A nutí nás dělat špatné věci. Za špatné věci musíme být všichni potrestáni. A pak přijde druhá šance poprat se s životem jinak. Smrt je pro zbabělce. Žít si požaduje odvahu. Buď odvážná!“

„Jsem zbabělá, jsem nicka, nezasloužím si druhou šanci, zabij mě…“ šeptala stále blondýnka se slzami v očích.

„Nevzdávej to!“

„Už nemám sílu…“

„Dokud říkáš, že už nemáš sílu, stále ji máš! Nezvdám to s tebou a ty to taky nevzdáš. Uděláš všechno, co ti řeknu. Rozumíme si? Tahle místnost je nový svět. A já v něm vládnu. Všechno tu bude podle mě! Je ti to jasný?“

Neodpovídala. Aron ji probodl pohledem, který znala. Po tomhle pohledu vždy následovala bolest.

„Je mi to jasný. Udělám všechno, co si budeš přát,“ zavzlykala.

„Koukám, že se ti s ní daří lépe, než mně,“ ozval se známý hlas, který Aronovi vždy zrychlil tep a zastavil dech. Polila ho nová dávka potu, ale snažil se nedat nic najevo.

„Jo,“ přikývl, aniž by se na ni podíval.

„Můžeme si promluvit, Arone?“ zeptala se.

„Nemám čas.“

„Prosím.“

„Mluv. Bonnie u toho přece může být.“

„Nebudu s tebou mluvit před jednou z těch nevděčných potvor, pojď si promluvit někam do soukromí.“

„Nepočká to, Jul? Myslím, že teď si zaslouží Bonnie svou odměnu, tohle je pokrok.“

Podal dívce ruku a ona ji lehce uchytila. Aron ji zvedl a ona se pokusila udržet na nohou, ale byla příliš vyčerpaná. Popadl její třesoucí se tělo do náruče a nesl ji z místnosti. Juliet je následovala. Odnesl ji až do místnosti se sprchami.

„Máš patnáct minut,“ oznámil a Juliet překvapivě vyvalila oči.

„Tolik?“

„Chtěla sis promluvit, ne?“

Nechali světlovlasou dívku pod proudem horké vody, sedli si trochu dál od ní, opřeli se o zeď a chvíli mlčeli.

„Tak co jsi chtěla?“ zeptal se po chvíli Aron, kterému to ticho začínalo lézt na nervy, ale zároveň si užíval každou chvíli v její společnosti.

„Mrzí mě, že jsme se minule pohádali. Mám tě ráda, Arone, ačkoliv já jsem ti pravděpodobně úplně jedno, vím, jak to je. Vím, že mít rád je pro tebe něco neznámého, ale já tě ráda mám a trápí mě, když máme neshody,“ vydechla Juliet a zadívala se na jeho obličej, který hleděl do zdi, ostré rysy jeho tváře si zachovaly pořád stejný, kamenný výraz. „Arone. Jednou. Jednou jedinkrát se pokus alespoň předstírat zájem o někoho jiného. A udělej pro mě maličkost. Jsi schopný pro mě udělat alespoň tohle? Dát věci do pořádku? Aby byly tak jako dřív?“

„Hm,“ zamumlal Aron. Věci nikdy nebyly v pořádku.

„Co to znamená?“ zeptala se Juliet.

Políbil ji. Byl překvapen, s jakou něžností to udělal. Doufal, že si toho nevšimla a začal ji líbat rychleji. Vášnivěji. Divoce. Tak, jak se sluší od muže z kamene.

„Říkáš jako dřív?“ zašeptal a vrátil se k líbání. Juliet nic neřekla, jen opětovala jeho chování. Prudce ji zatáhl za vlasy, až Jul lehce zasténala. Ozvalo se praskání švů, když z ní strhal fialové tílko. Nechal ji, aby svlékla tričko i z jeho těla, následně s ní ovšem hned tvrdě hodil o zeď. Bolestné syknutí. Během okamžiku byl u ní a svlékal z ní všechno ostatní. Vyzvedl ji do vzduchu, ona ho nohama objala kolem boků. Přitiskl ji víc ke zdi a zápěstí, zdvižené nad hlavou, uchytil a pevně svíral. Vsunul a postupně tempo zvyšoval. Přirážel rychle a tvrdě. A v tu chvíli si přál, aby jí byl natolik blízko i jinak, než tělem.

Bylo to rychlé, uběhlo necelých deset minut, když ji pustil a ona se s výdechem sesunula na zem. Společně odvedli Bonnie zpátky do pokoje.

„Tak co,“ promluvil Aron, když kráčeli po schodech ze sklepení, „v tomhle je Andrian taky lepší než já?“

Juliet se pousmála. „Arone, v tomhle není nikdo lepší než ty.“