Ni hao! 🙂
Už jsem dlouho nic neříkala o tom, jak je to se mnou a psaním, protože jsem měla dlouhou dobu blok. V poslední době jsem ale našla inspiraci v lásce a sobě samé, začala vkládat do psaní všechny mé myšlenky, píšu příběh, který paralelně odkazuje na můj vlastní život a celý zobrazuje jednu velkou metaforu pro většinu vteřin mého bytí. Píši jak divá a miluji to, jako dřív. Někdy stačí jen potkat ty správné lidi, kteří vám zase dají motiv a vůli psát… 🙂 <3

Rozhodla jsem se s vámi podělit o kousek tohoto příběhu, není třeba chápat kontext, je třeba chápat to tak, jak to cítíte. Ostatně na tom je položeno každé slovo toho celého, aby si to každý mohl převést po svém. Budu ráda, když zanecháte zpětnou vazbu, ať už pozitivní či ne. 🙂

Jinak celý příběh je o zázracích, které se dějí v lidském srdci, když padají hvězdy, o tanci, který rozbuší naše srdce, o temném lese, z kterého nám pomůže leckdy jen síla lásky, a o cestách z domova a domů, které nám při pohledu na červené nebe spojí dlaně. Výstižněji jej popsat nedovedu.

Jednou nad jejich hlavami pršely hvězdy. Celý svět v ten okamžik spal, ale oni se dívali na tu nevídanou podívanou, oči jim zářily více než světlo všech těch padajících hvězd a všechno ostatní v tu chvíli zmizelo. Všechno se pohltilo v třpytící záři slz úžasu v očích tvou zbloudilých duší, všechno se ztrácelo v jasu hvězd, které s dekadentní, nebeskou elegancí padaly kamsi do černých hlubin, či alespoň tam padnout měly. Oba dva přemýšleli, že by zavolali někoho dalšího, aby to viděl, ale cosi jim v tom bránilo. Snad jako by si chtěli nechat to nečekané hvězdné tajemství jen a jen pro sebe.

Noc, kdy pršely hvězdy, se zdála nekonečná. Zdánlivě oba uvěřili, že hvězdy prší věčně, že se zastavil čas a existují jen ty slzy Boha, které se míjely s černou černotou. Do toho okamžiku měli oba pocit, že tu černou černotu mají v sobě, ve své duši, ve svém nitru, ve svém srdci.

Bylo by neopatrné říci, že ti dva důvěřiví lidé v sobě nosili něco černého, neb hloupí lidé si ihned představí něco temného a zlého. Černá ale nikdy nebyla zlá. Je to jen tma, jen prázdno, cosi kam se smí každý ukrýt, aniž by musel žádat o svolení. Je nevděčné obviňovat černotu a prázdno a tmu ze zla, pokud se sami občas skrýváme pod jejími křídly.

A to v sobě ti dva měli – prázdno, kam se chodili ukrývat. Sami do sebe, do svého středu, někdy i do konečků prsteníčků. A vždy nalezli, co chtěli. Úkryt v důvěrném bezpečí ničeho. Té noci, kdy jim nad hlavami pršely hvězdy, se ale všechno změnilo. Všechny hvězdy se nakonec ztratily někde v černotě na obloze bez konců, jedna zatoulaná hvězda však pocítila náhlou únavu, roztříštila se a všechny její planoucí části se rozletěly kamsi vesmírem. Avšak maličké, téměř nepatrné úlomky té zatoulané hvězdy, se samy zatoulaly. Přímo na zem. Skrze oči těch dvou, skrze jejich duše, do konečků prsteníčků…

Jednou, když jim nad hlavami pršely hvězdy, neupadly jen do černoty zapomnění. Ty nejkrásnější úlomky té nejkrásnější hvězdy napršely prasklinami v jejich lidskosti do jejich srdcí. Měli totiž otevřené oči.

Dívali se, dívali se a cítili tu nesmírnost hvězdného třpytu, jenž zaplnil oblohu i jejich nitra, dívali se, dvě zbloudilé duše, kterým Bůh ronil slzy jako klíč k nalezení cesty, dívali se, mysleli na sebe a na ty hvězdy a v ten věčný okamžik nezáleželo na tom, že jsou od sebe tolik mil, ani že se vlastně vůbec neznají. Byli to jen dva lidé, bláznivě zamilovaní do nebeských krás, kteří společně hleděli na padající hvězdy.